… a protože Poslední večeře není jen Leonardo a konspirační teorie Dana Browna, dovolte mi, abych vám představila kunsthistorickou zajímavost města, které je jednou z nejbohatších pokladnic dějin umění.

Ve Florencii totiž existuje přes dvacet monumentálních fresek a pláten s tématem Poslední večeře, kterým se říká také Cenacoli (z latinského „cenaculum“, místo ke konzumaci jídla), česky večeřadla. Tímto termínem se obecně označuje místnost, kde Ježíš s apoštoly naposledy večeřel, kde ustanovil základy svátosti eucharistie a oznámil zradu jednoho ze svých dvanácti učedníků.

Zobrazování tohoto výjevu bylo běžné při výzdobě refektářů velkých klášterů (cenacolo a refektář jsou vlastně synonyma), kde si mniši nebo jeptišky připomínali tuto epizodu z evangelií během společného jídla. Výjev byl často spojován s pašijovými scénami, ukřižováním a zmrtvýchvstáním, od patnáctého století se ale postupně Poslední večeře stávala jediným námětem výzdoby hlavní zdi refektáře. Podtrhovala tak posvátný charakter místa, ve kterém mniši trávili okamžiky svého komunitního života. Během večeře obvykle jeden z bratrů ostatním předčítal, aby bylo nasyceno nejen tělo, ale i duše.

Někdy míval refektář i úlohu přijímací místnosti pro cizince nebo významné osobnosti. Výzdoba byla většinou realizována v okamžiku, kdy řád dosáhl určité důležitosti. Obvykle se jednalo o obdélníkovou místnost s trámovým (14. století) nebo kazetovým stropem či klenbami (15. století), přičemž freska byla na čelní zdi proti vchodu.

V šestnáctém století byly fresky postupně nahrazovány plátny velkých rozměrů. Široké rozšíření tématu Poslední večeře je časově vázáno i na rozvoj využití perspektivy v malbě, protože malíři poskytuje ideální námět, aby dokázal, jak toto umění ovládá – velké měřítko, zachycení architektury místnosti…

Bratři Ghirlandaiové, Cenacolo della Badia di Pasignano (1476)

Ve scéně Poslední večeře jsou hlavními účastníky dramatu Ježíš, svatý Jan, svatý Petr a Jidáš. Kolem nich je devět dalších apoštolů, kteří ale působí spíš jako diváci než aktéři dramatu. I oni jsou však charakterizováni určitými vlastnostmi a emocemi – pochyby, úžas, nevole… Už od trecenta, tedy čtrnáctého století, mají typická gesta, která mají pomoci ihned určit jednotlivé postavy – například svatý Tomáš, notoricky známý jako „nevěřící“, je zachycován v pochybovačné póze.

Malíři museli převést do obrazu texty evangelií, které když už si zcela neprotiřečily, byly alespoň značně odlišné. Čtyři evangelisté se ale na některých epizodách Poslední večeře shodují – první eucharistie, Kristovo oznámení zrady jednoho ze spolustolovníků, otázka „Snad to nejsem já, Pane?“, která zazní z úst všech apoštolů včetně Jidáše, Kristova odpověď s identifikací zrádce, rozhovor s Jidášem. Umělci se inspirovali především evangeliem svatého Jana a všechny zmíněné momenty zachycovali současně.

Perugino, Cenacolo di Fuligno (1495), detail Kristus, sv. Jan, Jidáš, sv. Petr

Jidáš od čtrnáctého století vždy zaujímal izolovanou pozici na opačné straně stolu, proti hlavní skupině, aby divák mohl okamžitě poznat zrádce. Obvykle sedí na pravé straně výjevu. Na starších freskách se Jidášova ruka natahuje ke stolu, aby tak ilustrovala další slova evangelia („Je to ten, kdo si se mnou máčí chléb v míse.“), v pozdějších dílech někdy bývá statický a pohroužený do své melancholie. Svatý Jan sedí po levici Krista, opírá se o jeho rameno a spí nebo se právě probouzí, svatý Petr obvykle drží v ruce nůž.

