Dnešní rozhovor vás chytne hned na začátku a nepustí, dokud ho nepřečtete celý, do posledního písmenka. Alena Chládková, která spolu se svým manželem vybudovala značku aleale, vás provede neskutečným příběhem své tvorby, který ona sama nazývá pohádkou. A my souhlasíme a moc jim to oběma přejeme! :)

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Žiju spolu s manželem, dvěma dětmi a pejskem v Železném Brodě, v malé chaloupce z roku 1816, celkem neobyčejně obyčejný život.

Jak jste se dostala k tvoření?
Tak nějak už od malička mě bavilo kreslení a malování, ve škole pak byla výtvarka můj nejoblíbenější předmět. Ale pozor, neznamená to, že bych byla nějak zvlášť šikovná na ruční práce jako šití, pletení a vyšívání – kdepak - to mi naopak nikdy moc nešlo a nejde dodnes.
Když pak po základce přišlo rozhodování co dál, přemýšlela jsem nad školami knihovnickou (protože knížky byly další moje velká záliba, tak jsem si naivně představovala, jak práce knihovnice vlastně znamená číst a číst a mezitím jen občas odbavit nějakého toho čtenáře a zase si číst:)), keramickou a sklářskou.
Nakonec to vyhrála škola sklářská v Železném Brodě - obor malířka skla.
Na škole se udály dvě pro mě naprosto revoluční události (zajímalo by mě, jestli by mě něco podobného potkalo při volbě školy jiné). Za prvé, během studia se ze mě co by z ateistky náhle stal člověk věřící - to mi bylo 16 let a já náhle pochopila a uvěřila, že tu nejsme náhodou, ale že jsme tu díky Stvořiteli, se kterým je navíc možné mít zcela osobní vztah - tak to bylo opravdové zemětřesení, a pak druhá zásadní věc byla, že jsem se ve třídě potkala s Alexem - mojí druhou polovičkou (teď je to 18 let, co jsme manželé).
S korálky - vinutkami moje studium mělo společného pramálo - jen tu základní surovinu - sklo.
Přeskočím teď v čase, zkrátka nějak rok po škole, kdy jsem ve svém vystudovaném oboru nenašla uplatnění - ocitla jsem se na úřadu práce a ten mi tenkrát nabídl místo dělnice v továrně na vinutky - sedla jsem na kolo, no a za pár minut už jsem byla zaměstnána a začala jsem objevovat taje tohoto prastarého tradičního řemesla.
V továrně jsem se časem vypracovala na místo návrhářky vinutek a bižuterie z nich - ono to jinak ani dopadnout nemohlo, protože mně nikdy nešlo dělat něco podle vzorů - což ono místo dělnice obnáší - děláte stovky stejných vinutek dle daného vzorku – nic pro mě. A tak jsem si v každé volné chvilce dělala do šuplíku svoje nápady, až jsem byla objevena lidmi z odbytu a zachráněna.
Nové návrhy měly poměrně velký úspěch (vytahuju se že, ale je to tak :)), dneska už se z mnohých stala česká klasika a někteří o mně tvrdí, že jsem ve vinutkách udělala malou revoluci :), to bylo v roce 1996.
Zase přeskočím v čase, díky naivitě a nerozvážnosti jsme se pak nechali i s manželem přemluvit k založení firmy se zahraničním vlastníkem - tahle spolupráce ztroskotala a my se jednoho krásného dne ocitli oba doslova na dlažbě.
Teď přijde ta pohádková část - do našeho života vstoupili pán a paní z USA, kteří znali moje vzory vinutek právě z továrny, kde jsem předtím dělala návrhářku, a položili nám jednoduchou otázku: „Kolik peněz potřebujete, abyste se mohli postavit na vlastní nohy a vyrábět korálky sami?”
Spočítali jsme to a oni nám ty peníze jen tak na dobré slovo poslali. Další část pohádky praví, že jsme jim to byli do roka schopní splatit zpět. To bylo v roce 1999, a tím se začala psát historie naší rodinné firmičky, kterou jsme nazvali aleale (Alex a Alena) a od té doby už nemáme jiný zdroj obživy. :)
Nikdy bych nevěřila, že bychom toho byli schopni, oba jsme spíše výtvarníci, nejsme obchodně ani ekonomicky založení – to, že to už tolik let funguje, považujeme za Boží milost a zázrak a jemu za to patří dík.
Těch zázraků pak bylo víc, jedním z těch dalších výrazných, které se týkaly naší živnosti, byla nabídka opět od pána a paní - tentokrát Čechů, jestli prý po nich nechceme převzít krámek na Praze 1 na Malé Straně - samozřejmě to byl šok, na rozhodnutí jsme měli snad jen týden, a tak jsme se za to modlili a kupodivu jsme v tom oba prožili shodu a nabídku jsme, sice s bázní a třesením, ale přijali! A zase, nikdy jsme ani nepomysleli na tu možnost mít vlastní krámek, natož v centru Prahy! To už pro nás byla naprostá šílenost a téměř drzost!
No ale Bůh je úžasný, krámek provozujeme čtvrtým rokem a je to i přes všechny starosti s tím spojené báječná zkušenost, přímý kontakt se zákazníky, okamžitá odezva na novinky, svoboda nabídnout to, co opravdu chceme a jak chceme, bez nějakého omezení - prostě pohádka.
A pak jsem v roce 2009 objevila Fler. Nejdřív jsem mu moc nedůvěřovala, byla jsem skeptická, jestli to může být pro nás, spíš se to z počátku jevilo že ne, ale minulý rok se to celkem příjemně rozjelo, až nás to zaskočilo, a Fler jsem si opravdu zamilovala – protože je to mnohem víc než jen prodej, je to fajn komunita, spousta báječných osobností, noví přátelé – no vždyť to znáte. Má to i své stinné stránky, jako ostatně všechno, ale ty pozitivní myslím převažují.
O to víc mě pak potěšilo poznat osobně ty, kteří stojí v zákulisí, myslím hlavně manžele Kubešovi (já jim říkám manželé Flérovi), jsou to moc fajn lidi, což je pro celý projekt obrovský plus (a to není jen tak nějaký vlezdoprdelkování, ač z toho budu třeba obviněna :)).

