Když mi bylo čtrnáct a rozhodovalo se, kam půjdu na střední, razantně jsem odmítla libereckou textilku. Přeci nebudu v dílně šít hadry! Přitom jsem vyrostla u šicího stroje. Nevím, zda mě odradila tehdy začínající hvězdička Lucie Bílá, která dělávala rozhovory od pásu s límečky, či totalitní konfekce v obchodech, každopádně jsem šla na gympl a cíl byl jasný, studovat ekonomii v Praze. Pak banka, kostýmky, botičky na podpatku, dobrá práce. Plány buchty z Bohumína.

A ono to tak opravdu bylo!

Banku vystřídala pojišťovna, zajímavá práce v zahraničí, kostýmků a botiček plná skříň.

A pak to začalo v hlavě tikotat. Přišlo první dítě, za rok další, a pak ještě jedno... a mně bylo najednou úplně jedno, co se děje na světové burze. Botičky a kostýmky jsem jednoho krásného dne odnesla ke kontejnerům a do korporace jsem se už nikdy nevrátila. Svoboda byla jasná volba. Začala jsem se živit tím, co jsem kdysi tak odmítala.

Šitím.

V Praze.

Od první chvíle, kdy jsem Prahu navštívila, jsem ji milovala. Skoro třicet let to byl můj domov. Nicméně najednou jsme se tam začali dusit. Chtěli jsme okamžitě pryč.

Hledali jsme dobře přes tři roky.

Dům, kam se všichni vejdeme, pěkné místo, rozumná cena... Viděli jsme jich za tu dobu tolik! Kolikrát jsme slevovali ze svých požadavků, už už se to rýsovalo, vše dojednáno - a bum, zase z toho nic nebylo. Nikdy bych nevěřila tomu, že kus plechu může zvednout cenu o milion. Kór když je tím plechem pražská SPZ na vašem autě. To hnedle letí cena nahoru jako rtuť teploměru v čaji. Ale muselo to tak být, aby se jednoho dne objevil ten "náš"...

Celá koupě a stěhování bylo tak strašně náročné!

Balili jsme měsíc, od rána do večera. A to nejsem žádný sysel a schraňovač. Jen dílna trvala týden. (Tam tedy asi poněkud sysel jsem :-))

 

Každopádně děti se strašně těšily. Na své pokojíčky, na nové kamarády, na to, že v zimě bude sníh a v létě se budem koupat v naší řece, že do lesa na houby to bude pár minut a že konečně skončí mé "nelítej a neřvi, pod náma bydlí taky lidi". To jsem úplně nedodržela, jen modifikovala na "nelítej a neřvi, bydlíme tu i my". Jo, a slíbila jsem jim taky morče.

No a jak to dopadlo a jak se nám teď na Valachách žije?

Zpomalili jsme.

Netrávíme čas v kolonách v autě, ve frontách v supermarketech. Chodíme pěšky, kam se dá. Shodili jsme s mužem každý dobrá (skoro) čtyři kila. Tři už tedy mám zase zpět... Potkáváme lidi, se kterými se zdravíme a usmíváme na sebe. Mám svou pidi zahrádečku, kterou už jsem teď v březnu nedočkavě osila, a ono mi do toho teď nasněžilo.

Naučili jsme se chodit pro rohlíky ráno, protože ve tři odpoledne už nejsou. Po skoro třiceti letech jsem se "proháněla" na zimáku na bruslích a z repráku hráli Milli Vanilli. (Jako fakt :-)) A teď ráno, teď mě po páté budí vrabčáci, kteří mají asi klubovnu vedle mého okna pod střechou a štěbetají a štěbetají.

Vrátila jsem se zas do dětství, kdy jsem přesně tohle zažívala. Úplně normální věci. A teď je žijí mé děti. A stejně jako já kdysi na ty ptáky nadávají. :-)

No a co tedy ty děti?

Když jsme jim prvně oznámili, že se budeme stěhovat na vesnici, obě holky se okamžitě zeptaly: "A to už nebudeme nikdy nosit do školy střevíčky?!".... Omajgot!

Nevím, zda si myslely, že na vsi se chodí jen v holinách a na provazu táhnete kozu, každopádně, když jsem je jednou z dálky pozorovala, jak hráli v družině na žraloka, záhy jsme šatník kompletně přehodnotili.

A taky nám, pražáčkům, zima ukázala. A že letos skoro žádná nebyla!

Naučily se bruslit, lyžovat, nemám strach je pustit sama do krámku, přeplavou tůni v řece tam a zpět a houby sbíraj líp než veverky.

Nevozí si už zadek v autě, ráno nám na cestu nesvítí semafory, ale vycházející sluníčko, a domů se vracíme přes pole.

Mno...

A teď si po té venkovské idylce tedy ještě nalijme trochu toho čistého vína, jak to dáváme během karantény.

