Vkusný kávový servis se zlatými ornamenty, hrníčky tmavě cihlové barvy, bílé talířky. Jeden z klasických kávových servisů běžně používaných v domácnostech v 70. letech. 6 kusů hrníčků, 6 kusů podšálků, nepoužívaný, v původním balení. Dnes již zaniklá porcelánka Stružná (JSK). 

Další porcelánové servisy ZDE

Ve Stružné se vyráběl porcelán od roku 1803 do roku 1997. Porcelánku založil Christian Nonne z Durynska, který už měl v nájmu mj. porcelánku v Klášterci. Porcelánku v Klášterci měl Christian Nonne pronajatu od jejího majitele Jana Mikuláše Webera na 6 let za roční nájem 400 zlatých, ale J. M. Weber v roce 1801 zemřel a jeho dědicové prodali porcelánku v Klášteci hraběti Josefu Matyáši Thunovi. Nájemní smlouva platila do roku 1803, ale Christian Nonne pravděpodobně tušil že ji J. M. Thun nebude chtít obnovit. Proto si již v roce 1802 najal od hraběte J. J. Stibara dvůr a rozlehlou klenutou budovu starých zámeckých stájí v Kysiblu (dnes Stružná) a zřídil v nich manufakturu. V lednu 1803 požádal zemské gubernium o svolení ke zřízení továrny na kameninu a v srpnu 1803 povolení dostal. Později Nonne budovu a pozemek továrny od Stibara koupil. Továrna ale na rozdíl od Nonneho německých závodů neprosperovala, a proto ji v roce 1810 prodal novému majiteli panství. V r. 1840 měla továrna 55 zaměstnanců a vyvážela jakostní luxusní porcelán do Ruska, Polska, Turecka a dalších zemí.

Zavedená porcelánka se zalíbila novému majiteli panství, Vilému rytíři z Neuberka. Ten získal panství sňatkem s Hladíkovou dcerou a v roce 1846 neobnovil Lehnertovi nájemní smlouvu. František Lehnert musel odejít a založil již v září 1846 porcelánku v Jelenech u Lubence, zatímco Vilém z Neuberka dostal zemské povolení až v únoru 1847. V žádosti o povolení se mj. uvádí, že továrna v Kysiblu má 1 účetního, 1 vrchního točíře, 1 vrchního malíře a 74 dělníků. Vybavením byl 1 mlýn na hmotu, 7 pěchovaček, lis na měditisk a kamenotisk a pec k výpalu. V polovině 19. století nabízela továrna vše od obyčejného nádobí a krajáčů na mléko, přes stolní čajové a kávové nádobí, košíčky na ovoce, lázeňské pohárky, figurky a dětské hračky až po luxusně zdobené vázy a nejjemnější soupravy s plastickým vzorem, bohatou malbou a zlacením. Koncem 19. století tvořilo užitkové nádobí, dostupné širokým vrstvám obyvatelstva, převážnou část výroby. V roce 1902 koupil továrnu Jan Schuldes, který ji vlastnil až do znárodnění v roce 1945. V roce 1958 byla porcelánka začleněna do oborového podniku Karlovarský porcelán. Počátkem 90. letech v průběhu privatizace připadla porcelánka akciové společnosti Epiag-DAFA. V roce 1997 byla výroba zastavena a stroje, formy, hotové i rozpracované výrobky odvezeny a rozprodány. Později areál koupil podnikatel Jaroslav Doležal, nezískal však další financování. Porcelánku zaměstnávající za největšího rozmachu přes 200 pracovníků se nepodařilo privatizovat a rozběhnout. Budovy byly v roce 2009 částečně zbourány, menší měrou přestavěny a areál pravděpodobně poslouží jako stavební pozemek.

Historie porcelánky se odráží i v jejích značkách. Christian Nonne používal písmeno G, proťaté kopím se špicemi na obou koncích. Schmelovský a Knaute používali písmeno G proťaté šípem směřujícím zpočátku dolů, později nahoru. Po smrti Schmelovského doplnil Benedikt Knaute značku iniciálami BK, případně vypustil G proťaté šípem. František Lehnert používal nápis GEISHUEBL nebo GEISSHÜBEL. Vilém z Neuberka používal iniciály N.G.F. nebo NG. Jan Schuldes se vrátil k nápisu Geisshübel nebo iniciálám JSG nebo JSK. Po znárodnění byly iniciály JSK umístěny na štít s korunkou.