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Ano, věnujeme se tvorbě úplně a cele spolu s mým manželem – jak už jsem psala, naše rodina nemá jiné obživy - tvořit tedy už musíme chtě nechtě, neustále. :)
Manžela je sice méně vidět, ale o to důležitější jeho role je, dělá všechnu tu zákulisní, ne vždy příjemnou práci, jako je všelijaké papírování, zásobování, jednání s úřady atd. - já se díky jeho skvělému servisu můžu o to intenzivněji věnovat té hezčí stránce naší živnosti – vymýšlení a tvoření – čili hraní :) a díky Fleru nově též i focení – jsem v tom naprostý amatér, fotím hodně intuitivně, ale začalo mě to bavit.
Času naše podnikání spolyká spoustu, všichni samoživitelé to dobře znají, že je těžké si říct „a dost”, pořád je co dodělávat, pořád něco hoří, pracuje se často i po nocích.
Teď se snažíme dle biblického návodu si aspoň v sobotu práci zakazovat - musíme se ale hlídat
navzájem, protože ta mrška čouhá ze všech koutů a pořád na nás pomrkává, jenže pokud člověk aspoň jeden den v týdnu opravdu neodpočívá, mohl by skončit i v blázinci. :))

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Jak už bylo řečeno, byla to volba spíše z nouze, ale dneska už si nedovedu představit, že bych tohle řemeslo neměla - je to opravdu super zvláště pro netrpělivé osoby jako jsem já – od nápadu k finálnímu výrobku totiž (aspoň se mi to tak jeví) vede v porovnání třeba se šitím či keramikou poměrně přímá cesta - není potřeba nic dělat ve více fázích, čekat jak dopadne výpal jako u smaltu či keramiky - všechno vzniká v jeden moment, jak základ tak dekor – malba - všechno teď hned a za pár minut se vám výsledek už houpe na krku. :) Fascinuje mě krocení horkého skla, které je jako živé, navíc je to opravdu technika stará tisíce let s předlouhou tradicí na našem území a speciálně na Železnobrodsku.
To, že v něčem tak tradičním můžu hledat vlastní nové cesty a postupy, mě úplně uchvátilo, a když se k tomu přidá pozitivní ohlas od zákazníků – jsem šťastná jak blecha.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Tak na počátku je vždy BLIK – to mi v hlavě blikne nápad ať už na samotnou korálku či rovnou na hotový šperk, buď si ho poznamenám anebo rovnou běžím ke kahanu (sklářskému hořáku) a začnu ho divoce hlava nehlava uvádět v realitu - někdy to jde a vzrušení s nadšením roste a další podnápady se rojí jako houby po dešti - sotva je stačím zachycovat, jindy to vůbec nejde - nápad se nedaří - nebaví mě to, přijde taková trochu poušť a nechám to být.
Někdy mě popadne i panika - co když už mě nikdy nic nového nenapadne. :))

