Jak jsem dala výpověď... ... a jsem zase tu
Před nedávnem to bylo přesně pět let, co jsem skončila s šitím kabelek na plný úvazek, a nastoupila do "normální" práce. Byla jsem tehdy ještě celkem čerstvá absolventka VŠ a žila jsem v domnění, že díky stálému příjmu a pravidelné pracovní době budu mít víc času věnovat se kreativní stránce své tvorby. Už se nebudu muset nervovat, že se mi zasekl balík na dva týdny v New Yorku a zákaznice mi denně píše, kde je, nebude mě mrzet, že mi zákaznice vrátí kabelku, protože si její barvu představovala o odstín červenější, a nebude mi vadit, že mi ušití jedné kabelky trvá osm hodin - budu mít totiž každý měsíc na účtu výplatu, a tak se budu moct věnovat třeba kreslení nových vzorů na sítotisk a všemu ostatnímu, co jsem zanedbávala, protože na to kvůli šití nebyl čas.
Ach ta naivita!
Prvního asi půl roku jsem byla nadšená - rychle jsem se v nové práci zapracovala a dostávala jsem čím dál náročnější úkoly. Pracovala jsem jako grafička, takže jsem celý den vymýšlela obaly a letáky a moc mě to bavilo. Soboty a neděle jsem trávila šitím a moje prodeje pořád stoupaly - měla jsem našito do zásoby, takže i když jsem stihla ušít jen čtyři věci měsíčně, prodávala jsem čím dál víc.
Po pár měsících ale moje nadšení postupně opadlo. Z práce jsem chodila naprosto vyčerpaná (hlavně psychicky), protože mého nadšení a ochoty začali jaksepatří využívat a házeli na mě úplně všechno. Není nad to, když máte tolik úkolů, že ani nestíháte chodit na záchod, ale kolegyně, co sedí vedle, hledí celý den na FB...
I když jsem skončila ve čtyři, tak jsem po příchodu domů padla únavou a hleděla do zdi. Šila jsem čím dál míň a nakonec to dopadlo tak, že jsem zhruba po roce od nástupu zkolabovala vyčerpáním a musela zůstat několik měsíců na neschopence. V práci za mě vzali výpomoc, ale i tak mě po návratu čekala hromádka úkolů, která se nakupila v době mojí nepřítomnosti.
Po roce se to zopakovalo, ale bylo to tentokrát ještě horší.
A tak jsem dala výpověď a odjela do Anglie pracovat jako dobrovolnice v útulku pro týrané opice.
Lily, moje nejoblíbenější svěřenkyně
A tam začal můj velký přerod.
Za prvé - naučila jsem se říkat NE. Oficiálně jsem tam totiž jela dělat grafiku a PR, ve skutečnosti tam ale dobrovolníky využívali na veškerou špinavou práci - čištění kotců, umývání záchodů, uklízení kuchyně, sekání trávy... Ne, že by mi vadila manuální práce, ale jela jsem se tam hlavně doléčit a když má člověk nepřetržitě závratě a vysokou teplotu, tak se mu blbě šplhá po opičím výběhu s kýblem a smetákem v jedné ruce a lopatou v druhé (skončilo to rozseknutou hlavou :)).
Za druhé - začala jsem znovu kreslit. Jak známo, v Anglii pořád prší, a co dělat, když bydlíte uprostřed lesa odříznutí od civilizace a bez internetu?
Portrét Lily
Po návratu domů jsem se vrátila do původní práce.
Asi si řeknete, že jsem blázen, ale naslibovali mi velké změny a byla jsem vybavená novou schopností používat slovo NE, kterou jsem začala hojně využívat.
V práci se sice opravdu udály částečné změny, ale některé byly k horšímu - na našem oddělení se změnila půlka osazenstva včetně ředitele, a tak jsem na šití zatím neměla ani pomyšlení. Díky mému anglickému dobrodružství a zjištění, že ještě umím kreslit, se ale zrodily alespoň brože.
Byla jsem odhodlaná nenechat se už využívat a začala jsem to řešit s vedením firmy. Tím jsem rozpoutala hotové peklo, které v posledním roce vyústilo v šikanu. Před pár týdny jsem se nakonec smířila s tím, že slušnost nezvítězí a dala jsem výpověď.
A tak mě tu zase máte.
Doufám, že konečně využiju tu velehromadu nespotřebovaného materiálu, která mě doma už pět let straší, dokopu se k nakreslení nového vzoru na sítotisk a zlikviduju Hromadu hrůzy. Tak jsem pojmenovala hromádku, na které mám rozpracované nápady - některé na ní leží už ... to tu raději ani nebudu psát, je to ostuda!
Zatím jsem stihla našít pár nových kousků.
Hlavně jsem se těšila na šití batohů. Ty jsem zanedbávala nejvíc, protože je jejich výroba pro mě časově nejnáročnější - jeden nastřihávám a šiju okolo osmi až deseti hodin. Když se něco pokazí nebo stroj stávkuje, tak ještě déle.
Dřív jsem to nijak nezmiňovala, ale dneska je moderní o tom mluvit, takže vězte, že skoro všechen materiál, ze kterého šiju, je zbytkový a/nebo lokálně vyrobený. Co to znamená a proč je to důležité?
Důležité je to proto, že při výrobě syntetických látek a hlavně koženky vznikají všelijaká svinstva, která se pak vypouští do přírody, a mně se nechce k tomuto znečišťování přispívat. Výroba koženky je sice pořád ekologičtější než výroba usně, ale i tak raději kupuju jen koženku, která by se jinak vyhodila - jsou to zbytky z výroby s kazy. Mně ty kazy nevadí, protože nastřihávám ručně a prostě se jim vyhnu.
Ze zákulisí - moje asistentka/občas fotografka/poradkyně ve všem, co se šití týče, se snaží nezmrznout :)
Látky a umělé semiše zase kupuju jako zbytky z šicích dílen. Jsou to většinou malé kusy - nedělám sériovou výrobu, takže je mi fuk, že mám od látky jen metr. Kování si nemusím nechat posílat poštou, protože ho mám z firmy, která sídlí ve městě, kde bydlím - tím snižuju CO2 stopu. A zipy mi dodává český výrobce.
Veškeré materiály jsou také vegan - tzn., že nejsou živočišného původu. Nepoužívám usně (kůži), vlnu ani hedvábí. Zajděte se někdy podívat do koželužny nebo na ovčí farmu a pochopíte proč.
Na závěr ještě malá ochutnávka toho, co chystám, ať se máte na co těšit:
Co to je? Zatím neprozradím :)
Ale zajímalo by mě, jestli i někdo z vás si prošel podobným příběhem. Napište! ♥
Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!
