Kismet vidí pouze pravá čarodějka. Ty ostatní vidí jenom cesty osudu.

Proč si koupit tento magický nazar?

• Chceš posilnit svoji intuici
• Chceš jít naproti kismet
• Chceš si být jistá, kdy k tobě promlouvá duše a odlišit ji od jiných hlasů
• Chceš se spojit sama se sebou, vědět projevit své myšlenky, protože víš, že jen tak se můžeš propojit i s ostatními

Připomenu, co znamená kismet. V arabštině قِسْمَة (qisma) znamená štěstí nebo osud, ale jen v tom pozitivním významu. Je jemnějším konceptem, který je spojen s tím, co nám přináší smysl. Cestou, která náš život vede, když sledujeme své pravé touhy a hodnoty a dosahujeme svůj nejvyšší potenciál. Když například sníme o princi na bílém koni nebo o chaloupce z perníčku, necháváme své sny na kismet.

A naopak osud... Neřeknu to zcela jednoznačně. Vždyť každá jsme se s ním setkala. S energii contra naturam - sílou proti přírodě, proti přirozenosti. Tou nestvořenou Bohem. Aspektem, který je opakem všeho pozitivního. Zaměřeném proti rozvoji, harmonii a nespoutanosti. Posměšným a smrtícím nepřítelem, který má jediný cíl: proměnit všechny naše křižovatky ve slepé uličky. Nazývá se také neúspěšným čarodějem, padlým andělem zahnaným do pekla, vyděděncem, který se neustále a bezohledně žene za světlem druhých a doufá, že když se mu podaří nashromáždit dostatek duší, mohl by z nich vytvořit tak mocnou záři, že konečně skoncuje se svou samotou (C.P.Estés Ženy, které běhaly s vlky).

Praví se, že osud je mocí, které je i konání člověka podřízené, ale není to pravda. Takovou sílou je jenom kismet.

Také tě zajímá jaký příběh se pojí s tímto nazarem? Přeji ti hezké čtení! Tentokrát je trochu delší :)

Mahbube, vědma, kartářka, bohyně, pohádkářka… říkavali mi různě. Dokázala jsem vidět kismet, ne jen osud, a to mě odlišovalo od jiných věštkyň nabízejících na tržišti v Kemeraltı své služby. Kdysi nás opravdových čarodějek bývávalo více, ale z nějakého důvodu se postupně jakoby schopnosti ostatních oslabovaly. Připisovala jsem to různým rituálům lásky a jiným nepravostem, které prováděly.

Když v onen večer, ta mladá žena přišla do kavárničky, kde jsme spolu s mou sestrou Dildade měly z komůrky pod schody udělanou malou věštírnu, nedokázala jsem poznat, že přichází zlo. Patří poušti, slyšela jsem svůj vnitřní hlas, když jsem se na ní podívala. Tvář měla zahalenou černým šátkem, který ji zakrýval světlé vlasy. Stále se sama sebe ptám, jestli jsem já ubohá měla šanci, když jsem stála naproti svému osudu?

Se šálkem čerstvě připravené turecké kávy vstoupila žena do věštírny a zavřela za sebou dveře. Její pohyby byly pomalé, jakoby plynuly s časem jiným, než ten, který znám. Když se usadila, všimla jsem si, že ruce měla bílé, až průhledné a na prsteníčku pravé ruky se jí leskl prsten s obsidiánovým kamenem. Rudě namalované rty se pak dotkly okraje šálku, nehybné, jakoby zapomněly, jak chutná horkost kávy. Tak mysteriozní žena! Naštěstí Dildade byla poblíž, pomyslela jsem si tehdy. Když já jsem věštila, ona vždy připravovala kávu a zase naopak...

„Jmenuji se Mahbube,“ pronesla jsem, abych přerušila ticho, které mě obklopovalo jako závoj. Oči ženy zůstaly přivřené a její pohled neustále spočíval na její šálce. S každým douškem se káva ztrácela, jakoby jí žena ani nepila, ale spíše pohlcovala. Prsty se při každém zvednutí šálku třásly, přesto v tom pohybu bylo něco přesně vypočítaného, téměř rituálního.

Když telve na dne fincanu vystydla, podala mi žena svou šálku. Podívala jsem se na stopy kávy, které zanechala na dně, připravena číst. V tu chvíli něco ve vzduchu zhoustlo a mě pohltila prázdnota. Žádné čáry... žádné symboly... jen černá propast. Jakoby káva zmizela do nekonečného prostoru.

„Nejsem zde kvůli svému osudu,“ řekla nakonec žena hlasem, který byl o poznání starší, než její tvář naznačovala.

