Ležím si na molu, dřevěná prkna mě tlačí do zad, občas mi na tvář dopadne studená sprška z vlny rozbité o skalisko, nos mám plný slané vůně oceánu a v uších mi zní křik racků poletujících v podzimním slunci....

....a když už mě omrzí pohled do hloubi nebes, otočím se na břicho, přivyknu barvě moře a....najednou v dáli vidím malou tmavou tečku. Že by trosečník- mihne se mi hlavou, ale hned s tomu zasměju. Ale oči už nemohu od toho vzdáleného předmětu odtrhnout. Čekám. Je to skoro věčnost, než dokážu rozpoznat hranatý tvar. Truhla! Teď už nemohu čekat, na skaliskách by se rozbila a já bych se nikdy nedozvěděla, co v ní bylo. Beru si loďku a jedu přímo k ní. Je tak těžká, že jsem  při nakládání málem přepadla za ní! Když ji konečně dostanu na břeh, vyčerpáním nemohu popadnout dech, ale z posledních sil otvírám zrezavělé zámky, abych před sebou spatřila....