Mám moc ráda podzim, zvlášť ten začátek, kdy je ještě cítit vzdalující se léto. Těšila jsem se, že nás počasí už zažene dovnitř a že bude více prostoru pro zklidnění, odpočinek a hry, u kterých nemusím nachodit 10tis kroků po zahradě...
Realita je taková, že dítě dělá hysterák u dveří, že chce ven, ikdyž venku celej den prší... Hračky jdou stranou, daleko zábavnější je lézt po nábytku, hlavně po jídelním stole a přelézat zábrany ke schodišti. A snaha dostat se na kuchyňskou linku je taky veliká. A možná jsem na tom nejvtipnější já, když se snažím přetékat trpělivostí a laskavostí, ikdyž to dítě z toho stolu sundám 20x za půl hodiny... A večer, po 3 hodinách uspávání, si jdu nalejt tu svojí vymodlenou sklenici vína a mám z toho tiky v oku a hrb na zádech.
Ale když se po tom celém dni konečně dostanu také do postele a lehnu si k tomu malému člověku, přitulím se, najednou zapomenu na vše, co mě celý den tak vyčerpávalo a rozčilovalo. Jediné, co v tu chvíli mám v srdci je velká vděčnost, že tu bytost vedle sebe mám, oddanost a hřejivá láska.

A možná to takhle má i ta maminka liška z obrázku. 

. 

. 

. 

Ručně malovaný obraz s průměrem 30cm