Když jsem poprvé spatřila tetu Josefínu, kráčela k našemu domu lehkým krokem. Přes rameno měla přehozený dřevěný kyj a když nás zahlédla, už z dálky nám jím mávala na pozdrav. Kyj si opřela o veřeje dveří a stál tam pak po celou dobu její návštěvy. Byl tak těžký, že ani tatínek, ba dokonce ani Ondřej od koní s ním nedokázali pohnout byť jen o píď. A že to byli nějací siláci! Teta Josefína se jen smála a povídala nám dětem jeden příběh za druhým. Všichni bez rozdílu věku jí viseli na rtech a žádali další a další.

Když přišla naposledy, měla, jak jsme byli zvyklí, přes pravé rameno svou palici a levou rukou si přidržovala něco na hlavě. Nebyl to klobouk, jak jsme si chvíli mysleli, ale dřevěná truhla. Když ji opatrně položila  na zápraží, zapraštělo v ní, zaskřípalo a zavrzalo a když ji před našima vytřeštěnýma očima otevřela,spatřili jsme něco, o čem se nám ani nesnilo....