Fler jsem objevila před pěti lety a byla jsem z něj naprosto unešená. V té době jsem pracovala jako grafička v jednom DTP oddělení, dny trávila v openspace kanceláři, jejíž otevřené a sdílené prostory jsem jen velmi těžce snášela. O víkendu jsem nejradši utíkala k tvorbě, do svých tajuplných světů plných záhadných tvorečků, víl, skřítků a houbiček, magických rostlin, do světa ticha a lehounkého našlapování... Sil a času bylo ale velmi málo.

O začátcích...

Mé začátky na Fleru byly opatrné. Drobné kresbičky a tvorečkové z fimo hmoty. Nejen na prodejní portál, ale i jen tak pro sebe nebo pro své kamarády jsem tvořila, utíkala pryč od reality, schovávala se do svého světa. Vlastně celý život se do něj schovávám. Schovávám se před okolím, mám poruchu autistického spektra, Aspergerův syndrom. Kéž bych měla na čele napsáno, když jdu po ulici  "nemluvte na mě, neoslovujte mě"... nebo kéž bych byla neviditelná. Kéž bych uměla chodit a našlapovat tak lehounce, že by si mě nikdo ani nevšimnul, ani kosy bych nevyplašila, když zobou svou ranní jeřabinovou snídani. Reálný svět je pro mne plný věcí, ze kterých mám strach, plný úzkostí a obav.

Ale všechno zlé je pro něco dobré.  Vlastně nebýt mého dlouhodobého marodění, které přešlo do invalidního důchodu, nedostala bych se ze zaměstnaní k tomu, abych pracovala z domova, v klidu. Nyní se mi plní můj sen.  Živím se kreslením, malováním, tvořením a mohu konečně svobodně dýchat. 

...a návratech.

Tak jsem se na Fler znovu vrátila. Rozšířila a změnila jsem styl práce. Objevila jsem plátna, akryl, malbu. Pro mnohé bude jistě překvapením, že netvořím sama, ale že Pea není jedna, Pea=dvě :) Tvořím společně se svou partnerkou Lénou. Téměř každý, kdo tvoří, se snaží do toho dát ne kousek, ale obrovskej kus sebe, snaží se cítit, snaží se přesunout někam jinam a se svým dílkem žije, možná utíká od reálných starostí. Mé druhé já, Léna, říká: "Maluji za odměnu. Když všechny povinnosti dne mizí, nebo když reálný svět je přeplněný informacemi a starostma, jako by nic jiného nešlo dělat než malovat." Často u nás doma koluje věta: "Když se maluje, tak je svět v pořádku."

Některá plátna vznikají mou rukou, jiná jen rukou Lény, ale to výjimečně, ve skutečnosti se hodně doplňujeme. Je to asi poněkud zvláštní a neobvyklé, ale díky tomu, že na jednom plátně pracujeme obě dvě, vznikají dílka, nad kterými samy žasneme :) Můj introvertní niterný svět, má ruka s čistým tenkým štětečkem, hadříčkem a uspořádanou pracovní plochou, puntičkářsky rozkreslený obraz najednou rozprskne a úžasně doplní extrovertní a energická ruka Lény se svou svěžestí, rozmachem, nebojácností, otevřenou a svobodnou myslí. Míchají se spolu dvě duše spolu s barvami na jednom plátně. Dva zdánlivě neslučitelné póly se na plátně vyváží, Léna umírňuje svůj rozlet a já naopak dostávám křídla. Jako by v té chvíli bylo plátno středobodem vesmíru.


Náš byt s námi sdílí ještě hnědá labradorka Megie.

Domov je pro mě jako houbička pro skřítky. Doma je doma, doma je houba, doma je kapsička, šuplíček, vatička...

Doma je Léna, Megie a stěny poseté obrazy natolik, že už není místo kam je věšet.

A vaše slova obalují naše duše do obláčků a je nám s nimi velmi dobře. Upřímné díky všem!

 

 

Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!