Jsou tu prázdniny a čas koupání a ráchání v rybnících, řekách a potůčcích. Jednoho upršeného odpoledne jsme si proto vyrobili parádní vor s plachtou, na který se dá pohodlně naskládat i lehčí náklad v podobě voděodolných pasažérů a jejich zásob. Můžete si ho přivázat na provázek a táhnout podél břehu, ale plavidlo je dostatečně bytelné na to, aby zvládlo i výpravu po proudu říčky. Je třeba jen použít silné klacíky a dát si záležet při spojování jednotlivých částí. Hurá za dobrodružstvím!

Materiál a pomůcky:

  • klacíky, pilka
  • bavlnky, nůžky, látka na plachtu, jehla a nit, plsť na vlaječku
  • tavná pistole, provázek, korkové špunty

Naskládáme si vedle sebe cca 12 - 15 klacíků stejné délky. Slabší můžeme nalámat, pokud jsou silnější, je lépe je uříznout.

Krajní klacík omotáme několika otočkami bavlnky nebo vlny a přiložíme další klacík, který také omotáme několika otočkami.

Takto připojíme všechny klacíky k sobě a totéž uděláme na druhé straně. Můžeme přidat i další barvy a provázat klacíky na více místech.

Napříč položíme ke krajům 2 silnější klacky. Každou mezerou mezi klacíky voru protáhneme provázek a omotáme ho kolem příčně loženého klacíku.

Připevněním příčníků na okrajích se celý vor zpevní. Doprostřed zapíchneme stěžeň, který pevně přivážeme provázky k voru do čtyř stran.

Pod vrchol stěžně přivážeme kolmo klacík pro upevnění plachty.

Z plátna vystřihneme plachtu. Obdélník látky můžeme obšít nebo okraje založit a slepit tavnou pistolí.

Plachtu přilepíme na ráhno nahoře na stožáru. Nakonec jsme přivázali na stěžeň ještě jeden kolmý klacík na uchycení spodního okraje plachty.

Na vrchol stěžně přilepíme vlaječku z plsti. K okrajům voru přivážeme korkové špunty přivázané na provázky jako plováky.

Autorka/foto: Michala Šmikmátorová

 

Amos 2/2022

časopis Amos

Milí přátelé,

také vám přijde, že dny nějak pádí jeden za druhým jako splašené a člověk jim ani nemá čas pořádně věnovat pozornost? Když jsou to dny otravné plné nezáživných povinností nebo rutinních činností, tak se tím člověk ani moc netrápí. Ale pak jsou dny krásné, které zapomenout nechcete, ale ony se jen posměšně zašklebí, frnknou vám před nosem a jsou pryč. Blik a je večer a po celodenním chystání oslavy narozenin vašeho šestileťáka s hromadou domácích pochutin, her a tvoření pro jeho kamarádíčky nestačíte ani třikrát zamrkat, je po všem a můžete jít akorát tak zase na nádobí. Vadí mi to. Ráda bych alespoň občas zpátky dětské vnímání času. Všechno se zdálo nekonečně dlouhé. Pečení buchty o víkendu, která v kuchyni voněla jako blázen, ale pekla se tam snad věčnost a další věčnost chladla, nebo ten pocit z pátečního odpoledne, kdy vám připadalo, že se před vámi rozprostírá volno téměř bez konce plné zábavy, her a zkoumání světa.

Přesně to, co mě teď u mých dětí dokáže spolehlivě vytočit, bych vlastně brala všema deseti. Jíst snídani a spočítat v ní všechny drobky, umět si oblékat ponožky patnáct minut a ještě si při tom královsky pohrát, vytvářet spletitá bludiště v talíři s krupicovou kaší nebo koukat hodiny na mraky a pozorovat, jak se pomaloučku proměňují ze slonů na klobouky. Nebylo by špatné, kdyby se ten čas zase občas táhnul jako pampeliškový med. Plynul by tak akorát pomalu, aby se stíhalo užívat do plna zahradních slavností, realizovat všechny tvořivé projekty, přečíst stohy krásných knížek a po nocích hlídat oblohu, jestli se náhodou nechystá spadnout hvězda, co plní tajná přání. Vidím to pozitivně, to s těmi mraky, slony a kaší mi stále docela jde, tak to třeba půjde ještě nějak natrénovat.

Dám vám vědět, jak se mi to daří. Krásné léto!

Michala Šmikmátorová

šéfredaktorka