Adalen - náhrdelník s křišťálem

Něžný, romantický, ženský, klidný a krásný. Tato slova mě napadají, kdykoli se na tento přívěsek podívám ❤

Surový křišťál. Kámen očisty, léčení a harmonie. Nemám ráda slovo "univerzální", ale u křišťálu je skutečně nejvýstižnější.

Velikost přívěsku cca 3,5cm

Délka řetízku 55cm

Přívěsek pošlu na bižuterním řetízku v odstínu mědi.

֎ Mějte  na paměti, že naše šperky jsou ruční výrobou. Protože jsou vyráběné z přírodnin a každá má jiné vlastnosti, mohou mít šperky drobné nedokonalosti. Každý kus je tedy originál.

֎ Barevnost výrobku se může lehce lišit v závislosti na nastavení vašeho monitoru.

֎ Na všechny fotografie či popisky na mém prodejním profilu si vyhrazuji autorská práva. Pokud si je chcete vypůjčit, prosím uvádějte u nich mé jméno.

~ Jeskyně Kesshō, Jeskyně krystalů nebo také Jeskyně krásné smrti. Místo tak nádherné, až se člověku zatajil dech - jednou a navždy. Místo opředené legendami. Jedni tvrdili, že v ní sídlí drak, jiní mluvili o černokněžníkovi, a další o přízraku muže, který si jeskyni hlídal, protože veškerou její krásu chtěl jen pro sebe. Všichni se ale shodovali na jedné věci - Vyhýbejte se jeskyni, je-li vám život milý. Adalen už jako malá holčička slýchala všechna ta vyprávění, sama o jeskyni neustále básnila a toužila ji navštívit. Nevěděla přesně proč, ale něco ji k tomu místu neuvěřitelně přitahovalo. Její rodiče ale byli pověrčiví a přísní. "K té jeskyni se ani nepřiblížíš! Zmizela tam už spousta lidí a ti, kteří po nich pátrali v okolí jeskyně, mluví o příšerných zvucích, které se linou zevnitř té proklaté díry! Po nějaké době pak najdou těla těch nebožáků někde v okolí s dírou místo srdce. Adalen, zakazujeme ti to!" hromoval vždycky její tatínek, když přišla na jeskyni řeč. 

