Všimli jste si už? Naše videa s Fler tvůrci v Kreativním světě zdobí nová znělka. Je úžasná a krásně animovaná. Chcete vědět, čí ruce ji vytvořily a jak? A k tomu jako nášup něco o animaci celkově a taky trochu o haluškách... :-)

Proč jste se vůbec dala na animaci? A co Vás na vizuální tvorbě láká?

Někdy v patnácti jsem zaregistrovala, že se mi, často před spaním, spontánně „na spodní stranu víček“ vyjevují různé obrazy. Časem jsem zjistila, že se tomu říká pseudohalucinace nebo také hypnagogické halucinace. Není to nijak vzácný jev, umí ho pozorovat poměrně hodně lidí. Pro mě to bylo vždy velmi inspirativní, takový speciální druh krajiny, nikoliv vnější, ale vnitřní. Můžete v ní pozorovat změť běžných vizuálních vjemů a podvědomých obsahů. Na Anifilmu v Třeboni jsem pak viděla animované filmy, které se v televizi běžně nevysílaly, byly prostě více umělecké. Některé z nich se nápadně podobaly výjevům, které jsem před usnutím vídávala. Hned jsem si řekla, aha! Na světě jsou lidi, kteří to mohou mít podobně jako já, to je skvělé. Měla jsem v sobě touhu tyto obrazy a nápady s tím spojené začít realizovat.

Na animaci mě tolik nefascinuje výtvarná stránka jako spíše to, že probíhá v čase, a to navzdory tomu, že se nejedná o záznam reálného existujícího pohybu. Čas zde vzniká uměle, tímto médiem se tedy dají zachytit věci, které běžně nevídáme. Třeba tanec trpaslíka nebo výbuch hvězdy.

Mě osobně velmi baví pozorovat, jak se v čase chová hmota. Ať už je to člověk, který pajdá na jednu nohu, strom v průběhu roku či pára nad hrnkem. Tíhnu ke stylizaci, animace je tedy pro mě vhodný nástroj, jak tyto jevy zaznamenávat.

 

Jaká jste? :)

Tuto otázku si sama občas kladu. Někdy mi přijde, že se o sobě i něco dozvím. Často to ale bývá ve chvíli, kdy se začínám měnit, a zjištění „jaká jsem“ je spíše pojmenováním toho, jaká jsem byla.

 

Jak je to s inspirací, přichází v tu nejméně vhodnou chvíli? Nebo je to permanentní flow? Míváte po ruce tužku a bloček?

Tužky, bločky a klíče zásadně ztrácím. Dříve jsem si dělávala hodně skic a zápisků, mám jich plnou krabici. Dnes mi přijde, že opravdu dobré nápady prostě nezapomínám. Hodně nápadů také vzniká přímo při tvorbě. Nejraději si při práci určím nekonkrétní vizi, abych věděla, jaký držet směr, a pak k tomu lovím „vhodné nápady“, které mi umožní ji zrealizovat.

V naší úžasné nové znělce se materiál mění na výrobky jako mávnutím kouzelného proutku. Jak se to vlastně stane? :)

Znělka je vytvořena pookénkovou animací, které se dnes často říká stop motion. Něco vyfotíte, dejme tomu třeba klobouk, pak ho posunete, vyfotíte, posunete, a tak pořád dál, až ho třeba úplně vyšoupnete z obrazu. Pokud poté snímky pustíme dostatečně rychle za sebou (např. 24 snímků za vteřinu), vznikne v divákově mysli iluze pohybu. Klobouk tak v nějakém slova smyslu ožívá, stává se hercem, loutkou. To je ve zkratce základní princip.

   

  

   

Ve znělce jsem například chtěla kůru ze stromu přeměnit na dřevěnou hračku lišky. Přemýšlela jsem tedy, jak by mohla vypadat mezifáze neopracované materie a finálního produktu. Co by tak mohlo dobře působit v animační zkratce a zároveň respektovalo danost výchozích materiálů? Při jedné procházce lesem jsem tu mezifázi najednou uviděla ležet na zemi. Bylo to odloupané dřevo jedné staré, již na některých místech trouchnivějící vrby. Kousky dřeva jsem vzala domů a nabarvila je tak, aby co nejvíce odpovídaly barvě lišky. Při samotném natáčení (focení) jsem pak posouvala kůru směrem k rukám herečky, odlupovala z kůry jednotlivé kusy a dávala je mimo obraz. Namísto odstraněné kůry jsem umisťovala obarvená dřívka z vrby, pod ně v jednu chvíli nainstalovala lišku tak, aby ji dřívka překrývala, a v poslední fázi ona dřívka zase odebírala, až se nakonec objevila samotná liška. V podobném duchu jsem uvažovala v rámci celé znělky.

