ValevskaLenka Valevská navrhuje oděvy pro běžné nošení i pro časy rozverného povyražení. Její doménou je textilní tisk. Kombinuje tradiční tiskařské techniky s dalšími uměleckými výtvarnými technikami k vyjádření naivně-infantilních i existenciálně závažných témat. To jest, tiskne čímkoliv a na cokoliv. A co odpověděla na naše otázky?

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jsem se třemi a půl vysokými školami pro praktický život naprosto nepoužitelná. Kostýmní výtvarnice. Zato se odnevidimdonevidim věnuji své práci. Navrhuji malosériové oděvní kolekce, kostýmy pro divadlo a film, fotografuji.
Vypiju zhruba pět kafí denně. Mam mašinku na umletí zrnek a několik různých kávovarů. Aby se to prostě neomrzelo. Z ateliéru mám moc pěkný výhled do hor a na hradčany (to jest nedaleké panelákové městečko v údolí). Nicméně výhled nevýhled, přes všechnu tu krásu hodně cestuji. Rekreačně na kole a pracovně letadlem. A to i do takových koutů světa, kde kávu vůbec nedostanete. A potom, když se vrátíte, tak to zase chutná lépe. Všechno a rutina chvíli taky.

ValevskaZe kterých materiálu nejraději tvoříte, případně jakou techniku máte nejraději?
Snažím se o to, aby materiál, který se dotýká těla, byl přírodní. Ten je jen pro osobu, která model bude nosit. Pro vrchní slupku používám celou škálu materiálů. Nyní u mne vedou hlavně plátna a úplety. V poslední kolekci Black Milk jsem si pohrála s kontrastem matu a lesku černé barvy. Látky si potiskuji sama. Kolekci Tabula Trasa jsem celou tiskla starými dřevěnými formami.

Jaké materiály a techniky jsou pro vás naopak záhadou?
Záhadou mi jsou high-tech materiály v technicky zaostalých oblastech. Zajímalo mne, jak se původně barvily stálobarevné tkaniny, jak naši předci dosáhli voděvzdorných úprav a podobně. Některým tajemstvím jsem už ale na stopě. Loni jsem trávila hmongský Nový rok v Asii. Zde je zvykem při úsvitu na první kalendářní den zaříznout prase a tkaniny obarvit v jeho krvi. Hotový oděv z takové tkaniny se potírá bílkem. Výsledkem je úžasný odstín černé a díky bílkové úpravě oděv nepromoká. Ještě musím dodat, že při žalostném kvičení umírajícího prasete se Černí Hmongové nezřízeně chechtají.

ValevskaJak jste se ocitla na Fleru a jaké tu máte plány?
Před dvěma lety, když jsem vystavovala na Designbloku, mne oslovila produkční z Fleru. Tak jsem se tu ocitla. Velké plány do budoucna si nedělám. Ono to pořád všechno přichází tak nějak samo od sebe. Chci jen, aby se k mým kolekcím dostali i lidé, kteří se běžně ke kvalitním malosériovým produktům nemají šanci dostat.

Co se vám na Fleru nejvíce líbí a co byste vylepšila?
Vyhovuje mi, že můžu prezentovat i modely, které nejsou součástí konkrétní kolekce. Na výstavách předvádím pokaždé ucelené řady. Sečteno podtrženo, když pracujete například na černo-černé kolekci, snadno vám přeskočí a spontánně vytvoříte něco velmi barevného a ideově nekorektního. Odkloníte se. Tady nemusíte koumat, jestli to půjde dohromady s koncepcí kolekce, výstavy nebo architekturou prostoru.

Co zajímavého jste naposled četla / viděla / objevila na internetu, doporučte.
V Paříži jsem viděla skvělou výstavu japonského režizéra, komika a výtvarníka Takešiho Kitana. Mělo to v sobě hravost, ostrý humor, poetiku a hlavně po dlouhý době opravdovými barvami namalované obrazy. No prostě všechno, co mi dlouho ve výstavní síni chybělo.
Z knížek jsem si nyní zamilovala Strážce občanského dobra od Petry Hůlové. Je zde svérázně vybarvena atmosféra na přelomu 80. a 90. let. Vzhledem k tomu, že příští sezónu frčí ranné devadesátky, jde o pravý poklad inspiračních zdrojů. Od Hůlové jsou skvělé všechny knihy, jsem k ní nekritická. I když Strážci občenského dobra jsou v první půlce mnohem skvělejší než v druhé. A máte-li předsudky vůči ženským autorkám, přečtěte si něco od Stanislava Komárka. Ten píše to samé co Petra Hůlová, ale pro muže.

Jak propagujete svoji tvorbu?
Účastním se různých výstav a přehlídek. Díky tomu nejen propaguji svou tvorbu, ale vidím velký kus světa. Navíc zakonverzuji s kolegy z branže a to je poučné. V souvislosti s mou prací pro divadlo a film jsou důležité i vlastní webové stránky.

ValevskaJak si představujete svůj život za deset let?
Kariéru beru od konce. Tudíž, pokud jsem před lety navrhovala kostýmy pro velké produkce, za deset let se vidím někde na trase mezi šicím strojem, pračkou a plotnou s kupou dětí na krku a lehce retardovaná. Ale možná si to příliš idealizuji.

A co ty tři a půl vysoké školy?
A to jsem ráda, že jste se mě zrovna na to zeptali. Konečně ty školy užiji. Takže jedna DAMU v Praze. Tam jsem se naučila udělat nejfajnovější kostýmy tak, aby to nic nestálo. Jedna režie a scénografie ve Francii. Tam jsem se naučila zrežírovat to tak, aby žádné kostýmy a kulisy nebyly potřeba. Jedno oděvní výtvarnictví na Technické univerzitě. Tam mi došlo, že bramborové tiskátko je dobré spíše k večeři. I k obědu. A půl je pedák. Tam mi docvaklo, že každý v sobě může objevit úču. A přečetla jsem si tam mnoho důležitých knížek. To je dohromady tři a půl vysoké školy.

Foto: archiv Lenky Valevské, Cheng Che, Petra Malá