Nevím, jakým řízením osudu se toto pevné a ladně tvarované křesílko ocitlo až v mých rukou. Pochází někdy z poloviny minulého století a dle inventárních štítků a nápisů na spodní straně sedáku ( které jsem tam, samozřejmě, nechala) sloužilo personálu v železniční stanici Pohoří . V životě jsem o vesničce Pohoří neslyšela, o to neuvěřitelnější je, že zrovna když jsem na křesílku  pracovala,  na stanici Vltava zpovídala redaktorka známého českého hudebníka, který vyprávěl o svém rodišti - Pohoří a zevrubně popisoval, kde se toto místo nachází. A křesílko jakoby se mi při jeho vyprávění pod rukama  zatetelilo blahem při vzpomínkách na své mládí.

Nejdřív jsem křeslo důkladně zbrousila až na dřevo. Zasvé tak vzaly asi 4 vrstvy různobarevných nátěrů , od umělého tmavého fládru, až po bílou. V přední části sedáku byly dírky po již neaktivním červotoči, a proto, pro jistotu, následovalo namoření dřeva Červostopem. Po zpevnění a vytmelení jsem křeslo opatřila opakovaně nátěrem polyuretanovou matnou barvou v odstínu slonové kosti.

 Polstr je ušit na míru z polyuretanu a má svlékací potah, uzavíratelný na spodní straně na suchý zip. Použila jsem bavlněné plátno s dezénem stylizovaných drobných kvítků na slonovinovém  základu. Chtěla jsem, aby si křeslo užilo i něco příjemnějšího, než nudnou modrou ajznboňáckých uniforem.

    Křesílko si můžete po zakoupení vyzvednout osobně, nebo Vám je pošlu důkladně zabalené Toptransem a přepravné uhradíte kurýrovi při převzetí.