Celý název: Na rozdíl od ostatních je kohout po sexu vždy veselý

Vyřezávaná plastika – lipové dřevo, mořené

Rozměr cca 28x14x11cm

            Kohout, myslí se tím samec kura domácího, je vesměs pokládán za nicotné zvíře. Slepice je dokonce používána jako nadávka pro hloupou ženu. Je to stejně krátkozraké, jako když nazýváme některé lidi osly, voly, telaty, či hyenami. Rozhodně si to ta úžasná zvířata nezaslouží. Zejména, když si uvědomíme, kolik tisíc kuřat či slepic umírá denně jenom v České republice pro naše blaho, abychom měli dostatek vajec a masa na grilování! Na celém světě je chováno zhruba 25 miliard(!) jedinců domácího kura. Je to nejpočetnější ptačí druh a žádné jiné domácí zvíře nemá tak výrazný přínos pro lidstvo jako právě kur domácí.

            Slepice v chovném hejnu na dvorku mají mezi sebou zvláštní, poněkud složité vztahy. Panuje zde tvrdá hierarchie, každá má svoje místo v žebříčku, které si neustále musí hlídat, ale možná si někdo z vás všiml, že některé slepice jsou kamarádky, které se drží pospolu, jiné se naopak nesnášejí, někdy mezi nimi panuje i zjevná šikana. Problematika kvočen, kuřat, starých slepic a zejména vajec je ještě složitější. Každé by bylo na samostatnou kapitolu.

            Většina chovatelů vám potvrdí, že pokud je v hejnu kohout, slepice lépe nesou, jsou klidnější a méně agresivní. Kohout je úžasný tvor. Jeho hlasový projev není jen známé kykyryký, ale má celou škálu dalších zvukových projevů a kromě oplodňování slepic má v hejnu ještě několik dalších funkcí. Tok kohouta probíhá tak, že napřed začne kolem vyhlédnuté slepice kroužit a podivně škobrtat o svěšené křídlo. Některá cudná slepice se v té chvíli dává na útěk (většinou marně), jiná se naopak těší a už si začíná dřepat. Kohout na ni pak vyskočí, zatne jí tipec do zátylku, připlácne se na ni celou vahou a po zhruba vteřině třepání je to odbyto. Kohout seskočí, natřásá si peří, mává křídly, ba dokonce někdy i zakokrhá, což se dá evidentně považovat za projevy radosti a veselí. Na rozdíl od samců jiných zvířat, kteří po aktu vesměs propadají trudnomyslnosti.

            O mužích nemluvě. Ti před sexem často hýří veselím a vtipy, zatímco po něm v lepším případě už jenom leží a tupě zírají do stropu, nebo se otočí ke stěně a spí, v horším se utřou do záclony a odcházejí za svou zákonitou manželkou, nebo do hospody „na jedno.“ O nějaké veselosti se však vůbec nedá mluvit.

            Kohout má však ke svému veselí pádný důvod. Slepičí sex je technicky tak složitá záležitost, že je až s podivem, jak to ten kohout dělá. Kdyby slepice ležela na zádech kloakou vzhůru, neřeknu, ale takhle… Není divu, že se kohout raduje, že to úspěšně zvládl. Mimochodem, ta kloaka je taky úžasná. Kam se hrabeme my s naším složitým vyměšovacím ústrojím.

            Tato plastika je upomínkou na našeho posledního hustopečského kohouta, nejposlednějšího, kterého jsme kdy měli. Chodil se pást se slepicemi do zahrady a byl svým způsobem šťastný. Ale jednou se k nám nějakou dírou v už dost chatrném plotě dostal sousedův kohout, žíhaný plymut. Přišel jsem ze školy a zastihl jsem je v okamžiku, kdy se oba proti sobě zuřivě vrhali a uštědřovali si rány zobáky, křídly i pařáty. Čekal jsem, že náš kohout cizího vetřelce vypráská ven, ale jeho údery nějak neměly sílu. Oba byli unavení, zřejmě už nějakou dobu bojovali a plymut, který byl přece jen o něco větší a těžší, začínal mít viditelně navrch. Překazil jsem jim zápas, chvíli jsem plymuta honil po zahradě, než našel díru v plotě a zmizel. Díru jsem zadrátoval a považoval jsem to za vyřízené.

            Když jsem přišel druhý den, náš kohout ležel zkrvavený na zemi, pomalu hýbal nohama a pokoušel se vstát, nad ním stál plymut a kdykoliv to vypadalo, že by se ten náš přece jen mohl postavit, vrhl se na něj a znovu ho srazil k zemi. Plymut byl opět vyhnán a rodiče se shodli na tom, že zachraňování našeho statečného kohouta už nemá smysl. Koneckonců už měl svoje léta a tak bylo jeho trápení ukončeno. Poslední rozloučení se konalo v neděli za přítomnosti celé naší rodiny, kohoutovy ostatky byly pietně uloženy do paprikové omáčky ozdobené houskovými knedlíky a myslím, že udatný kohout zůstal dlouho v nás. Ve mně tedy určitě. Uvědomil jsem si, že i tak prosté zvíře, jako je kohout, má svoji čest a hrdost a raději zemře, než by se dal na zbabělý útěk (což mohl kdykoliv udělat). Už nikdy potom jsme žádného kohouta neměli.

P.S.: To, že má soška prsty nohou přes sebe, je pouze umělecký záměr. Ve skutečnosti si kohout na prsty nikdy nestoupne.