Mít mámu, která vymýšlí a ilustruje "hry šité na míru dětskému humoru a fantazii", musí být super. Lucie Ernestová takovou mámou je, a kromě her pro děti vytváří také velkou spoustu výrobků pro radost od bloků přes sukně až po tašky. Všechny tyto drobné radosti spojuje originální styl Lucčiných ilustrací. A prostřednictvím dnešního rozhovoru nás nechala nahlédnout do svého barevného světa...  

Řekněte nám na úvod něco o sobě. Jak jste se dostala k tvoření?
Je mi krásných 42 let. Jsem máma dvou kluků, milující a milovaná žena a manželka, inspirovaná a inspirující ilustrátorka, stále čerstvá venkovanka, protřelá cestovatelka, zapomenutá architektka. Láká mě a táhne poznávání světa vnějšího a vnitřního. Baví mě surfovat na vlnách nápadů, zážitků a zkušeností a současně jsem ráda ukotvená v čase a prostoru doma v našem lese. Kořeny i křídla se snažím ladit do rovnováhy. Ne vždy se mi daří a to pak klopýtám vyčerpaností a utápím se ve smutcích, ze kterých se snažím vykřesat další zkušenost.
Tvořivost je můj způsob myšlení, se kterým jsem se narodila. Stále mě napadají nějaké nápady a pomyslný šuplík jimi přetéká. Moji rozjívenou mysl musím krotit trpělivostí a systematičností. Dávám představy do uchopitelných obrazů a to mě baví. Asi proto, že jsem duší architekt – ten, co vkládá představy do struktury.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Ano. Grafikem jsem už víc jak 15 let. Nyní už trávím čas pouze na svých projektech. Tvořím doma, takže nechodím nikam do práce, ale nechodím ani z práce. Vybrala jsem si to, co miluji, takže vlastně nepracuji, ale žiji tím, co dělám.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Jsem víc kreslíř než malíř a víc ilustrátor než umělec. Kresba je základ a já miluji kresbu měkkou tužkou. Nechávám ji rozjíždět po papíře, užívám si jemné stínování. Je to pro mě jako meditace. Dřív jsem obrázky kolorovala akvarelovými barvami, jezdila jsem po světě a živila se jejich prodejem. Dnes na vybarvování používám počítač. Photoshop je mým společníkem už 15 let a znám jeho tajemství. Mám parádní tablet a pero, do kterého si mohu kdykoliv navolit barvu a štětec, jaký chci. Digitální práce mi umožňuje úplně jiné výsledky než práce s klasickými barvami.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Nápady mě napadají nečekaně a bez ohlášení. Když je to něco, co mě zvedne ze židle, tak si to hned musím naskicovat. To se pak rozjedu na vlně nadšení a věc je brzo na světě. Nebo nápad musím uložit k dozrání a až dozraje, tak přijde na řadu. Momentálně je ta řada dlouhá tak 2 roky.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Velmi si cením zpětné vazby od zákazníků. Velkým kritikem je můj manžel. Jen tak něco se mu nezalíbí a tím mi dává laťku hodně vysoko. Když to není ono, tak mě to samotnou netáhne k dokončení a jsem schopná věc smést ze stolu nebo ji naopak nechat uzrát.


Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Mám moc ráda obrázky Lucky Čapkové Dýně na pařezu. Doma máme hromadu keramiky od Zuzky Strakové zu straková, Míši Markové miamia, Ika šmoldas Anderlová nebo Vandy a Valerie. Líbí se mi malby LucieVV.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Mých pět leporel herních plánů 4 veselé hry, zvířátkové, přírodovědné, cestovatelské a dobrodružné hry jsou náš bestseler. Dotiskujeme je už po šesté a celkem je jich mezi lidmi víc než 16 000. A to nepočítám ty, které vyšly v Holandsku a Estonsku, nebo vyjdou v jiných zemích. Zahraniční nakladatelství totiž odkoupilo práva na jejich publikování po celém světě (kromě Česka, to je moje :-)).

Moje srdeční záležitost jsou sady inspiračních karet Cesta k sobě a Cesta životem. Jejich smyslem je otevírat důležitá životní témata. Hledám obrazy pro jejich vyjádření a tím je sama prožívám. Obrázky nám poskytují příležitost nastavit zrcadlo vlastním pocitům lépe než slova. Vnímání zrakem je o pár desítek miliónů let vyvinutější než porozumění textu. Ponoření se do těchto zajímavých témat je hlavně pro mne pozoruhodnou cestou vnitřním světem.

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Ano, ráda své věci nosím a testuji. Bez mých skicáků by většina nápadů skončila v zapomnění. Moc mě baví nosit mé sukně. To je opravdové vyjádření mého vnímání krásy. Byl to můj sen vytvořit vlastní potisk na látku a z této možnosti mám velkou radost. Spousta věci vznikla z důvodu, že jsem na trhu nenašla nic, co by mi vyhovovalo, a tak jsme to začali sami vyrábět.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Momentálně jsem se stala nadšencem do jógy, ráda pracuji na zahradě a vařím. Jsme velcí cestovatelé a každý rok vyrážíme na nějakou poznávací zajímavou cestu. Mám za sebou cca 3 roky svobodného toulání se světem s batohem na zádech. Stále mě to táhne a baví. Ráda chodím za hranice známého.

Jak vypadá váš ideální den?
Ráno si na zahradě u jezírka zacvičím jógu, pak lehká snídaně. To je dokonalý start. Potom nějaké ty pracovní povinnosti, aby si má systematická část mohla odškrtnout pár úkolů. Jojo, udělám si dobrý čajík, zalezu pod deku na pohovce u krbu, tužku a skicák do ruky. Čekám na přílet nějakého nápadu nebo vytáhnu nějaký vyzrálý ze šuplíku. Beru i letní variantu s mojitem v hamace. Odpolední projížďka s dětmi na kole po lese a večer - táborák, vínečko, pohoda… Jsem nadšená, že těchto dní přibývá.

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Momentálně je třeba, abychom zvládli předvánoční shon. Na toto období si moc kreativní práce neplánuji. Nechávám ale prostor na spontánní nápady. V lednu bych si chtěla konečně po létech dopřát měsíční úlet do Indie. Být sama, cvičit jógu a nořit se do sebe tam, kde jsem ještě nebyla. Chtěla bych začít pracovat na partnerských inspiračních kartách nebo začít ilustrovat knihu pro děti světoznámého spisovatele Davida Michieho (autora trilogie světového bestseleru Dalajlámova kočka). David ji ale musí nejdřív napsat, tak uvidíme, jak naše slibně vypadající domluva bude pokračovat.