Postupná prohlídka nejslavnějších (a přístupných) florentských večeřadel je jako procházka dějinami umění – začneme na přelomu gotiky a rané renesance a skončíme v manýrismu.

Pravděpodobně prvním monumentálním zobrazením je freska Taddea Gaddiho, nejnadanějšího Giottova žáka, v Cenacolo di Santa Croce (1333). Vidíme, že významnou součástí díla je ještě strom života a další scény.

 

 

O sto let později (kolem 1450) vzniká jedno z nejvýznamnějších děl Andrei del Castagno a také první renesanční freska v Cenacolo di Santa Apollonia. I na ní jsou ještě další výjevy, jako je ukřižování, ukládání do hrobu a zmrtvýchvstání, ale Poslední večeře je už nejpodstatnější částí. (Raritou je Jidáš sedící vlevo.)

Nejmonumentálnější Poslední večeří je osmimetrová freska Domenica Ghirlandaia v Cenacolo di Ognisanti (1480), která se již díky autorově mistrovství téměř blíží principům vrcholné renesance. Propojuje reálnou architekturu stěny s iluzivním prostorem, pašijové scény nahrazuje pohledem do zahrady a stolu dává tvar podkovy. Na stole je spousta drobných symbolů zašifrovaných v ovoci a zelenině – meruňky jako symbol hříchu, hlávkový salát jako symbol pokání, třešně jsou narážkou na Kristovu krev a granátové jablko s mnoha zrníčky je zase metafora pro zástup věřících.
Po této práci autor přesídlil do Říma a pracoval na výzdobě Sixtinské kaple.

Šestnácté století reprezentuje freska Andrei del Sarto v Cenacolo di San Salvi (1519-1527). Její nejoriginálnější částí je malá žánrová scéna v horní polovině fresky, kdy dvě postavy shlížejí shora na stůl s Kristem a apoštoly; předjímá oblibu podobných vedlejších výjevů v druhé polovině století. Jedna z tváří je pravděpodobně malířův autoportrét.

Dílo Fabrizia Boschiho (1619) v Cenacolo dello Spedale di Bonifazio je začleněno do malého prostoru, kde se stravovalo vedení nemocnice. Je to poprvé, kdy se ve florentské malbě objevuje vliv benátské školy, zvláště Tintoretta a Veronese. Celkové perspektivní řešení a umístění stolu nad schody daný prostor opticky zvětšuje.

Až na tento poslední příklad zůstala florentská Cenacola věrná zobrazením stolu s Kristem a apoštoly v rovině rovnoběžné s divákem. To se nezměnilo ani v osmnáctém století, kdy bylo toskánské umění zvláště silně vázáno na uplynulá století tradic.

(Možná vám to připomene lehce „kacířský“ vtípek o tom, jak Ježíš zamlouvá stůl na poslední večeři: „Chtěl bych rezervovat stůl pro dvacet šest lidí.“ Obsluha: „Vždyť je vás jen třináct!?“ „Ano, ale my budeme sedět jen po jedné straně…“)

Řada z večeřadel je celoročně veřejně přístupných, některá tvoří součást reprezentačních firemních prostor, jiná jsou v uzavřených areálech (např. v paláci, kde sídlí Accademia di Belle Arti).

Přehled zdarma dostupných nejslavnějších florentských Cenacoli najdete v angličtině a italštině na https://www.visitflorence.com/what-to-see-in-florence/last-suppers-in-florence.html, a to včetně mnohem podrobnějších informací, které přesahují rámec našeho stručného seznámení (např. o tom, jak se freska Taddea Gaddiho musela po velké povodni r. 1966 srolovat jako obrovský koberec a přenést na jiné místo, nebo jak Domenico Ghirlandaio pečlivě nastudoval a věrně zachytil stíny postav, které by vrhalo světlo od skutečných oken v místnosti…).
Přeji vám příjemnou objevnou cestu dějinami umění!

(A za Leonardem – www.cenacolo.it – vyrazte do Milána. Počítejte však na rozdíl od Florencie s vysokým vstupným, nutností rezervace mnoho měsíců předem a omezením prohlídky na pouhých 15 minut…)

 

Zdroje:

 

Úvodní malba: Ghirlandaio, Cenacolo di San Marco (1482)