Olej na lepence, lakováno hedvábným závěrečným lakem, rámováno

38,5x55cm, s rámem 42x59cm

Asi se divíte, pokud znáte knihu Lewise Carolla Alenka v Říši divů, kde je Kloboučník, Srdcová dáma, nebo Modrý králík. Nebo nějaká jiná z postav této knihy, tak, aby bylo jasné, že se jedná právě o tuhle Carolovu Říši divů. Z našeho pohledu to vskutku byla udivující říše. Ovšem z našeho pohledu. Z pohledu bytostí v téhle říši žijících, to ale byl úplně obyčejný běžný svět a naopak náš svět by se jim mohl zdát jako říše divů. A tenhle náš, pro mimozemšťany svět divů jsem tady namaloval.

A ona to v podstatě říše divů je, i když mnozí z nás ten dojem nemají. Do tohoto světa jsme se narodili, v něm jsme vyrůstali, a proto nám tu všechno připadá běžné, normální, fádní. Jistý pan Chesterton kdysi prohlásil, že svět nezajde na nedostatek divů, ale na nedostatek údivu. Svět je skutečně plný nejrůznějších divů, jen jsme se jim přestali divit. Divů, které dost možná nemají v celém vesmíru obdoby, ale nám se zdají být úplně obyčejné. Asi se divíte, proč tenhle text začíná slovy: Asi se divíte. Divit se totiž mohou pouze malé děti. Dospělí, ti se už ze své podstaty musí tvářit, že všechno ví, všemu rozumí a nic je nemůže překvapit. Takže se ani ničemu nediví. Nesmí.

A už vůbec ne takovým běžným věcem, jako že voda v potoce teče a nikdy nepřestane, ptáci létají ve vzduchu a nespadnou, ryby žijí ve vodě a neutopí se, stromy rostou navzdory zemské přitažlivosti vysoko k nebi, kytky kvetou úžasnými květy a ještě přitom hýří barvami i vůněmi. Celá tahle planeta je plná divukrásných a úžasných věcí. A kdo ví. Možná, že je v celém vesmíru jediná.

A co teprve lidé. Kdyby se tu objevili naši předci, kteří žili řekněme, před pouhým čtvrt tisíciletím, ti by nevycházeli z údivu. Zubní pasta s pásky, umělohmotné zipy, mikrovlnky, auta, letadla, televize, internet, mobily, umělá inteligence... no, kam se hrabe Carollova Říše divů. A to jsme teprve na začátku. Co bude za dalšího čtvrt tisíce let si vůbec nedokážeme představit. Ale bude to mazec.

Carollova kniha se v originále jmenuje: Alice´s Adventures in Wonderland. Hlavní postava se tedy nejmenuje Alenka, ale Alice. Na Alenku ji překřtil překladatel do češtiny Jaroslav Císař v r. 1931. Ale Alenka je rozhodně hezčí.

Jednu Alenku jsem totiž kdysi znal. Bylo to ještě na základní škole. Alenka byla nádherná éterická bytost a já jsem byl do ní šíleně zamilovaný. A myslím, že jsem nebyl sám. Nikdy jsem však nenašel odvahu ji oslovit, říct jí, co k ní cítím a požádat ji o ruku. Ale láska není pro sraby a tak jsme se tak nějak míjeli, až základka najednou skončila a Alenka, ta božská bytost zmizela ve víru života. Ostatně i já jsem zmizel ve víru života.

Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem se zase jednou, zhruba po pětadvaceti letech od základky vracel do svého rodného města a Alenku jsem potkal. To už byla s manželem a dětmi. A byla pořád krásná. Zatímco z některých spolužaček se s léty staly úctyhodné matrony, Alenka byla z těch, co časem zrají jako víno. Byla to štíhlá elegantní žena, jen k té její dřívější éteričnosti se přidala taková nějaká životní moudrost, nadhled a rozšafnost. Vypadala, jako že nejenže ví, co chce, ale ví také, jak toho dosáhnout a to se dá říct jen o málokom.

Co mě překvapilo ještě víc, bylo, že jejím manželem nebyl žádný superman, nebo slavný filmový herec, ale docela obyčejný muž. Znal jsem jej z dětství, ale jen matně, od vidění a byl to tenkrát úplně normální kluk, jako jsem byl třeba já. Ale zřejmě měl víc odvahy a Alenku oslovil. Jak říkám: Láska holt není pro sraby.

Co mě překvapilo ale úplně ze všeho nejvíc, bylo to, že když mě Alenka uviděla, poznala mě, kývla mi na pozdrav a myslím, že se na mě zlehka, úplně nepatrně usmála. Jako na starého známého. To mě zaskočilo, ale rychle jsem se vzpamatoval, také jsem na ni kývl a pokusil se usmát, ale byla to spíš jen taková křeč. To však bylo všechno a Alenka zase zmizela ve víru života.

Umínil jsem si ale, že jestli Alenku ještě jednou, řekněme po nějakých dalších dvaceti pěti letech potkám, mohl bych se pokusit ji oslovit. Říct jí třeba: „Ahoj,“ nebo „Nazdar,“ nebo tak něco. Nesmím to ale moc přehánět, aby si nemyslela, že jsem nějaký dotěra, nebo opruzovač. Protože pokud bychom se ještě někdy, třeba zase po dalších pětadvaceti letech potkali, pak by se možná se mnou už vůbec nebavila.

A ponaučení? Pokud ještě chodíte na základní školu a líbí se vám nějaká holka nebo kluk, nemyslím ale jenom líbí, ale že jste z nich šíleně, ale opravdu šíleně paf, klidně jim to řekněte. Ať víte na čem jste. Za tu minutku možného trapasu to stojí. Abyste potom za pětadvacet let třeba nelitovali.