Autobus zastavil. Ospale vystupujeme a šineme se k tramvaji. Číslo tři, ne, číslo sedm, ne, číslo sedmnáct, ne, konečně přijíždí naše číslo. Za pár minut nás již unáší na okraj města zahaleného smogem. Pomalu se začínáme rozpovídávat. Ranní vstávání ani pro jednu z nás není příjemná záležitost. Jaruš se nám svěřuje, že má strach. Maruš ji uklidňuje: „Neboj děvče, trošku to píchne a za chvíle to máš za sebou.“ Přidávám se: „Hlavně se nedívej na jehlu, je troše větší než obvykle.“ Jaruš pobledne. Zvesela do ní šťouchnu. Na předposlední zastávce vyskakujeme a míříme k místnímu transfúznímu centru. Vklouzneme do budovy. „Jé, vy jste si dnes přibraly kolegyňku.“ Mrká na nás paní v šatně. Při tolika odběrech jsme tu již profláklé firmy. Obvyklou proceduru s Maruš známe již nazpaměť. Sledujeme čísla na displeji. Čekání si krátíme tipováním kdo se dnes vyvrátí. Já tipuji pána v žluto modrém pruhované svetru, Maruš mladíka s nagelovanými vlasy. „A co ty Jaruš? Koho tipuješ ty?“ „Tipuji sebe“, ustrašeně vypípne, „mě vážně nedělá dobře pohled na krev.“ Chtěla jsem do placu hodit historku z minula s vtipným dřevorubcem. Jen tak na odlehčení. Při pohledu na její pobledlý obličej si to ale raději rozmyslím. Snažím se ji uklidnit. Naše pitomé komentáře jí ale příliš odvahy nedodávají. Po chvíli se rozbliká mé číslo odběru. Popojdu do odběrové místnosti, sestřička mě ukáže mé lůžko. Paráda, dnes jdu na gramofon, tak to bude supr rychlovka. Sleduji připitomnělý film v televizi, naštěstí bez zvuku. Chvílemi čtu, pozoruji ostatní. Krev proudí v hadičkách do odstředivky a za chvíli se vrací zpět do mých žil. Plazmy v plastovém pytlíku uspokojivě přibývá. Procedura se blíží ke konci. V hadičkách se objeví průsvitný roztok. Tuhle část odběru nemám ráda. Brrrr, brrr, oklepu se zimou. Studený roztok se v mých žilách mísí s krví. Teplota mého těla prudce klesá. Proč jen musí ten roztok být tak studený, proč ho trošku neohřejí? láteřím v duchu. Píp, píp, píp. Přibíhá sestřička a odpojuje mě od přístroje. Seskočím z lůžka. U pultíku poprosím paní o čokoládu a oplatek. Můj pohled letmo zabloudí na lůžko zpoza zacloněné plachtou. Jarmila. Přisedám k ní. „Tak jak děvče?“ Vyplašeně se na mě usměje. „Ale jo, docela dobrý. Jen jsem se trošku sesunula k zemi.“ Poplácám ji po ruce. „Vidíš, aspoň jsi vyhrála naši tipovací soutěž.“ Jako prvodárce ji odměnili spoustou dárku. Venku už s námi švitoří jako vlaštovka. Příště to jistě bude bez plácnutí na zem.

Malíček, palec, prostředník, ukazováček a prsteník, vše ve dvojím provedení, pro Vás vyrobily tuto bavlněnou peněženku. Po dlouhém handrování, pošťuchování, dohadování, ústupcích a kompromisech došly ke konečnému výsledku. Domluvily se na rozměru 13 cm na výšku a 10 cm na šířku v uzavřeném stavu, při otevření 13 cm na 28 cm. Čelní stranu za pomocí šicího stroje ozdobily aplikací „Bojácná dárkyně“. Na zadní stranu našily zip, který uzavírá kapsičku na ukládání drobných mincí či jiných drobností. Vnitřní prostor rozdělily na několik kolonek. Ušily jednu velkou přihrádku na bankovky, jednu menší chráněnou zipem a několik dalších na ukládání dokladů, řidičáků, kreditek, vizitek či papírků s důležitými poznámkami. Pohodlně se zde vejde i občanský průkaz. A aby se peněženka stále sama neotvírala na uzavírání použily suchý zip. Společně se mnou Vám prstíky přejí příjemné pokochání, pokoukání či nakoupení.