Tak roky plynuly. Adalen rostla a o jeskyni mluvila čím dál méně, protože měla čím dál tím více práce a jiných starostí. Ale nikdy na jeskyni nezapomněla, to si jen myslelo její okolí. A tak jednou přišel den, kdy dostala příležitost ke splnění této své nepochopitelné touhy. Jeskyně byla na úpatí velkého kopce, ukrytá v hustém lese. Do toho lesa se chodilo na dřevo a lesní plody.Její otec si v té době přivodil ošklivý úraz nohy a matka se o něj musela starat. Na dřevo tedy poslala nejstaršího syna Akla s Adalen, protože do zimy už moc nezbývalo, zato dřeva v dřevníku chybělo hodně. Adalen s Aklem poctivě plnili vůz, který táhl jejich starý valach Drobek. "Podívej, Aku! Takové krásné houby! Jeď napřed, vypadá to, že začne pršet, tak aby se cesta moc nerozbahnila, já naplním koš a poběžím hned za tebou," řekla mu Adalen. Akl se zamračil na nebe a přikývl. A tak Adalen zmizela v lese, kde poctivě plnila koš houbami, ale zároveň neomylně mířila k jeskyni, ke které jí to táhlo jako magnet. Došla k ní a zadívala se do jejího potemnělého vchodu. Všude bylo ticho, jen sem tam pleskla o listy kapka začínajícího deště. Odložila košík na zem, chvíli tam jen tak stála, ale nakonec se odhodlala a vešla dovnitř. Překvapilo jí, jak byla podlaha rovná a hladká. Nikde o nic nezakopla, i když viděla jenom kousíček před sebe. A čím hlouběji šla, tím temnější jeskyně byla. Nikde neviděla pověstné krystaly, jen hruhý kámen na stěnách. Zastavila se, zklamaně se rozhlédla a otočila se k odchodu. V tom do někoho narazila. Ten někdo byl vysoký, statný a neuvěřitelně silný, ani se nezakymácel. Vůbec ho neslyšela jít za ní! Vyděšeně vyjekla a ucouvla o několik kroků. Světlo východu za zády dotyčného se zdálo něuvěřitelně daleko, tolik kroků určitě neudělala! "Co tady pohledáváš?" zasyčel dotyčný. Ten hlas byl tvrdý jako kámen okolo a zažízl je jí do hlavy jako nůž. Přikrčila se. "Zatoužila jsi po pokladu, co!? Jako všichni ostatní! Jen tak si sem napochodovat, nalámat si pár krystalů a spokojeně odejít!?" štěkl vztekle. "Ne. Ne to jsem nechtěla," pípla vyděšeně, "Jenom jsem to tady toužila vidět." Zamračil se a vykročil k ní. Nečekala a rozběhla se hlouběji do jeskyně, kolem něho by neproklouzla. Měla takový strach. Takže tu skutečně někdo žil, někdo, kdo ubližuje druhým lidem. V jednu chvíli se ohlédla a přišlápla si lem dlouhé sukně. Ruce si neodřela jen díky vlněným návlekům, které měla místo rukavic, narazila si ale koleno a tváří narazila do nějakého výstupku u stěny. V ústech cítila krev, která jí tekla z prokousnutého rtu. Popadly jí silné ruce a vyhádly jí nahoru. "Nenávidím lidi! Nenávidím zloděje!" zavrčel jí těsně u ucha. "Já... já nejsem zloděj!" zavzlykala a snažila se ze sevření uniknout. Marně. Zády jí přitiskl ke kameni. Všude byla tma a zima. Upřela pohled do místa, kde si myslela, že má ten muž oči a zadívala se do nich. "Odpustě mi, maminko a tatínku, že jsem vás neposlechla," zaštkala ve chvíli, kdy jí tvrdě zatlačil na hrudník na místě srdce. Měla pocit, jako by jí měla prasknout žebra a srdce. Tlak najednou polevil. Svezla se k zemi, kde se schoulila do klubíčka. Tma kolem se prosvětlila, až zmizela úplně a místo se rozzářilo. Adalen stále roztřeseně plakala. Muž si vedle ní kleknul a opatrně ji pomohl posadit se. "Já... omlouvám se. Já..." koktal. Otřela si oči a následně je vykulila. Nebyl to muž, né lidkský. Byl opravdu vysoký, robustní, ale pleť měl světlou a jistřivou, jako krystaly kolem. Oči mu lemovaly bílé řasy a duhovky mu stříbrně zářily. Vlasy měl dlouhé až k pasu, a spolu s obočím, bílé jako labutí peří. Byl krásný. Krásný jako krystaly kolem. Bohové! Něco tak nádherného v životě neviděla. Strach byl pryč. Teď tu byl jen úžas. Křišťálové krystaly všemožných velikostí, naskládané porůznu přes sebe, od podlahy jeskyně po strop, a největší byly vysoké jako stromy. Světlo se porůznu lámalo a jiskřilo v kamenech, jako by bylo uvězněné uvnitř nich. Všechna krásná slova by nedokázala tu nádheru popsat. Všechna se ve srovnání s tímto místem zdála prázná, nijaká. Roztřeseně se postavila a došla k jednomu z těch největších. Opatrně na něj položila ruku a pohladila ho. Byl hladký, vyleštěný tak, že se v něm mohla vidět. Muž se na ni díval. Na sobě měl bílé, splývavé roucho a byl bosí. "Tady jsi doma?" zeptala se a dál hladila nádherné krystaly a procházela mezi nimi. "Ano," odpověděl. Už nezněl tak tvrdě a krutě. "Nádherné místo, ani v nejdivočejších představách jsem si ho takto nedokázala představit. Je úžasné! Tak čisté, tak jasné!" Zvonivě se rozesmála a zatočila se dokola. "Je to svatyně, že?" zeptala se pak, "Cítím tu energii, překrásnou a mocnou energii. Země a hvězdy." Dlouze se na ni zahleděl a po chvíli přikývnul. "Jak se jmenuješ?" zeptal se a z tváře mu vyzařovalo překvapení. "Adalen. A ty?" pousmála se. "Adalen," vydechl a došel k ní. Natáhl ruku, ve které se zatřpitila maličká drúzička křišťálu na řetízku. "Mé jméno je Seki. Omlouvám se ti, já ... Už celou věčnost sem nepřišel nikdo s čistými úmysly. Musím toto místo chránit, je poslední na celém světě. Přijmi prosím tohle jako omluvu. Moc mě to mrzí," řekl vážně. Pomalu přikývla, šperk si od něho vzala a pověsila si ho na krk. Dosahoval jí svojí délkou k srdci, kde okamžitě zmizela bolest, která tam stále přetrvávala z jeho útoku. Úlevně si vydechla. "Cítila jsem, že tohle místo bude zvláštní. Celé ty roky ..." zašeptala. "Přijď kdykoli budeš chtít," řekl rychle a pak dodal, "Prosím. Tak dlouho jsem s nikým nemluvil. Tak dlouho jsem tu sám." Přikývla a chytila ho za ruku. "Slibuji," usmála se, "Ale teď už musím jít, rodiče se budou strašlivě zlobit, už je pozdě." "Neboj se, čas tam venku se o moc neposunul, tady vše plyne jinak. Zavři oči," pousmál se. Poslechla. Luskl prsty a země pod jejich nohama sebou nepatrně trhla. Otevřela oči a stála vedle svého košíku s houbami ve vchodu do jeskyně. V denním světle byl ještě přízračnější. "Kdo vlastně jsi?" zeptala se. "Jsem strážce svatyně. Jsem bytost kamenů, ve vašem jazyce pro to není přesné slovo," odpověděl. Přikývla. "Zase brzy přijdu," usmála se. Položil jí dlaň na tvář a palcem přejel po rtu. Překvapeně se na něho podívala, ale okamžitě po jeho dotyku cítila, jak se jí rána zevnitř rtu zavřela a nepříjemné táhnutí na tváři zmizelo. Usmál se a ruku spustil. Vzala svůj košík s houbami a vykročila do deště, který se mezi tím spustil. Ohlédla se a zamávala Sekimu, svému novému příteli, svému tajemství. Přívěsek si schovala pod svetr. Bude to její malá tajnost.~