Dlouho jsem váhal, než jsem se pustil do tohoto „díla“. Možná déle než do samotné výroby stolku. Vždy mne fascinovaly příběhy, a tak jsem jich nakonec, jak aspoň doufám, vpravil pár i do tohoto stolku. Tento text je prostě jen dalším jeho nuceným přívažkem (kromě těch ostatních, zdánlivě neužitečných, ale jinak samozřejmě veskrze důležitých komponentů), který dnes musíte přetrpět ať chcete či ne. Ale k věci:

Nějaký čas jsem vyráběl ke stolku nohy. Jen tak nazdařbůh a z celkem nedávno poražené borovice a při práci jen tak čekal, kdy a co mne nějak osloví. Měl jsem je již nahrubo hotové, ale pořád nic. Pak jsem vyrobil nahrubo i fošny na desku stolu. Ale zase nic. Nakonec jsem si musel přiznat, že pracuji jen pro klid svědomí, abych jako neztrácel čas. Něco přece už sakra dělat musím ne? Taková jednoduchá zakázka a já pořád nevím kudy do toho! Nakonec jsem s tou nehotovou věcí zatopil a šel přemýšlet do stodoly.

Od posledních prací se mi na mlatě válela stará oj z žebřiňáku. Byla zjevně ručně opracovaná a na zúženém konci okovaná proti rozštípnutí. No a tam mi konečně svitlo! Jestli má ta věc alespoň 2,8 m, je to ono!

Oj měla rovné tři metry, a tak jsou z ní nohy. Jen ten okovaný kus jsem mohl nechat, tak jak byl, ostatní nohy jsem musel zúžit právě podle této. Ten okovaný kus byl také nejvíc poškozený, protože na tomto konci se s ojí nejvíc pracovalo. To poškozené místo jsem si, jen tak pro radost a z truhlářské rozpustilosti, schválně na koso a na rybinu vyplnil plátkem zcela současného kavkazského dubu. Díra v oji je zaručeně původní a já jsem jí jen prostrčil ten starý šroub, pocházející z „oddělení zbytečného železa“ v naší stodole. Šroubu i oji je, podle všech dostupných indicií, myslím tak přes šedesát let a tu okovanou nohu okul úplně jinej chlápek a stopy po hoblíku na ní také nejsou jen od toho mého.

původní konec oje s dubem na koso

No a pak jsem již nebyl k udržení, zvláště poté, co mi zadavatelé dali „volnou ruku“ v použití komponentů z „oddělení zbytečného železa“.

Desku stolu jsem sklížil z palubek podlahy původního roubeného špejcharu samoty Kadeřábek, který jsme museli před šesti lety strhnout, a které jediné byly použitelné. Jenom jeden kus desky, ten nejužší v blízkosti pantů, je současná borovice, koupená asi před dvaceti lety ve Fišerově truhlárně v  Říčanech. Ten náš špejchar tam stál už v 19. století a jestli byla podlaha měněná, to ví jen starý Kadeřábek, budiž mu země lehká. Na každý pád lze ovšem jistě říci, že po vašem stole kráčela historie :).

Z jedněch dveří špejcharu pochází také použitý visací zámek, duplikát, jehož klíče vyrobí vám dnes leda šílenec podobně postižený jako já.

Petlice s očkem a krycí želízko pocházejí rovněž z „oddělení zbytečného železa“, ale jisto je, že jsou také z pozůstalosti Kadeřábkovy.

visací zámek a schovka na klíče

Vnitřní zámek jsem spolu s dalšími našel v kontejneru v ulici Budečská nebo Šumavská v Praze na Vinohradech v r. 1996. Pamatuji si to proto, že jsem v té době na Vinohradech budoval telefonní síť a musel jsem prolézt nejen každou ulici, ale i každý dům. Vyklízeli tam právě nějaký sklep, kde musela kdysi být zámečnická dílna. Těch zámků byly totiž stovky. Byly originálně zabalené, včetně klíčů a protikusů. Byly to prostě zbrusu nové starožitnosti. A tak jsem si jich od každého typu pár do auta nabral. Pamatuji si, že jich byl plný kontejner a mně bylo moc líto, že je nemůžu odvézt všechny. Pravda ovšem také je, že od té doby jsem použil asi tři kusy a to včetně toho vašeho. Ostatní stále čekají v „oddělení zbytečného železa“.

rub desky s vnitřním špajzkovým zámkem

Štítek vnitřního zámku jsem odkudsi dovlekl i s kusem dveří, ale již dávno netuším odkud. Jsem si však jist, že jiný stejný na světě a přilehlém okolí neexistuje.