 

Co tak nejvíc vytváříte? A co nejradši?

Co se týče formátů, je to vcelku pestré. Někdy spolupracuji na větších projektech typu celovečerní film, seriál atp., dále vyrábím znělky, interní videa pro větší společnosti, explainer videa, v menší míře také výtvarné práce, jednoduchou grafiku. Třeba, plakáty, titulky atp. Přijde mi, že velká poptávka je po lektorování, tedy předávání zkušeností dál, často dětem. Animace je poměrně široké řemeslo, tak se můžu uvrtat do více podoborů.

Obecně mám za to, že velká poptávka je po rychlosti, efektivitě, vizuální líbivosti, kopírování již osvědčených postupů, co největší záruce kvalitního výsledku již na začátku spolupráce.

Přirozeně mám raději projekty, kde se dbá i na kvalitu, tedy investuje se více času, potažmo peněz. Nejraději mám, když můžu vymýšlet, jakou formou předat nějaké konkrétní sdělení.

 

Máte za sebou velké projekty, v květnu se Váš film "Domino" promítal v Českém centru v Paříži.
Jak moc se můžete věnovat volné tvorbě a co potom s ní? Je to věčný problém tvůrců, nenechat se zahltit prací, ale hromadí pak krásné věci do šuplíku...

Volné, autorské tvorbě se opravdu věnuju, když na ni mám sílu a vymezím si na to čas, alespoň pár dnů. Nemůžu ale říct, že by to byl vždy například jeden týden v měsíci, je to velmi různé. Obecně se ale snažím tyto světy propojovat. Práci na zakázku dělat pro lidi, kteří mi (v rozumné míře) nechají prostor pro autorský vklad, jednoduše řečeno mít nějaké vlastní nápady. Mým ideálem v pracovní sféře je kvalitní audiovizuální tvorba, kde se snoubí funkčnost s estetikou. Neříkám, že se mi to daří, spíše to beru jako směrovku, která mi pomáhá při rozhodování, kudy v pracovní oblasti dál.

    

 

Mluví Vám klienti do realizace? Nadiktoval si třeba Koloniál, jaké konkrétní značky ve znělce budou, nebo takové věci nechávají zcela na Vás? Snaží se ovlivňovat Vaše příběhy?

Koloniál probíhal ve spolupráci s dalšími tvůrci, např. Kryštofem Zikou. Já jsem měla na starosti jenom animaci, to znamená samotné rozpohybování objektů. Myslím, že nadiktovali jen pár věcí, které tam určitě chtěli mít, zbytek nechali na nás. Dovezli nám opravdu hodně krabic plných jídla. To byla legrace, ateliér pak působil velmi blahobytně... :-))

Klient se na natáčení přišel podívat, ale nijak nám do toho nemluvil. Měli jsme poměrně pečlivou přípravu, dělali jsme obrázkové scénáře, které byly schvalovány. I tak jsme spoustu vtipů vymysleli až na place. To je podle mě kouzlo animace, člověk určitým způsobem vstupuje do dialogu s tím, co animuje, a za odměnu se mu pak samy nabízí nápady, jak s těmi objekty nakládat. Moje obecná zkušenost je taková, že pokud respektujeme základní zadání, výsledek vypadá hezky, klient to obvykle schválí i v případě, že to nebylo stoprocentně podle dohodnutého scénáře.

Co se týče mluvení do zadání, já si klienty modelově dělím podle přístupu na takové dvě základní skupiny. Jedna skupina mívá tendence mi zadávat, JAK by výsledný produkt měl vypadat. Dává tedy velmi konkrétní zadání, např. jaké výtvarno okopírovat, co vybarvit, co kam posunout, atp. Takřka vždy se stane, že s výsledkem nejsou spokojení a přitvrdí v konkretizaci, jak co udělat. Pro mě v takové situaci bývá nejrychlejším řešením zjistit, co vlastně chtějí sdělit, a nějak na to napasovat tu zadanou konkrétní formu. Výsledek bývá většinou rozpačitý neslaný nemastný kompromis.

