Račí údolí jsme objevili před třemi roky na mapě a teprve loni jsme se vydali ho hledat. Bylo to krásné setkání s divukrásnou přírodou a objev chátrající Tančírny nám nedal dlouho spát... Protože jsme viděli  u tábora sochy, napsala jsem pak po návratu na vyhledanou adresu dotaz, zda bychom se nemohli příště také zúčastnit sochařského symposia. A vyšlo to. Pozvání jsme přijali s vděčností. A tak začalo velké dobrodružství...

Začátek symposia

...byl v takovém zvláštním období, kdy se lámalo počasí, končilo období povodní, atmosféra byla všelijaká. Ten den, co jsme přijeli, odevzdávali jsme ráno našeho staršího syna s nelehkým srdcem na školní výlet, který byl opravdu zvláštně načasovaný, měli jet na rafty. Trochu nás to zdrželo, než jsme ho odvezli, a tak na nás zbyl takový netypický kmen, velmi mohutný a zvlněný, ostatní sochaři si rozebrali ty kratší a silnější.

Na začátku jsme se dozvěděli, že by potřebovali lavici, tak se hned Zdenda pustil do práce.

Nejdřív bylo potřeba odkornit kmen.

Pomoc byla nablízku :)

Podle předpovědi mělo nejvíc pršet v pondělí. To se vyplnilo, ale s vyhlídkou na avizovaný konec období dešťů jsme to brali jako důstojné zakončení všech těch potop, a rozhodli jsme se to oslavit prací.

V úterý to bylo s počasím ještě o trochu horší a chvílemi jsme bojovali s lehkou chmurou, odpoledne se ale mraky začaly protrhávat.

Hned po odkornění jsme se dozvěděli, že to nemusí být lavice... a tak nějak přišel nápad.

ZVONIČKA.

Večer jsme na pokoji četli o zaniklých obcích sudetského pohraničí, právě v okolí jich bylo několik, původně krásných a prosperujících, po odsunu srovnáno se zemí i s kostelíky a vším, co lidé vybudovali v této drsné přírodě.

Ani ostatní nezaháleli, a tak postupně den po dni vznikala vedle ještě další trojice soch.

Hned druhého dne večer se zvonička postavila a k ní lešení.

Všude okolo jsou lomy a kam se podíváte, je zajímavý "stavební materiál". Napadlo mě, že by se mohl vyzkoušet zkombinovat se sochou, přišlo mi, že by to prostě ještě "něco" chtělo. Nakonec z toho vznikla velká zábava, když jsme celý třetí večer hledali vhodné tvary a barevnosti, které by pasovaly ke kmeni.

Ach ty večery ... ve středu přestalo pršet úplně a ocitli jsme se ... no v ráji. Hned přes cestu za potokem, jak jinak než Račím, byla obrovská louka s ohradami, týpím a několika koníky, kteří nejvíce ze všeho ocenili škrábání za ušima a nošení chlebíků.

Zvon do zvoničky jsme samozřejmě neměli, ale náhoda to tak nahrála, že někdo ze sochařů, bydlící nedaleko, měl jeden nádherně tvarovaný zvon doma a byl ochoten nám ho půjčit, než se nechá udělat nový.

V sobotu měla být velká akce, koncerty, různé dílničky, jarmark a vernisáž s dražbou menších vyrobených soch.

A tak se vrtaly otvory pro uchycení zvonu...

Přiblížil se den D - zakončení celé akce.

Věděla jsem, že přijde Mnuk, který bydlí nedaleko, se svými přáteli, takže nás seznámila například s Bazdou. Jaké bylo překvapení, když se k nám hlásila ještě Bukačka s kolovrátkem - z takové dálky! Prožili  jsme spolu nezapomenutelných pár dní, bylo to moc milé setkání.

V pátek zahrála na uvítanou ostravská folková skupina Žamboši a v sobotu se sjeli řemeslníci. Přidávám pár oka°mihů z průběhu sobotního dne:

Na těchto akcích je krásné ponejvíc to společenství lidí. Trochu mi to připomnělo nějaký středověký trh, obzvláště když tenhle kout je tak prodchnut pohnutou historií hradů a hrádků (nedaleko jich je požehnaně).

Tak to byl týden v Račím údolí, kdo půjdete okolo, nezapomeňte zazvonit, pro vzpomínku, pro štěstí ...

Nakonec byla zvonička nazvána "Pietou pro Sudety".

Tak nashledanou a šťastné léto!