Sázíme kytky, pak pouštíme draka, hnedle na to bobujeme, den poté na sluníčku buřtujeme, sklízíme medvědí česnek, stavíme sněhuláka... idylka, ne? ...

 

...hrajeme karty, kreslíme po všem, vaříme polívku z hlíny a trávy, jezdíme na kole, skáčeme panáka...

 

 

... a máma si občas toho panáka dá. Někdy i k snídani. :-))

Chodíme ven, k samotám, kde nikdo není, jen ovce a krávy a kde nemusíme nosit "pusačky". Nosíme si domů mlíko a děláme sýr...

...učíme morče počítat, chováme ploštice a otevřeli jsme si na tajňačku kadeřnictví...

Včera paní učitelka poslala úkoly na další týden - taky založit herbář. Jupííí, zrovna na poslední procházce jsme si nafotili krásné jarní kytičky, přesně víme, kam pro ně dojít.

Aha.

Tak dneska teda nic no.

A teď k tomu, co je asi nejvíc bolavá noha: vaření.

Já miluju vařit a vymýšlet a kombinovat! Není to pro mne práce, je to zábava a relax.

Ale: Justa jí snad téměř všechno, ideálně maso s masem, žádné frflání, ovšem i mikroskopický kousínek rajčete degraduje jakýkoliv pokrm na úroveň "nejím, nemám ráda, nechutná". Že si pak zalije hrancle kečupem, bez komentáře.

Kája jí hodně ovoce a zeleniny, ale je to taková restaurační fiflenka. Pizza a řízečky mňam mňam, šunkofleky si jezte sami.

Berťas jí snad všechno kromě hub, ale zásadně se rozhoduje podle sester, se kterou zrovna drží basu. Včera nejedl rajčata, dneska zbouchal talíř rajské a ideálně by si k tomu dal pizzu, o které před hodinou prohlásil, že ji nesnáší, protože je na ní sýr, a během toho monologu si souká do pusy sýrové provázky, které jsem právě dodělala.

Co vím jistě, všichni milují mé emoce (rozumějte, rozčilování se nad jejich frfláním) a všichni nejedí zelí. Asi proto si na zítra poručili zelňačku. Suchý chleba vám třeba! No dobrá, tak aspoň ve vajíčku.

A tak se snažím dělat to, co mají rádi a už nehrotím racionální a vyváženou stravu a ulehčuju si, jak jen to jde. Když chystám omajdu na boloňské, udělám ji aspoň z kila a půlku uložím do mrazáku na základ gulášovky. Na zbylé těstoviny vykouzlíme omáčku ze smetany z čerstvého mlíka z kravína a šup tam hrstku medvědího česneku, který teď hrneme snad všude, krom knedlíku s jahodami. Zrovna dnes jsme ho vyhrabali ze sněhu. 

Kus uvařeného uzeného padne do halušek se zelím (ano, NIKDO nemá rád zelí a proto sní plný talíř), další na šunkofleky, z vývaru je parádní česnečka, ve které se na dně topí tvarůžky. Mňam. Palačinky na sladko a pak na slano a když zbyde těsto, tak jsou jablka v županu. 

 

A tak zatímco se děti dopoledne učí a koukají na UčíTelku, my mícháme v hrncích, otvíráme pošťačce, vysvětlujeme, proč nelze být celý den v pyžamu, druhou rukou si malujem oko a zkoušíme starší dítě z vyjmenovaných slov.

To tuhle jsme projížděli P a než se Karolína nadechla k odpovědi, křičí čtyřletý Bertík: já vím, já vím! PRDEL PINĎÁK PIPINA!

A pak s prvňačkou projíždíme slabikář a narazíme na "Odpověz celou větou: Kde máš nůžky?" ...a Jusťa suše pronese: "no asi v prdeli...".

Takže...

Dávejte na sebe všichni pozor.

Udržujte si dobrou náladu a pozitivní mysl!

Pevně věřím, že i v téhle náročné době si optimismus umíme udržet. Nevím, jak vy, ale já se už teda nemůžu dočkat, až střihnu do nových látek a nafotím novinky.

A vy se sem ještě přes den vraťte.

Protože nejsem jediná, kdo vám chce dneska obarvit den :)

Jo, a jakže se to hraje na toho žraloka? Vezmete jednu hlubokou a rozbředlou škarpu plnou hlíny a v ní pobíhá "žralok", který lape své "rybičky", přebíhající z jednoho břehu na druhý. Mé dvě rybky měly tehdy bílé bahenní balerínky, zaprášené dlouhé sukně, které se jim motaly kolem nohou, a od paní Druži si vysloužily pochvalu, protože utéct v sukni až ke kotníkům se jen tak někomu nepovede! :-))

No a jak to dáváte vy?

Vaše Klára

 

 

Úvodní foto: Pinterest