Olej na lepence

Rozměr: 35x50cm, s rámem: 41x56cm 

    V jazyce českém jest ustáleným zvykem používat pro strážce majáku označení strážce majáku. Popřípadě hlídač majáku. To ale není úplně přesné. Je totiž jen velmi málo pravděpodobné, že by takový maják někdo ukradl. I vnitřní vybavení bývá jen velmi strohé a nestojí za krádež, tak jaképak hlídání? Jediné, co by se v majáku dalo ukrást, je nějaký osobní majetek samotného strážce, případně zásoby, které zde má k dispozici. Ale vytvořit místo placeného strážce proto, aby hlídal sám sebe, je nesmysl. Přesnější by tedy byl název obsluha majáku, nebo majákový osvětlovač, či technik, nebo, aby to znělo honosněji, lighthouse manager.

    Nejstarším známým majákem je asi ten na ostrově Faros u vjezdu do Alexandrijského přístavu, jeden ze sedmi divů světa. Měl být téměř sto dvacet metrů vysoký a na jeho vrcholu, kde byla socha Poseidona, plála vždy v noci velká vatra. Uvnitř byly jakési šikmé rampy, po kterých bylo povozy taženými koňmi dopravováno dřevo nahoru, do zásobníku pod vatrou. Světlo z tohoto majáku mělo být údajně vidět až do vzdálenosti 300 stadií (něco přes 50km). To asi bude poněkud přehnané. I tak to ale musela být impozantní stavba na tu dobu (cca 300 let př. n. l.).

    Maják na našem obrázku je maják Cabo Blanco. Ale není to ten Cabo Blanco, co možná znáte z Mallorky. Tohle je maják stejného jména, ale nachází se na pobřeží Patagonie (Argentina). Pokud vás zaráží, že se dva majáky jmenují stejně, není to zas taková věda. Cabo Blanco znamená španělsky bílý mys a když uvážíme, kde všude se mluví španělsky, těch bílých mysů může být docela dost.

    Maják byl postaven v r. 1917 z cihel, vyrobených v nedaleké cihelně, kterých bylo potřeba cca 100 000 a byly speciálně tvarované do lichoběžníku, aby se z nich dobře stavěla kruhová stavba. Jeho světlo, které bliká každých 10 sekund, je vidět do vzdálenosti 25km. V přilehlých budovách je různé vybavení pro pobyt strážců a je zde i např. pingpongový stůl, aby se službukonající strážce nenudil. Ale myslím, a odborníci mi to i potvrdili, že je lépe, když ping-pong hrají alespoň dva hráči.

    Strážce majáku na obraze, který si veze na člunu zásoby, ale není z Cabo Blanco, který je na pevnině a zásobuje se po silnici č. 91. Tohle je David Lyall, obsluha majáku na Stephensově ostrově u Nového Zélandu. Za povšimnutí stojí také kočka, kterou má na klíně. Jmenuje se Tibbles. S ní, s manželkou a malým synkem se Lyall nastěhoval do nově zprovozněného majáku v r. 1894.

    Tibbles se volně pohybovala po ostrůvku a pro zábavu chytala ptáky, kterých zde bylo spousta. Občas nějakého přinesla i Lyallovi, aby se s ním pochlubila. Ten se časem začal zajímat, co je to vlastně za ptačí druh, který má kočka tak v oblibě. Poslal tedy mrtvolku jednoho tohoto cca 10cm velkého ptáka zásobovací lodí známému přírodovědci. Ten se spojil s dalšími vědátory a shodli se, že se jedná o zcela nový neznámý druh a pojmenovali jej Xenicus Lyalli, po jeho objeviteli.

    Lyall ale nejen že jej objevil, tedy viděl jej první*), ale viděl jej nejspíš také jako poslední. Když totiž zhruba rok po nástupu kočky Tibbles do „úřadu“ připlula na ostrov vědecká výprava, aby nový druh ptáka blíže prozkoumala, zjistila, že kočka už všechny ptáky stačila zlikvidovat. Jedná se zřejmě o rekord v celé historii lidstva, za jak krátkou dobu se podařilo vyhubit jeden živočišný druh.

    Může to vypadat, že Tibbles byla mimořádně schopný lovec, ale ve skutečnosti pro ni hrálo to, že: 1. ostrůvek byl velmi malý, necelé 2km2, 2. ptáci byli nelétaví a podobně jako např kivi jen chodili po zemi, 3. na ostrově nikdy předtím nebyli žádní predátoři a ptáci tak postupem času úplně ztratili jakoukoliv plachost a ostražitost, takže kočka je prostě jen sbírala.

    Činnost strážců majáků v civilizovaných, zabydlených oblastech možná mohla být vcelku pohoda, ale majáky bývaly často také v odlehlých koutech oceánů, kde už samotný pobyt strážců byl náročný jak fyzicky, tak i psychicky. Ani smrt zde nebyla vyloučená. Na Eileanmorském majáku (Skotsko) tajuplně zmizeli tři muži najednou. Na majáku na Rocher aux Oiseaux (Kanada) postupně umřelo, nebo se záhadně ztratilo dokonce deset mužů. O několika majácích byly natočeny i filmy.

    Zhruba od poloviny dvacátého století se majáky začaly automatizovat, takže už nebylo potřeba strážců a dnes, s rozvojem nových navigačních systémů, už majáky nejsou potřeba v podstatě vůbec, takže jich je již mnoho zrušeno úplně. Jen několik jich zatím přetrvává, mnohdy ale jen z nostalgie, kvůli turistům.

    *) Myslí se tím, že jej první objevil pro vědeckou veřejnost. Už předtím jej určitě viděli i další lidé, přinejmenším dělníci, kteří maják stavěli.