Již od roku 2013 se pravidelně každý rok účastním mezinárodního klání šperkařů, kteří propadli kouzlu šitého šperku: Battle Of The Beadsmith. Ani letos jsem svou účast nevynechala a rozhodla se vytvořit šperk, který bude vybočovat z mé klasické tvorby. Najít totiž ten pravý nápad je někdy jedním z nejsložitějších kroků, které doprovázejí zrod šperku. V minulosti jsem tvořila převážně velké náhrdelníky, které měly ochromit svou pracností a velkolepostí. Letos jsem to však chtěla pojmout trochu jinak... 

Kde vzít nápad...

Co si tak pamatuju, gepard je jedno ze zvířat, které se mi vždy líbilo. Má nejmilejší kočkovitá šelma, která kvůli černým proužkům směřujícím z vnitřních koutků oka dává pocit, že pláče. Lehce smutný výraz, typické rysy, krásné zvíře. A tak se stalo, že jsem podlehla pokušení gepardí portrét zvěčnit v korálkové výšivce. Bylo to mé první takto rozsáhlé dílo se zvířecím motivem - v minulosti jsem vyšívala např. motýla nebo holubičky.

Začalo to na papíře s tužkou v ruce. Moje skici jsou vždy poměrně divoké a mívám ve zvyku čmárat na cokoliv, co mi přijde pod ruku. První nápad byl, že bude hlava geparda, okolo límec v různých zelených a okrových odstínech a pod bradou měl mít obšitou kapku. Na první skice je velice hrubý návrh, zato druhý obrázek jsem se už snažila lépe vystihnout. Problém bylo odhadnout rozměr, který by byl akorát na náhrdelník, ale to jsem nakonec zvládla tak nějak s citem a bez větších změn. 

Materiál?

Když vybírám vhodný materiál, je to někdy hodinová seance mezi kupami korálků, kabošonů, látek a jiných komponentů. Jsem perfekcionista a potřebuji mít vše tip ťop sladěné, nepřipouštím kompromisy - a když už ano, kazí mi to radost. Naštěstí se tenhle povahový rys odráží jen v mé tvorbě, do běžného života tyhle vrtochy netahám. :)

Takže jsem vybrala všechny možné odstíny béžové, okrové, šedé, hnědé i černé, což byl nejmenší problém. Horší bylo sehnat oči a vymyslet čumáček. Nejdříve jsem sháněla nějaké již hotové oči-kabošony, ale protože se mi nic nelíbilo a nevyhovovalo rozměrově, vyrobila jsem si oči vlastní. Jak by také ne, když se výrobou kabošonů zabývám, jenomže je rozdíl mezi vytvořením fantazijního motivu a realistického oka. Kupodivu se to povedlo na první dobrou. Jsou to mé první kabošony, které jsem vyrobila za pomoci pastelek. :) Co se čumáčku týče, první myšlenka mi padla na komponenty pro výrobu medvídků a jiných šitých hraček. Jenomže má mít gepard čumák jako medvěd? Asi ne... navíc jsem potřebovala dodržet přesný rozměr, takže jsem vytáhla FIMO a pustila se do něčeho, co mi nikdy moc nešlo. Ty šikovné duše, co tvoří z polymerových hmot, obdivuji, a u sebe pokládám za úspěch, že jsem čumáček dokázala vymodelovat, čímž byla má radost o to větší - všechno, co má gepard "na sobě", jsem si vytvořila sama. 

Následovalo přenesení návrhu na plsť. Protože oči potřebují víčka, nešlo je jen tak obšít. Musela jsem vyrobit několik vrstev, které zároveň podpořily plastičnost šperku. Zde na fotce zatím první verze, první pohled do očí šelmě, která mou práci střežila do posledního korálku.

První stehy

Před samotným vyšíváním jsem si naředěnými akrylovými barvami natónovala plsť, aby se mi lépe pracovalo. Přeci jen bílá plocha = strašidelná plocha. :)

Úplně prvními korálky byly ty černé na horním víčku - musela jsem obšít okraj plsti přesně v potřebné délce, na obou stranách. Zároveň vyšít první korálky nad tyto černé linky, protože jakmile bych přišila vrchní část plsti ke spodní, už by se mi nad okem špatně vyšívalo. Pak jsem tedy přišila čumákovou část k té základní a narychlo vyrobila třetí vrstvu v místech, kde je čumák nejvystouplejší. A teď už opravdu začalo malování korálky, jak tomu teď říkám. Nejdříve jsem si chtěla zdůraznit hlavní rysy, kde je potřeba černých korálků. A jak vidíte, ne vždy jsem všechno zvládla na první pokus. :) Černá středová linka, nikoliv však celistvá, mezi očima, mě vytrestala a já ji musela zjemnit, protože můj první pokus byl příliš výrazný.