Zcela banální je naopak historie pantů. Koupil mi je kamarád letos v srpnu  kdesi na Teplicku, protože věděl, že mi udělá radost. Jsou zcela beze zbytku, úplně a trapně současné, kus za 32 Kč a musel jsem s nimi celý den topit v kamnech a druhý den ráno je vybrat s popelem, aby vypadaly tak, jak vypadají. Chtěl jsem je do desky původně zasekat jen tak jako dekoraci, ale v jakémsi pomateném hnutí mysli jsem si řekl, že když už je něco pantem, tak by se to mělo jako pant chovat... Minutu nato jsem již sklíženou desku znovu rozřízl na dvě části.

Tím jsem si ovšem přidělal další problém, protože když už se něco má otvírat, tak by mělo být kam. Zkrátka bylo potřeba vytvořit dno vnitřního prostoru. Rozpracovanost již byla ale taková, že jsem musel použít současnou překližku a zafrézovat ji do drážky.

Luby stolu pocházejí také z nějaké části vozu, někde okolo kozlíku. Čtyřhranné kolíky, kterými jsou nohy zajištěny v lubech, jsou z akátu poraženého předloni v obci Zderadice nedaleko Maršovic. Akátové dřevo je nejspíš z nejtvrdších a nejhouževnatějších v našich zeměpisných šířkách. To tedy není z mojí hlavy, to jsem různě vyčetl a slyšel. Ten chlápek kupříkladu, co mi ten akát prodal, říkal, že jeho děda z něj dělal kolíky k hrábím. Tak je od té doby dělám taky. Ne že by těch dědků nebylo zhusta dost, ale některý věci je přeci jen dobrý si zapsat za uši.

Hrací strojek jsem před lety zachránil z nějaké dětské hračky, kterou si už nepamatuji. Dalo mi dost práce ho najít, protože jediné, čím jsem si byl jist, byla skutečnost, že tu věc někde mám. Ale byl jsem dostatečně zarputilý. Chtěl jsem ho také umístit do plechovky od čínského čaje, protože sám o sobě strojek není skoro slyšet. Ukázalo se však, že výbornou ozvučnicí je právě ono překližkové dno. Ozvučné prkénko a cívka strojku je také z kavkazského dubu. Nit, kterou se strojek natahuje, není nit, ale obuvnická dratev od kamaráda čalouníka. Byl jsem vždy přesvědčen, že se nedá přetrhnout. Když jsem však viděl, co se stolkem tropily naše ratolesti ten týden, co stál u nás doma, je ta nit to jediné, za co neručím. Když se přetrhne, dá se ovšem poměrně snadno vyměnit.

Vruty pantů jsou ze starého lyžařského vázání. Potřeboval jsem jich 12, ale sehnal jsem jich jen 11, takže jeden je trochu jiný. Obrátil jsem celou naši usedlost naruby, shromáždil a roztřídil všechny staré vruty, které se tu vyskytují. Obyčejný zápustný železný vrut s drážkou se totiž dnes už nedá koupit! A použít současný zlatý univerzál s křížovou hlavou… hanba by mne fackovala!

Povrchová úprava je provedena lehce pigmentovaným podlahovým olejem Cyranova za tepla. To umožňuje jakékoli dodatečné opravy znovu ošetřit jakýmkoli, třeba i stolním olejem.

No a nakonec jsem si řekl, že by v tom stolku mělo něco být, když už se tedy dá otevřít a ještě ke všemu má dno. Cosi jako tak na úvod, jako koruna v nově darované peněžence nebo tak něco. Prošel jsem se tedy po dílně a bylo to jasné, protože flaštička od Sklerolsirupu byla na ráně.

A protože teď už víte ale úplně všechno o svém stolku, bylo by přinejmenším smutné, neznat nic o vaší báječné flaštičce od Sklerolsirupu. Našel jsem ji ve výkopu při pokládce, jak jinak než telefonních kabelů, v Praze Šeberově, v chodníku ulice K Hrnčířům (našel jsem si to místo znovu na mapě), a to v roce asi tak 1985, zrovna jsem měl rok po vojně. Byla plná hlíny a celá matná a odřená od toho věčného smýkání, kterým se dostala z bůhvíjaké skládky až do té navážky, kterou nasypali pod ten chodník, když ho bůhvíkdy budovali. Připadalo mi tenkrát, že jsem vytáhl na světlo něco, co bylo již odsouzeno k věčnému spočinutí. Také jsem takovou flaštičku nikdy neviděl. Vanul z ní duch dávno zaváté minulosti a já seděl v tom výkopu a skrze ni viděl najednou zase spoustu příběhů... Uznejte. To jsem ji tam prostě nemohl nechat.

No a až do teď jsme měli společnou cestu a posledních sedm-osm let stála u mne v dílně. Teď je ve vašem stolku a je definitivně vaše. Na jaře si do ní dejte kopretinu, ze stolku vytáhněte Člobrdo nebo mariášky, dejte si partičku a klidně, ale jen když budete chtít, klidně si k tomu pusťte tu báječnou muziku.

A vzpomenete si, jak vzniká takový stůl. :)

 

Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!