Olej na lepence, ošetřeno závěrečným lakem

Rozměr: 40x50cm s rámem 43x53cm

Názvem Quo vadis se nemyslí ani tak ono známé: „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane) čímž oslovil apoštol Petr Ježíše, když prchal z Říma a Ježíš šel proti němu. Ani historický román Henryka Sienkiewicze o počátcích křesťanství, poněkud zidealizovaný, který ukazuje křesťany, jak asi vypadali předtím, než získali moc a naučili se šířit víru ohněm a mečem (román byl i několikrát zfilmovaný).

Vlastně není zcela jasné, co přesně tím mělo být myšleno. Možná to ani s tím křesťanstvím až tak moc nesouvisí. Na obraze, připomínajícím surrealismus, dominují jakési namodralé objekty s levitující červenou koulí a také patník, který může naznačovat cestu. Značka jednosměrné silnice naznačuje, že cesta vede pouze jedním směrem a není možnost návratu.

Je to možná podvědomé znázornění životní pouti v podstatě kohokoliv z nás, kdy se ubíráme životem a cestou míjíme různé lidi, místa, události, myšlenky, či emoce a často se je ani nesnažíme vůbec identifikovat. Není divu. Z takové přemíry balastních informací, kterými jsme zahlcováni, by se jeden zbláznil. Nejenže nejsme schopni sledovat, co cestou potkáváme, ale často ani, kudy to vlastně jdeme.

Takže ty podivné objekty na obraze, to je to, co denně míjíme a můžeme si pod tím představovat prakticky cokoli. Může to být něco konkrétního, nebo jen naše sny, představy a touhy. Jen je potřeba popustit uzdu fantazii, oprostit svou mysl od těch každodenních malicherností. A alespoň občas bychom se také měli zastavit a zamyslet se, kam vlastně bychom chtěli dojít, nebo jaké jsou naše cíle a pak se trochu z nadhledu podívat, jestli tam také opravdu směřujeme. Tím cílem samozřejmě nemyslím krematorium v blízkém městečku. Tam už to končí definitivně (tedy pokud nejste zrovna zaměstnanci ve zmíněné nemovitosti).

Mám na mysli takové ty drobné, ale i větší, či přímo zásadní cíle, kterými je naše cesta životem poseta. Ale co si budeme povídat. Hlavním cílem každého z nás je právě ta cesta. A na nás, hlavně na nás záleží, jaká ta cesta bude. A také jestli si dokážeme užít nebo i využít to, co nás na té cestě potká. Takže to výše uvedené: Kam kráčíš, by se dalo přetlumočit jako: Kudy kráčíš, nebo: Co všechno cestou prožiješ. Důležité je ale kráčet. Nejhorší je zastavit se a čekat, až bude konec.

Jak prohlásil jeden nejmenovaný pes: „Neštěkáme na karavany, aby se zastavily. Chceme pouze, aby se na chvíli zamyslely, zda opravdu jdou tím správným směrem.“

P.S.: Podle některých našich spoluobčanů (těm ale není zrovna tenhle obraz určen) nejsou psi způsobilí vydávat prohlášení tohoto typu. Skuteční znalci psů nás ale přesvědčí, že psi nejenže podobná prohlášení vydávat mohou, ale jsou i často schopni tato prohlášení vzápětí dementovat a dokonce se umí i tvářit, jako že nikdy nic podobného neprohlásili (a to i za přítomnosti médií).