Hodiny a hodiny vyšívání...

Samozřejmě jsem počítala s tím, že to nebude pár stehů a hup, je hotovo. Přesto mě trochu překvapilo, jak dlouho mi práce trvá.

Je něco jiného vyšívat korálky náhodně, a vybírat opravdu korálek po korálku, rozmýšlet, který "pixel" bude mít jakou barvu, aby byl výsledek realistický. Chvílemi jsem se i trochu proklínala, hlavně když jsem vyšívala uši, protože u nich bylo potřeba je nějakým způsobem oddělit od hlavy jako takové, zkrátka aby člověk poznal, že to jsou uši a ne nelogické a ploché pokračování hlavy. Když jsem nad tím pak zpětně uvažovala, asi mi hodně pomohlo, že se kromě korálků věnuji také kresbě a jsem specialista na portrétování. Tohle byl však ten nejsložitější portrét, který jsem kdy vytvořila.

První změny v plánu

Během samotné práce člověk občas zjistí, že to, co si vymyslel, není to pravé ořechové, a tak začne za pochodu upravovat. Štěstí je, když si toho všimne včas a nemusí párat, vztekat se a přemlouvat, aby dílo dokončil. U geparda to až tak daleko nedošlo, ale zvláště z dřívějška tenhle pocit moc dobře znám. (Třeba mé první sutašky skončily kdesi za skříní, poté co jsem jimi hodila do kouta... :)) První takovou úpravou byla šířka obličeje, tváří, které jsem zúžila.

Strašně jsem se těšila, až budu v polovině práce, což bylo asi touto dobou. A nesmírně mě bavilo, jak na mě pořád kouká. Hrála jsem si s dopadem světla do jeho očí - díky změně úhlu se na mě tvářil pokaždé trochu jinak. :)

Okraje, hranice a slastná úleva

Opravdu hodně nervózní jsem byla, když jsem přemýšlela, jak celou hlavu ohraničím. Kdybych měla pastelky a portrét kreslila, nedělala bych žádnou ostrou linku, ale krásně rozježené chloupky, jenomže jak si s tímhle problémem poradit, když mám v ruce korálky a jehlu? Bála jsem se, aby výsledek působil přirozeně, a tak výběr krajních korálků byl ještě o něco složitější než vyplňování vnitřku. Ve chvíli, kdy už hranice byly pevně dané, jsem si oddechla. Teď už to bude hračka... možná. :)

A co dál?

Po dokončení výšivky jsem už pracovala trochu jako robot - zkrátka rutina. Opatrně odstřihnout přebytečný filc, zpevnit, přišít obruč, lehce podlepit a podšít. Tohle bylo v pohodě, ale co dál?

Už to, že jsem šperk dala na obruč místo na límec, byla velká změna, ale já prostě nechtěla tu krásnou a pracnou hlavu zabít něčím dalším. Jasno jsem měla alespoň v tom, že na obruč ušiju jednoduchou dutinku. Další samozřejmostí bylo, že kočka prostě musí mít fousky, a tak jsem je gepardovi přidělala. 

Dlouho jsem se nechtěla vzdát představy krásné obšité kapky pod jeho bradou. Měla jsem hned několik adeptů od pravých kamenů (zvláště jeden jaspis by mu krásně ladil se srstí) po mé malované kabošony. Vyrobila jsem úplně čistě černou kapku, povedla se mi až na třetí pokus (první dvě měly nějaké drobné nedostatky), ale nebylo to ono. Všechno navíc ho rušilo, ničilo čistotu práce, eleganci výšivky, takže jsem nakonec vzdala své pokusy "něco k němu napasovat" a své dílko dokončila v této jednoduché variantě. 

Šťastný konec

Pocit, který má tvůrce po dokončení nějakého svého významného díla, bych přála zažít každému smrtelníkovi. Výzva splněna, radost obrovská, co víc si přát? Ano, byl do soutěže, jak jsem psala na začátku. Tam sice bohužel neustál první kolo, ale to neznamená nic ve srovnání s mým osobním vítězstvím. Šperk, na který jsem pyšná. Můj Gepard.

Ráda bych vám řekla, kolik hodin práce trvala, ale já to opravdu přesně nevím. Každopádně je to 20 dní mého tvůrčího života, přibližně tak 3-4 hodiny denně? Asi tak...

Na úplný závěr jedna šťastná autorka se svým kočičím přítelem... :)