Olejomalba, lakováno lesklým závěrečným lakem

Rozměr: 50x70cm, s rámem 57x77cm

             Tento obraz vznikl na základě jiného obrazu, který měl stejný název. Jednalo se o trochu jinak koncipovaný obraz, který jsem nakreslil pastelem. Podstatné ale je, že se jednalo o můj první obraz s příběhem, tenkrát ale ještě ne psaným, ale pouze vyprávěným. Důležitější však je, že jistou dámu nezaujal ani tak samotný obraz, jako vyprávění, které se k němu vázalo. Nostalgicky vzpomínala na dětství a „Krásu nesmírnou“ a obraz neprodleně zakoupila.

            Jde o příběh „Krásy nesmírné“, kdy Fjodor Tugarin – chrabrý bohatýr neposlechl příkaz Marji Morevny – krásné carevny, do zakázané komnaty vstoupil a Kostěje přikovaného z řetězů vysvobodil. Ten pak Marju Morevnu uloupil a do svého carství unesl. I vydal se bohatýr tisíce verst světem širým na bujném svém oři, až ke Kostějovu paláci doputoval. Kostěj kdesi ve světě širém práci měl a tak si Fjodor Tugarin s Marjou Morevnou do náruče padli a - ej poka - hořce zaplakali. Poté na rychlého koně sedli a domů ujížděli. Kostěj Nesmrtelný v podvečer domů se vracel, když tu náhle klopýtl kůň jeho vraný.

            „Proč klopýtáš, hladová herko?“ otázal se Kostěj.

            „Fjodor Tugarin unesl Marju Morevnu,“ odvětil kůň lidským hlasem.

            „A můžeme je dohonit?“

            „Můžeme zorat úhor, zasít pšenici, počkat až vzejde a uzraje, posekat ji, vymlátit a semlít ji na mouku. Z pak té nadělat koláče, upéci je, sníst, zdřímnout si po dobrém jídle - a ještě je doženeme,“ řekl kůň. Byl to zřejmě hrozně ukecaný kůň. Dovedete si představit, že by takhle odpovídal váš podřízený, když byste chtěli rychle vědět, jestli ano nebo ne?

            Kostěj vyrazil za Tugarinem, dohonil jej, Marju mu sebral a vrátil se zpátky, aniž by realizoval koňovy představy.

            Když bohatýr unesl Marju Morevnu podruhé, na Kostějovu otázku chtěl kůň pro změnu zasít ječmen a vařit z něj pivo a vyrazit teprve poté, až se vyspí a vystřízliví. Kostěj na to nedbal, opět Tugarina dohonil, pro jistotu ho tentokrát rozsekal na malé kousky a vrátil se s Marjou Morevnou zpět, aniž by uvařili jediný žejdlík piva.

            Teprve potřetí, když Fjodor Tugarin, tentokrát za vydatné pomoci svých švagrů, kteří jej dali zase dohromady a když získal prašivé hříbátko od zlé čarodějnice, byl kůň stručnější. Na Kostějovu otázku: „Můžeme je ještě dohonit?“ odpověděl: „Nevím. Fjodor Tugarin má dobrého koně, mého mladšího bratra.“

            To, že pohádka dobře dopadla a Fjodor Tugarin s Marjou Morevnou se zachránili, je v pořádku, stejně, jako že Kostěj Nesmrtelný nebyl nesmrtelný, jen se tak jmenoval. Ale co se stalo s tím Kostějovým koněm? S tou hladovou herkou? Přece jen měl své hodnoty. Musel být neuvěřitelně rychlý, mluvil lidským hlasem, znal různé technologické postupy (setba, výroba koláčů, nebo piva), v podstatě to byl téměř vševěd (věděl dopředu, co se doma stalo, kdo v tom má prsty) a dokázal nabízet různé alternativy řešení (i když ne vždy ty nejjednodušší). Ale byl to tvor k nezaplacení. A podle mého soudu tam ten kůň pořád ještě někde je!

            Na obraze je zachycena představa, jak by asi probíhala ta sklizeň obilí. Pokud se vám zdá obilí poněkud řídké, je to v pořádku. Trošku to připomíná ten vtip, že v Rusku mají obilí jako telegrafní sloupy. Ne tak vysoké, ale tak daleko od sebe. V pozadí vidíme nějakou budovu, snad Kostějův palác, na kůlech. Takové se staví na Sibiři v oblasti permafrostu (věčnoj merzloty). Každý dům je na kůlech, aby půda pod ním zůstala zamrzlá a dům se pak nepropadl do tající bažiny. Takže zaplať Pán Bůh za takovou sklizeň. Na Sibiři!

P.S.: Původně jsem chtěl namalovat obraz: Kostěj Nesmrtelný peče koláče, ale nějak jsem při své fantazii nedokázal vymyslet, jak tam začlenit toho koně. I když byl geniální.