„Jsem zde kvůli tvému.“ její oči se konečně otevřely – propastné a tmavé jako bezměsíční nebe. Zlovolné oči, tak děsivé, že i nazar visící na stěně najednou byl jen němým svědkem. Pocítila jsem bodavou bolest v rukou, které pořád svíraly šálek zlovolné ženy. Upustila jsem ho na zem, ale místo tříštícího se porcelánu se rozlehl hlasitý smích. Zasyčela jsem bolestí a dívala se na ženu, která teď stála nad rozbitým šálkem, jako by to celé bylo součástí jej plánu. Nebyla více ženou, ale stínem, který si vypůjčil její tělo.

„Nevíš, co se stalo tvým kamarádkám, že?“ zeptal se mě stín ženy klidně. Každou z nich jsem navštívila. Každou z nich jsem připravila o moc vidět kismet.“ udělala pauzu, jako by čekala na mou reakci.

Já mlčela, ale má mysl pořád pracovala. Víte, vidět osud je dar i prokletí. Osud je jako stín, který nás všechny dohání. Něco temného a neúprosného. Ale kismet, to je něco jiného. Kismet je naděje. Cesta ke štěstí, k tomu, co nás naplňuje. Je to náš nejvyšší potenciál a přijít o dar ho vidět, je bolestivá rána. Abyste si to představili - je to stejný pocit, jaký prožívá malíř bez barev, houslista bez houslí, knihovník bez knih či dospělý, kterému ukradli dětství a hravost...

V mé mysli už se rýsovala pravda, ale přece jen jsem se zeptala. „Proč to děláš? Co z toho máš?“

Žena se slabě usmála, její úsměv byl prázdný. „Jak by podle tebe Mahbube svět vypadal, kdyby každý člověk mohl vidět své štěstí? Kdyby každý mohl jednoduše najít kismet? Ať už sám nebo zprostředkovaně. Lidé by se zbavili strachu, necítili by bolest, prázdnotu a touhu po moci. Osud je potřebný, aby lidé věřili, že nemají na vybranou. Aby se báli a hledali sílu v bezmoci. Ve mně. Já jsem nositelka osudu. A proto jsem tady. Tvůj čas čarodějko, se naplnil.“

Cítila jsem, jak ze mě začíná postupně unikat magie. Má čarodějnická síla, kterou jsem zdědila a zdokonalovala po celá ta léta se vytrácela s každým nádechem a výdechem. V hlavě mi skrsl nápad sáhnout po nazaru visícím na stěně, po naději, že by mi snad pomohl temnotu odehnat.

Jenomže žena, nebo to, co z ní zbylo, mi zhatila cestu a pravila: „Nosím s sebou sílu mnohem větší, než jsou tvá ubohá ochranná kouzla. Vzešla jsem z nejchladnějšího písku nejhlubší pouště. Jsem nositelka stínů, démona, který přišel, aby vás všechny zbavil toho, co vám lidem nikdy nemělo patřit.“

A tehdy mi tělo vypovědělo službu. Padla jsem na zem, ztracená a slabá. Viděla jsem, jak žena odchází, pomalým krokem, stejným, jakým přišla, vzala sebou i svůj stín. Na chladné zemi mě po několika minutách našla ležet Dildade.

Celá jsem se třásla, ale dokud jsem ještě cítila zbytky svých schopností, nechtěla jsem to jen tak vzdáti. „Dildade... ta žena... byl to şeytan. Ztrácím svou magii. Podej mi rychle ochranný nazar.“

„Mahbube, jsi slabá, nech teď vše tak.“ vzlykala Dildade, oči měla zalité strachem.

„Dildade prosím... čas je teď proti nám.“

Pohled Dildade spočinul na nazaru, talismanu visícím na zdi, který do té chvíle nebyl pro ní ničím jiným než ozdobou. Pro mě byl vždy ukotvením naší rodové síly, která chránila generaci čarodějek v naší rodině. Dildade uchopila nazar do dlaní a přiblížila se ke mě. V okamžiku, kdy se dotkl mojí pokožky, ucítila jsem slabý závan své staré síly. Nazar začal pohlcovat temné síly, ale nestačilo to.

„Tento nazar...“ zašeptala Dildade. „Dokáže ochránit střípky tvé duše, tvé podstaty. Ale nedokáže uchovat tvoji magii. Jestli chceš, jestli to dokážeš, můžeme provést rituál a rychle přenést zbytky tvých věšteckých schopností do nějakého předmětu... třeba to karet.“ Zvedla můj oblíbený balíček karet ležící na stole.