Druhá skupina mívá více jasno v tom, CO chce sdělit, a najímají si odborníka, který jim to prostě pomůže zrealizovat. Zadání tedy nebývá tolik o tom, jak co má vypadat, ale spíše o komunikaci, co si má divák odnést, co má pochopit, co za náladu by to mělo vzbuzovat, co tam jako klient nutně potřebuje ukázat (logo, výrobek) atp. Takových klientů mívám méně, s výsledky jsem ale více spokojená. Znělky pro Koloniál a Fler řadím mezi ně.

 

Na jakých zajímavých projektech pracujete nebo jste pracovala? 

Unikátní zkušeností pro mě bylo účastnit se projektu Prosthetic reality. Je to knížka, kde se využívá rozšířená realita. Je zde několik obrázků různých autorů, u kterých můžete pomocí mobilů a speciální aplikace vidět, že jsou „rozšířené“ o krátké animace a zvuk. U tohoto projektu jsem viděla na vlastní oči, že je možné propojovat autorskou tvorbu a komerční svět, nenásilně a hezky. To považuji za velmi inspirativní. Více o projektu https://eyejackapp.com/collections/prosthetic-reality-book.

V současnosti připravuji nějaké grafické materiály pro institut Re-life, který si klade za cíl informovat o důsledcích používání digitálních technologií na lidskou psychiku. Mají velmi silné sdělení, tak mě baví pro ně něco vytvářet.

Ukázky mojí tvorby můžete zatím vidět na zofkazajickova.myportfolio.com, ale ráda bych brzy založila vlastní stránky.

 

Ve Výstavní síni Antonína Navrátila v Praze momentálně probíhá společná výstava obrazů a fotografií Tři světy, jejímž jste hostem. Můžete nám říci více o aktérech, jejich symbióze a obsahu výstavy?

Výstavní síň vznikla už za minulého režimu jako prostor, v němž mohou vystavovat výtvarníci, kteří se dostali do nemilosti režimu. V současnosti ji provozuje Nové sdružení pražských umělců a vystavují v ní především členové tohoto sdružení. Já jsem vystavovala společně s fotografem Igorem Lichačevem a svým otcem, který se také věnuje fotografii. To, co nás spojovalo, jsou především neformální a přátelské vazby k sobě navzájem a NSPU.

Já jsem vystavovala obrazy, které zachycují ty pseudohalucinace, o kterých jsem mluvila na začátku. Jsou to takové fantaskní obrazy, s nádechem do surrealismu. Dokumentace toho, co v hypnagogických stavech mysli vídám. Na některé z nich se můžete podívat na https://zofkazajickova.myportfolio.com/halfdream-halfawake-visions.

 

V každém oboru se najdou nějaká klišé. Čím trpí ten Váš?

Mnoho lidí nenapadne, že není potřeba být dobrými výtvarníky na to, abyste byli dobrými animátory. Animace je řemeslo, které se zaměřuje právě na rozpohybování výtvarna, ať už je to loutka nebo obrázek. Ve škole jsme jako součást výuky měli například kurzy pantomimy. Když v Čechách někdo poptává „animaci“, většinou myslí všechny složky videa dohromady – námět, scénář, výtvarno, animaci, i postprodukci. Myslím, že by nám i klientům ulehčilo spolupráci větší povědomí o tom, jakými fázemi se musí při tvorbě projít, než vznikne výsledek.

Dále mě napadá, že mnoho lidí má představu, že rozdíl mezi hraným a animovaným filmem spočívá v tom, že hraný film vypadá reálně, zatímco animovaný film je nakreslený. Dnes už se ale například v hraném filmu používá mnoho speciálních efektů, které využívají animačních principů. Takže byť obraz vypadá reálně, je možné, že řada věcí v něm byla vytvořena uměle. Na druhé straně některé filmy, jako například Alois Nebel, využívají reálné filmové záběry, které jsou následně „překresleny“ do podoby, v jaké je pak vidí divák. Zkrátka animace a hraný film se s nástupem digitální technologie čím dál více prolínají.

copyright: UPP

 

Stává se, že ráno otevřete oči a nemáte vůbec, ale vůbec chuť nic vytvářet? Co s takovou náladou děláte? 

Pokud se mi nic nechce dělat, snažím se rozlišit, zda se jedná jen o lenost, nebo jestli to nemůže mít jiný důvod, třeba vyčerpání - a podle toho se zařídím. Proti lenosti mi obecně pomáhá mít stanovený ne příliš přísný denní režim, který se snažím dodržovat.

 

Vyvažujete práci u počítače či ve studiu také nějakou fyzickou aktivitou?

