Černá plocha plátna byla ten den mým vesmírem – a do něj jsem fénem vháněla modrou, tyrkysovou a spálenou oranžovou, dokud se z nich nestaly okvětní lístky rozkvétající potmě.

Barva se rozlévala jako korály na dně nočního moře. Fén jel na plný výkon dobrou půlhodinu, barvy se honily, srážely, prohrávaly a zase vyhrávaly prostor jedna druhé – a uprostřed toho všeho vznikla ta oranžová, rozžhavená jádra, jako by i v naprosté tmě něco pořád hořelo.

Říkám tomu Něha v temnotě, protože přesně to jsem cítila, když jsem fén vypnula a barva se konečně zastavila: že i tam, kde je černo, se dá najít teplo.