Mísilo se ve mně odhodlání se smutkem. Kým budu když nebudu vědmou, kartářkou, pohádkářkou? Budu věstkyní bez odpovědí? Stínem minulosti věštící z hvězd a symbolů v kartách? Nakonec jsem ale přikývla. Vzala jsem své kartičky a pohladila je třesoucími se prsty. „Neztratím tě...“ zašeptala jsem, jako by jsem promlouvala ke zbytkům své moci.

Dildade přinesla misky s kül, starým tureckým popelem z posvátných stromů, a bronzový talíř, na němž zapálila vonné byliny – šalvěj, černý čaj z Rize a oud. Těžký kouř začal stoupat, vše vonělo pradávnem. Dřepla si na zem, kolem mých zápěstí ovázala hedvábný modrý šátek, svázaný v tureckém uzlu. V jedné ruce jsem držela karty, ve druhé jsem pořád zvírala nazar. Pak moje sestra provedla rituál, starý jako sama magie. Po prvé jsem svojí malou sestřičku viděla čarovat. Byla jsem ní tak okouzlená, v plné důvěře jsem se odevzdala všemu, co se mělo stát.

„Atamızdan gelen güç, geçmişin bilgelik ateşi, bizi duy...“

(Sílo našich předků, oheň moudrosti, dávnověku, slyš nás)

„Přeneste sílu, kterou v sobě tato čarodějka nese, do těchto karet, které teď volám. Stane se z nich pramen moudrosti, zrcadlo času. Ať se v nich odráží osud i kismet, pravda i iluze. Nechť nikdy neztratí svůj hlas.“

V tom okamžiku se karty rozzářily slabým světlem, vtahujíc do sebe poslední zbytky mého daru. Jakoby zázrakem se na jejich líci začaly samy od sebe dokreslovat nové symboly a obrazy. Jemné linie a tahy se postupně spojovaly do složitých tvarů a detailů, které ožívaly pod mým pohledem. Každý symbol bude teď zřejmě vyprávět příběh, každý obraz bude mít svůj vlastní skrytý význam.

„Ať všechno kouzelné světlo, co je v ní, žije v kartách. Ať ukážou minulost i budoucnost, chrání tajemství času. Ať kismet, cestu štěstí, kterou můžeme sami ovlivnit a nalézt, když překonáme osud, vždy najde toho, kdo jej bude potřebovat. A kdo si jej zaslouží.“

„Nazar bizi korusun, kötü gözü bizden uzak tutsun“ dodala Didlade nakonec.

(Nechť nás nazar chrání, ať nás ochrání před zlým pohledem)

S posledními slovy zaříkadala, pocítila jsem úlevu. Nastalo klidné ticho jako hluboký nádech po bouři. Nazar vstřebal všechnu temnou sílu a proměnil ji v jemný prach, který se rozplynul ve vzduchu, ztracený navždy ve světě mezi světy. Temná energie, před malou chvílí tak silná a plná hrozeb, se rozložila na neškodné střípky minulosti.

Nazar nyní zářil klidným světlem, splnil svůj úkol vrátit světlu světlo, aniž by nesl břímě zla. A jednou provždy bude chránit čarodějnou linii, odolávat zlu a temným silám, které by se snažili pohlcovat ty, kdo nosí dar vidění a magie.

Dildade se mi později svěřila s tím, že provedla v ten osudný den ještě jeden rituál. Cítila, že svět potřebuje více ochránců – drobné střípky naděje, které by mohly putovat k těm, kdo je nejvíce potřebuje. A tak náhodně rozptýlila sílu našeho ochranného nazaru do drobných předmětů. Některé se ukryly do knih, jiné do amuletů nebo náramků. Každý tento kousek zcela jistě nese kousek původní magie – ochranu před zlem a připomínku toho, že překonat osud je možné.

A příběhu je konec.

...

• Velikost: univerzální (zapínání formou posuvné spony, díky níž si můžeš délku libovolně nastavit)
• Kov
• Pozlacení propůjčuje náramku punc luxusu
• Prosím nezapomeň, že barevná skutečnost může být trošku jiná, raději mne předem kontaktuj, pokud si chceš být jistější odstíny :)
• Před koupáním si náramek raději vždy odlož. Čas a některé látky a chemikálie mohou mít na náramek negativní vliv. To může vést ke změně barvy, ztrátě pevnosti nebo jinému poškození. Opakované namáhání a tření o různé povrchy (např. oblečení, nábytek) může snížit životnost náramku.

Právě tento náramek - nazar pro čarodějky, nese střípek síly nazaru z příběhu o Mahbube a Dildade. Je víc než jen šperkem – je ochráncem, svědkem příběhů a průvodce na cestě za překonáním vlastních obav i překážek.

Nese schopnost chránit před zlem, které by mohlo uškodit duši a oslabit magické nadání.

A před zlým okem už žádná čarodějná duše nebude bezbranná.