Olej na MDF tl. 12mm, ošetřeno závěrečným lakem, rozměr: 42x60cm, nerámováno, rám naznačen asi 1cm širokým šedým lemem na ploše i z boku

Šel starý Magdon z Ostravy domů,

v bartovské harendě večer se stavil,

s rozbitou lebkou do příkopy pad.

Plakala Maryčka Magdonova.

Tak začíná text jedné z nejznámějších básní z cyklu Slezské písně, Maryčka Magdonova. Vlastně ani nevím, jak se to jméno vlastně píše. Křestní bylo asi Maryka (nebo Marika), to je vcelku zřejmé, ale příjmení se uvádí jako: Magdonova, Magdónova, Magdonová, Magdónová, nebo dokonce Magdoňová. Ba ani jméno autora Slezských písní není úplně jednoznačné. Podepsal se Petr Bezruč, ale to je nejspíš jméno vymyšlené. Všeobecně se má za to, že jeho pravé jméno je Vladimír Vašek. Ale ani to není zcela jisté. Jedním z adeptů na autorství je jistý Ondřej Boleslav Petr, ale v podstatě mohl být autorem kdokoliv, kdo byl tenkrát naživu. Ba dokonce možná i některý z čerstvých nebožtíků. Chcete-li se totiž holedbat dílem někoho jiného, je nejlépe si počkat, až ten dotyčný zemře. Ale musíte si přitom dát pozor, abyste ho vy sami nepředběhli. Pro zajímavost: Ondřej Boleslav Petr zemřel v r. 1893 za ne zcela jasných okolností a Vladimír Vašek, jeho kamarád se hned nato zdejchl z Frýdku, kde působil dva roky, zpět do Brna (v Ostravě nikdy nežil).

Ale vlastně se ani Slezské písně původně nejmenovaly Slezské písně. Poprvé vyšly v roce 1903 pod názvem Slezské číslo. A ještě předtím vyšlo několik jednotlivých básní v týdeníku Čas (první v r. 1899).

Maryčka Magdonova je krásná, působivá báseň, zajímavá tím, že se téměř vůbec nerýmuje, ale díky dobrému rytmu to tak vypadá. Vyžaduje však určitý výklad, co tím chtěl básník vlastně říci. Pamatuji si, jak nám učitelka (tenkrát ještě soudružka učitelka) báseň četla a jak nám vykládala, co ty verše znamenají. To abychom si je náhodou nevykládali nějak jinak. I dnes si můžeme v různých rozborech na internetu přečíst, že Maryččin otec byl ožrala a že se porval v hospodě. To tam ale Bezruč přece vůbec nepíše!

Můžeme to vzít pěkně od začátku. Šel starý Magdon z Ostravy domů… Sousloví starý a k tomu příjmení se většinou používá tam, kde je i mladý, na jejich rozlišení. Takže starý Magdon vůbec nemusel být Maryččin otec, ale spíš dědeček. Není ani patrné, kam vlastně ten Magdon šel, kde ten jeho domov byl. V bartovské harendě večer se stavil... Tenkrát, na přelomu století, se dost chodilo pěšky, a mohla to být i docela dlouhá štrapáce a není divu, že se někde stavil. Bartovská – tím Bezruč myslel zřejmě bartovická, což už je dnes součást Ostravy .Co je to „harenda“ ale není zcela jasné. Pokud by to i byla nějaká hospoda, nemusí to ještě nutně znamenat, že Magdon, otec mladého Magdona byl ožrala. Čas od času se totiž v hospodě mohou vyskytnout i poměrně slušní lidé. S rozbitou lebkou do příkopy pad… Tvrzení naší soudružky učitelky, že spadl do příkopy, tam si rozbil hlavu a nakonec umřel, odporuje tomu, co je psáno. Ta lebka byla totiž rozbitá, už když do té příkopy padal. A také není psáno, čí ta lebka vlastně byla. Na základní škole jsme měli v kabinetu lebku a ta byla taky nakřáplá (a taky nevím, čí přesně byla). Pravděpodobně byla v bartovickém kulturním domě zkouška místního ochotnického souboru na Hamleta a Magdon dostal hlavní roli. A s nezbytnou rekvizitou, lebkou („Být, či nebýt, toť otázka…“) sklouzl do příkopy. No, viděl jsem za svůj život padnout do příkopy hned několik lidí, ale nikomu se nic nestalo. Maximálně měli kolena nebo lokty od hlíny a hrozně nadávali. Takže žádná tragédie. No a takhle bychom mohli pokračovat dál celou báseň.

Báseň? Bezruč to nazval písně. Takže to možná nakonec byly písně, akorát k tomu zapomněli dát noty. Tenhle text, Maryčku Magdonovu znovu zhudebnil a taky nazpíval Jaromír Nohavica. Víte, že nejlíp se naučíte básničku tím, že si ji budete zpívat?

Na obraze je za Maryčkou poněkud temné pozadí. Krajina nalevo může znalcům připomínat krajinu na obraze Mony Lisy (del Giocconda), krajina napravo, to je ta Ostrava, z které Magdon kráčel. Název Ostrava ale není od slova ostrý, jak si někdo může myslet, ale od slova ost (tj. východ). Kdysi to byla jedna z nejvýchodnějších osad českých zemí. Pod Ostravou jsem naznačil harendu, jak bych si ji asi představoval a pod ní jsou vidět nohy starého Magdona, jak čouhají z příkopy. Vedle se válí ta rozkřáplá lebka, co mu vypadla z podpaždí.

Maryčka má na krku laciné pouťové srdíčko. V básni se totiž píše: Myslíš, kdo doly má, má srdce taky, tak jak ty, Maryčko Magdonova? Maryčka sama má postoj, který poněkud připomíná tu Monu Lisu. Akorát jí chybí ten trochu tajemný úsměv, takže vypadá dost smutně. Nebo nešťastně. Ale to byl záměr. Bezruč sám píše, že to byla hrozně ubrečená holka.

Mimochodem, viděli jste film „Kam zmizel úsměv Gioccondy?“ kde se Mona Lisa na Leonardově obraze i na všech kopiích přestala usmívat, byla smutnější a smutnější, až se nakonec rozplakala?