Ano, to je nutné, jinak mě bolí záda a ruce. Mám ráda jemnější formy pohybu, procházky, plavání, běh, často cvičím doma, protahuji se, posiluji. Před lety jsem se hodně věnovala karate, tak mám nějaké solidní základy, jak se svým tělem zacházet.

 

Máte v oboru nějaké vzory? Přibližte nám je, prosím.

Příliš netíhnu k tomu vztahovat se k nějakým konkrétním vzorům. Ovšem za inspirativní z našich velkých českých režisérů/animátorů je pro mě určitě Karel Zeman (Cesta do Pravěku, Vynález zkázy). Baví mě na něm, jak experimentoval, využíval hodně kamerových triků, optických iluzí. Jeho filmy se mi zdají nějakým způsobem nadčasové.

Dále samozřejmě pan Švankmajer (Možnosti dialogu, Něco z Alenky). Přišlo mi trefné, když o něm někdo říkal, že animaci používá, protože prostě některé jeho nápady nejlépe vyjadřuje. To mi přijde správný přístup. Také se mi hrozně líbí, že neanimuje jen postavičky, ale třeba prostě hmotu jako takovou.

Ze současných mě zaujal Stuart Campbell s uměleckým jménem Sutu. Ten také využívá nové technologie pro svá sdělení. Působivý je od něj projekt "These memories won`t last" (k vidění zde https://www.sutueatsflies.com/art/these-memories-wont-last), který zpracovává problematiku Alzheimerovy choroby. Divák si čte digitální komiks, okénko po okénku, a ty, které si již přečetl, mizí v mlze, stejně tak jako vzpomínky lidí s Alzheimerem se nenávratně ztrácí, už se k nim nejde vrátit.

 

Kam se ubírá současná animace u nás vs. ve světě?

Obecné tendence moc nesleduji, důležitá je pro mě osobní zkušenost. Nejlépe můžu srovnávat Čechy a Holandsko, kde jsem byla na pracovní stáži ve studiu Submarine. Holanďani oproti Čechům více oceňují vše nové, zatímco Češi se mnohem víc vztahují k historii.

Před dvěma lety se tam hodně řešila virtuální a rozšířená realita, interaktivita. Experimentovali s výrazovými prostředky těchto nových médií. Uvažovali stylem „co je možné sdělit pomocí virtuální reality a zároveň není možné sdělit pomocí hraného filmu?“ atp. To mi přišlo skvělé. Na druhou stranu, občas jsem zažívala situace, kdy se se mnou někdo odmítl podívat na film z roku 2010, protože se přece nebude dívat na něco tak strašně starého a neaktuálního. V tu chvíli jsem zase docenila hodiny dějin filmu, protože tento typ vzdělání zase pomáhá zasazovat si informace do širších souvislostí.

 

Co byste doporučila budoucím animátorům?

Kdysi jsem dostala pro mě báječnou radu od Zdeňka Smetany, režiséra Křemílka a Vochomůrky, a to „nezapomínejte na metodu pokus omyl“. Kreativita pro mě znamená proces, u něhož není předem jasné, jak výsledek nakonec dopadne. To může vzbuzovat nejrůznější pocity. Mám za to, že ani útrpnost ani neustálé pocity radosti nejsou lakmusem toho, že jednám kreativně. Nekladla bych tedy na sebe nároky ohledně toho, jak se mám při tvorbě cítit, každý to má podle mě trochu jinak.

A více praktické doporučení se týká specializace. Animace skrývá spoustu podoborů. Tuším, že v současnosti je v oblasti animace hodně lidí, kteří umí tak nějak od všeho trochu. Myslím, že větší poptávka bude po lidech, kteří toho umí méně, ale lépe. Specializovat se dá na spoustu věcí, například na tvorbu pozadí, určitý software, výrobu 3D loutek atd.

Pokud uvažujete o práci na volné noze, určitě bych doporučila nějaké základy podnikání. To jako součást vzdělání na uměleckých školách, alespoň pokud vím, opravdu nenajdete.

 

A co byste si přála po tvůrčí stránce zažít? :)

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno měla výstavu, tak si od autorské tvorby zas na chvíli odpočinu a časem uvidím, kam mě to bude „táhnout“ - a na to se zase vrhnu. Celkově chci více pracovat na projektech zaměřených na obsah sdělení, nejen na vizuální působivost.

Ráda bych, aby se na mě obracelo více klientů, plánuji se tedy více věnovat vlastní propagaci, kterou jsem doposud dosti zanedbávala. Nemám to ráda, tak je to pro mě docela zkouška :-)