Kresba na papíře 29x42cm– olejový pastel,

není zarámováno - pouze papír

  Jánošík (myslí se tím zbojník Juraj Jánošík z Těrchovej) je znám jako slovenský, ale i český národní hrdina, který bojoval proti nespravedlnosti, bohatým bral a chudým dával. To je to, co bychom v něm chtěli vidět. Proto se také stal předmětem mnohých uměleckých děl, od monumentálních soch po poštovní známky, od básniček a lidových písní po celovečerní filmy. V anketě o největšího Slováka se dostal mezi deset nejlepších. Jaká je ale skutečnost?

    To, že jsem uvedl, že je to náš národní hrdina, není omyl. Takhle nás to učili ve škole ještě za Československa, kdy nejvyšší horou naší vlasti byl Stalinův štít, než ho později předběhla Gerlachovka. A dneska je to zas pro změnu Sněžka. Je to k neuvěření, co nám ty hory dělají.

    Kolem Jánošíkovy osoby však koluje mnoho polopravd a mýtů. To, že bohatým bral a chudým dával, je krásná myšlenka, kterou jak slovenští obroditelé, tak i komunisté za totality propagovali. Tak, jako v Čechách mělo budování komunismu historickou tradici (viz husitské revoluční hnutí) i Slováci měli konečně někoho, kdo vedl nesmiřitelný třídní boj proti kapitalistickým vykořisťovatelům. Ale severozápad Slovenska, kde Jánošík se svými „hornými chlapci“ převážně působil, byla tehdy docela chudá oblast a rozhodně neoplývala bohatými pocestnými, s kapsami naditými penězi. Takže zbojníci okrádali opravdu spíš jen ty chudší, aby z nich udělali ještě větší chudáky. O přepadení těch movitějších sice existují záznamy, ale není to žádná sláva. Většinou to byli řemeslníci nebo trhovci, v nejlepším případě něco jako střední stav. No a ti obdarovaní chudí, to byli většinou hospodští, kde zbojníci hýřili po dobře provedené akci, nebo holky, které byly ochotny za prstýnek strávit s urostlým zbojníkem noc. A občas i nějaký dobrák, který jim za štůček plátna, nebo jiné zboží z lupu přenechal něco jídla. Jídlo je pro chlapa nejdůležitější. Proto zbojníci brali hlavně svačiny, které měli poutníci na cestu. Co si budeme povídat. Kdyby se do míst s vleklými válečnými konflikty nedodávala humanitární potravinová pomoc, většina konfliktů by dávno skončila. Bojovníci by neměli co jíst.

    Kdy se Jánošík narodil, není úplně jasné. Podle Těrchovské matriky se zde v rozmezí asi šesti let narodili hned čtyři Jurajové Jánošíci. Zhledem k tomu, co všechno měl Jánošík za sebou, je nejpravděpodobnější ten nejstarší, pokřtěný 25. ledna 1688, kterému by bylo v době popravy 25 let.

    Za vojenské služby v Bytči se seznámil se zde vězněným zbojníkem Tomášem Uhorčíkem. Údajně se stali přáteli. Ale jestli to byl on, kdo Uhorčíkovi pomohl z vězení uprchnout, jsou jen dohady. V každém případě se Jánošík brzy po propuštění z vojny stal členem Uhorčíkovy bandy a zakrátko, když se Uhorčík oženil a odešel „do civilu“, se stal jejím „kapitánem“. Zbojnictví se věnoval zhruba dva roky, než byl zadržen v Uhorčíkově domě. To, že uklouzl po hrachu někde v hospodě, je pouze součástí legendy. Stejně, jako jeho kouzelný opasek, nebo valaška. Když Jánošíka vedli na popravu, tak se ta jeho valaška, kterou zavřeli za sedmero dveří, začala sama prosekávat těmi dveřmi. Šestero jich prosekala, jenže pak Jánošík umřel, tak toho nechala.

    Tedy… umřel… Pověsili ho za žebro na hák. Otázka je, nakolik je to smrtelné. Na dírku pod žebrem se, myslím, neumírá. Aspoň ne hned. Vždycky mi vrtalo hlavou, jak dlouho tam asi musel viset, než umřel. Asi záleží na tom, jak byl ten hák dlouhý a jak hluboko mu jej zapíchli. V každém případě to byla dost kuriózní poprava. Kromě Slovenska se takhle popravovalo už jen v Japonsku.

    Před popravou na něm ještě použili „útrpné právo“(mučení). Ale Jánošík nevyzradil nic, co by předtím nevěděli. Útrpné právo bylo už předtím použito na jednom z jeho chlapců a právě ten Jánošíkův úkryt prozradil.

    Později bylo útrpné právo nepředloženě a poněkud unáhleně zrušeno. Myslím, že by se i v dnešní době občas hodilo. To by leckterý padouch neodcházel od soudu vysmátý, osvobozený pro nedostatek důkazů. Ale my už jsme takoví. Své zbojníky milujeme. Jánošík má monumentální sochu nad Těrchovou. Je jenom otázkou času, kdy postavíme podobnou sochu Viktorovi Koženému, Radovanovi Krejčířovi, nebo někomu, kdo nás právě teď ve velkém okrádá a ještě o něm nevíme. Proti těmto dnešním zbojníkům byl Jánošík jen ubohý břídil.