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Tak je to můj muž, tomu se obvykle běžím pochlubit s každým novým výtvorem, jen to má tu nevýhodu, že když to chválí, trochu ho podezírám, jestli to není z lásky a jestli by mi náhodou nepochválil všechno… Takže stejně nakonec je to hlavně na mém pocitu - vždycky si říkám, jestli bych to sama chtěla nosit.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
A je to tady - to po mně prosím nechtějte, jmenovat jen některé - bylo by mi pak líto, že jsem nejmenovala ty ostatní, zkrátka trochu „vyčůraně” vás místo toho zvu do sekce „koho má aleale v oblíbených”, tam je mám všechny pěkně ubytované, tak prosím račte vstoupit!

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
To by byl paradoxně kousek, který se zrovna na Fleru tak moc neproslavil – je to náhrdelník „KUBI“ - náš opravdový bestseller a kus, na který sem opravdu hrdá, vznikl v roce 2008 a od té doby se stále prodává, je to taková aleale klasika - něco jako náš Chanel číslo 5, kupují ho jak mladé slečny, tak starší dámy – je v tomhle směru naprosto univerzální, myslím, že se dá říct, že se mi opravdu povedl nadčasový design a inspirací mi byl český kubismus, který moc obdivuju a je naprosto jedinečný, hlavně v architektuře.

Nosíte své výrobky nebo jste kovářova kobyla?
Jasně že nosím a moc ráda, jsem dost parádivá. Je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem začala s hotovými šperky, chtěla jsem nosit něco neobvyklého a nevšedního a začít si je sama tvořit byla ta nejjednodušší cesta, až vlastně mnohem později jsme šperky začali nabízet i k prodeji, dlouho jsme vystačili jen s prodejem volných korálků.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Jé, strašně ráda čtu - poslední dobou hlavně autobiografie zajímavých lidí, lovím poklady v sekáčích - to mě baví moc - přestane plynout čas, zachvátí mě lovecká vášeň – zapomenu na hlad i žízeň - manžel se mi směje, že mi z bedýnek čouhaj jen nohy, taky ráda šmejdím ve vetešnictvích a antikvariátech, samozřejmě podnikám výlety do přírody, třeba na houby - to se mě zmocní podobná lovecká vášeň jako v sekáči, ráda taky cestuju převážně směr jih – mojí zamilovanou zemí je Izrael - chtěla bych postupně prolézt všechny jeho kouty, a kdyby to šlo, ráda bych tam někdy pobyla delší čas a naučila se hebrejsky, občas jezdím na kole či na kolečkových bruslích - celkem nic neobvyklého.

Jak vypadá váš ideální den?
V našem domečku je krásně uklizeno, děti si harmonicky hrají a jsou samý smích, jen tak s manželem sedíme a odpočíváme, povídáme si, k tomu posloucháme nějakou pěknou hudbu, čas plyne pomalinku, pomaloučku… Třeba se to jednou opravdu přihodí. :))

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Neumím moc plánovat, vím, že nutně potřebujeme novou střechu, takové věci se plánují samy i bez nás. :) Přeju si naprosto tuctově - hlavně ať jsme zdraví a kéž bychom se i dál mohli živit vlastní tvorbou jako doteď – kéž by se náš stát na živnostníky přestal koukat stylem „myslím, že kradeš -  dokaž mi že ne“.
Skvělý je, že když člověk doufá v Boha, má jistotu, že i kdyby se všechno sesypalo a shořelo, vždycky je tu nějaká smysluplná budoucnost a naděje - s ním se i ta nejhorší situace může obrátit v dobré.