Mnozí ví, že jsem šťastná, jak blecha v kožichu, když někde objevím starou židli a těším se na okamžik, kdy ji obleču do nového kabátu.Nadšení  začne opadávat s prací na ní.To nekonečné obíhání kolem stolu, na kterém paní židle stojí a ani ji nenapadne se otočit tím směrem, kterým potřebuju někam vidět.My "punťové" se musíme štětcem dostat do každé škvíry a už vůbec nás nenapadne, že bychom ji nemalovali i zespodu.Přece se někdy myje podlaha a židle je nohama nahoře a jak by to vypadalo, kdyby se na nás xichtila ošklivou stranou :-)

Tuhletu stařenku jsem objevila na hromadě odpadu u pošty a bylo mi, jakobych našla i kus sebe, protože jsem kdysi dávno jako dvacetiletá holka na této poště pracovala. A není to právě ta židle, na které jsem tehdy seděla? Proč jsem si tehdy nedělala na věci značky, napadalo mě cestou domů s židlí na ruce a už se mi v mysli proháněly vzpomínky na tu dobu. Nejdřív jsem židli klasicky ošmirglila, poté nastříkala akrylovým sprayem a poté malovala akrylovými barvami.Finálně  je natřená několika vrstvami matného laku. Osobně nemám ráda přeplácané věci, proto je taková, jaká je a taková, jaká mi nebude vadit, když zůstane se mnou.Tak , jak to asi mělo být.Aby byla zase se mnou , jinak by na mě přece nečekala :-)

Občas se mě někdo ptá, jestli se na mých židlích může sedět. Samozřejmě  ano! Jednak  tato židle neodpovídá fyzicky svému věku - nevrže ani se nekýve, no a pokud se bojíte opotřebování sedací plochy, taktéž nic nehrozí - přece není malovaná pastelkami a pokud nenosíte na zadku protiskluzový šmirgl anebo nemáte drápavou kočku, která si ji vybere pro lenošení, nemusíte se obávat:-)