V současné době je tento obraz do konce října na výstavě.

Olej na lepence

35x50cm, s rámem 39x54cm 

Na obrázku můžeme vidět jakéhosi starého dědu. Je to básník. A zřejmě právě píše další báseň. Je poněkud nevzhledný, ale u básníka nezáleží ani tak na tom, zda je krásný, ale spíš na tom, jak krásné jsou jeho verše. I když pokud je někdo krásný vzhledem, může to být určitá výhoda, ale ne vždy.

Samozřejmě, že skoro všichni závidíme těm, o nichž si myslíme, že jsou krásnější než my, ale pokud jim neděláme nějaké naschvály a neházíme jim klacky pod nohy, je to v normě. A naopak, pokud ti krasavci nezneužívají svého vzhledu a nevyžírají všechno pro sebe, je i to v pořádku. Ale, bohužel, velmi často to bývá v obou případech právě naopak, takže normální ve skutečnosti je nejen závidět, ale s potěšením si dělat i ty naschvály a vyžírat, co se dá.

Ale znám také případy, že si někteří krásní myslí, že nejsou krásní dost, trpí různými komplexy a zařazují se automaticky do zmíněné kategorie závistivců. Tím se dostávají mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně je jim záviděno, na druhé sami závidí. To jim tedy opravdu nezávidím.

Samostatnou kategorii ovšem tvoří lidé, kteří nejsou krásní vzhledem, ale duchem. Na první pohled to na nich není ani vidět, teprve když se s nimi blíže seznámíme, poznáme, co jsou zač a je nám s nimi fajn. Nic nám nezávidí a nevím, jestli někdo závidí jim. Většinou se snažíme, abychom byli krásní hlavně navenek, ale pokud bychom se snažili být takhle krásní i uvnitř, všem by nám bylo líp.

Název obrazu „Opravdu dobrý starý básník“ je trošku nadnesený. Myslím, že lidí, kteří píšou básně je víc, než těch, kteří básně čtou. Tedy, vzhledem k dnešnímu úpadku poezie by bylo asi přesnější říci, že těch kteří básně čtou, je ještě méně, než těch, kteří básně píšou. Je známo, že profesionálů v literatuře, tedy těch, co se dnes dokážou psaním uživit, je v České republice jen asi pět. Básník není ani jeden. Není divu. Lidé dnes všeobecně málo čtou, maximálně tak nějaké zprávy na internetu. Alarmující je to zejména u dětí. Občas se sice objeví něco, co děti chytí a přiměje ke čtení, jako např. Harry Potter J. K. Rowlingové, ale to skončilo s natočením filmů. Myslím, že by se, pokud někdo napíše něco opravdu dobrého, mělo stanovit, že se to nesmí nejmíň 25 let natáčet, aby si lidi početli.

U básní je situace ještě horší. Sice jsem se nedávno setkal s jednou starší dámou, která tvrdila, že si tu a tam koupí v knihkupectví nějakou dobrou knihu poezie, ale na tu jsem zíral jako na bílou vránu s dřevěnou nohou. Copak poezii ještě někdo kupuje?

Pamatuji ještě časy, kdy byly v televizi nedělní chvilky poezie. Pro většinu diváků to byla otravná záležitost, neboť čekali na nějaký pěkný film, který po nedělní chvilce následoval a tohle museli přetrpět. Jako třeba dnes my, když se chceme dívat na dobrý film, musíme strpět pro změnu reklamy. Rozdíl je pouze v tom, že ta báseň byla pouze jednou za týden, zatímco ty reklamy vidíme třeba desetkrát za večer a pořád stejné. Často dokonce stejné jako včera a předevčírem.

Posoudit, zda je nějaká báseň dobrá, je docela oříšek. Já osobně, když občas někde na nějakou báseň narazím, si ji rád přečtu, ale musím přiznat, že mnohé básně mi nic neříkají. Někdy ovšem přijdu na skvost, že se až divím, jak je to nádherná báseň, jak se povedla a jak přesně říká to, co má. To si pak i o tom, kdo ji napsal, myslím, že je opravdu dobrý.

To ale může být pouze můj subjektivní pocit. Umění všeobecně je, zdá se, docela složitá záležitost a lidé, kteří je posuzují, na to mají vysoké školy. A tváří se přitom, že dílo posuzují objektivně, podle nějakého standardního vzorce. Ale potěšitelné je, že i tito odborní kritici se často neshodnou, že jeden tvrdí, jak byl kupříkladu film výborný, zatímco jiný jej vidí jako hluboce podprůměrný. Již zmíněného Harryho Pottera se podařilo udat, tuším, až ve dvacátém sedmém vydavatelství. Všude předtím ho odmítli jako bezduchý škvár. Často se totiž nám, obyčejným lidem líbí i to, co odborník zavrhne.

U básníků je to ještě složitější. Dobrého básníka pozná jen málokdo. A opravdu dobrý je ještě víc, než jen dobrý. Opravdu dobrý fotbalista dává víc gólů, než ti, co jsou jen dobří. Opravdu dobrý atlet je držitelem rekordů. A opravdu dobrý básník, píše tak dobré básně, že se mohou líbit téměř všem. Tedy nejspíš i vám.

A to, že je starý, je další zvláštnost. Mladí básníci srší energií a neotřelými nápady, píšou srdcem. Ti staří většinou ztrácejí elán, nic nového už je nenapadá a jejich verše většinou už nemají tu šťávu. Jen ve výjimečných případech jako je tento, mohou to srdce a elán nahradit rozumem, zkušenostmi a moudrostí. Proto básníci, když můžou, často raději umírají mladí (Mácha, Wolker…). Být básník, být opravdu dobrý a být ještě k tomu starý – to už je opravdu neuvěřitelná rarita.