Někdy musíme být v největším presu, abychom konečně začali dělat něco pro sebe. Své o tom ví keramička Irena, pro kterou se hlína stala únikem z kolotoče povinností kolem rodiny. Ve své pidi dílně s pokorou k přírodě a s verši na rtech vyřezává do šamotu křehké motivy, které najdete na jejím profilu anerin.

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Já nechci všechno mít,
jen dělat co chci, snít,
žít si a radost mít,
toužit a život číst,
volně se vydýchat,
se zemí si vyhrát,
taky se postarat
a nemít stále chvat.

Tak to je obraz mojí duše. Z druhé strany je to obrázek praktické, starající se ženy, zkrátka obyčejné ženské. A moje cesta k tvoření? Asi se tam někde narodila spolu se mnou.

Jako dítě jsem ráda malovala, četla, snila, neminula mě ani cesta, kdy jsem si jako puberťačka šila, pletla, háčkovala, drhala. Dodnes je mojí přirozeností pořád něco dělat, vymýšlet a zkoušet. Byla doba, kdy jsem zažívala vězení povinností, to když v naší rodině onemocněli všichni čtyři rodičové. Byla to doba beznaděje a bezvýchodnosti, bezezbytku vyplněná vlastním zaměstnáním, péčí a starostí. A pak přišla věta od kamarádky: „Neblbni, začni taky dělat něco pro sebe! V ZUŠce mají nějaká volná místa v keramice!“ A tím to začalo!

Kupodivu se našly dvě hodiny týdně. Jsem tedy amatér, neustále zkoušející, co mi hlína dovolí. Pořád jsem v údivu a pokoře k moudrosti přírody a čtyřem živlům, co řídí tento svět.

Země – hlína z šamotu
Voda – život pro hmotu
Oheň – stagnace pocitu
Vzduch – myšlenka za letu
= Živly – esence k životu

Nejprve to byly jen světlé chvíle v té devítileté šedi povinností, ale jak se rodiče vytráceli z tohoto světa, bylo času víc a bylo potřeba si doplnit alespoň základní znalosti v oboru.

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Tvoření z materiálu, jako je keramická hlína, mi učarovalo. Má svá pravidla, která je nutno respektovat a na některá jsem si přišla cestou pokus-omyl. Proč to vyhrála? Upřímně? Nevím. Protože mě to neživí, dělám to, co chci a co mi přijde na mysl. To, že nemusím a nejsem na tom finančně závislá, je krásná svoboda. Když to vyjde, podaří se, když to nevyjde, nic se neděje, je to cesta k poučení. Když se to i někomu líbí a koupí si to, potěší to – samozřejmě, a je to i drobné přilepšení do rozpočtu.

Cesta je víc než cíl
a prach, co po ní zbyl,
je pel, co přislíbil
vytoužený cíl,
o kterém snil,
co svět prochodil
a cestu pochopil.

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Inspirace je pro mě vnímání skrze oči. Je všude okolo. Něco přijde samo a říkám tomu z XII. domu (astrologie a teorie o domech), nějak se propojí oči a vjemy a procedí se to skrze mě, úplně to neřeším. Já se tím prostě bavím. Na zakázku občas vyrábím – na co se cítím, ale úplně sen to není. Občas je to výzva. Ale ekonomická stránka výpalů si žádá naplněnou pec, což trvá nějaký čas, a to u mě bývá překážkou, trvající i 3 měsíce.

Na té cestě je možnost zrát,
lepšit se a zjemňovat.
Krásně vnitřnět a hledat víru,
pomáhá mi to k duševnímu smíru.

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Kde? Nejlíp je mi v našem domě v pidi dílně. Kdy? Vždy, když mám chuť a čas. Chuť k tvoření mám pořád, ale jsou i jiné oblasti a povinnosti, které mám taky ráda, pravda, některé víc a jiné míň.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
Moje tvoření je má vnitřní potřeba projevit něco, co vzniká někde uvnitř přes ruce. Je to materiální projev nějakého procesu. Druhý projev – nemateriální – je zapsat nějakou myšlenku do slov. Jestli se tomu říká koníček, dobře!

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Paradoxně doba, kdy i půlhodina volna mezi povinnostmi byla luxus. Odpoutání se od praktické stránky života byl záblesk jiné dimenze světa. A pak vůle, vzdělat se v tom, co mě baví, zvládnout základy technologie, poslouchat praktické rady, přečíst knihy i odborné kurzy – ten proces stále běží.

Z mlhavých nápověd
vyrozumět pravé,
z indických véd
číst si před spaním.
A zprávy snové
do dnů přeladím
pro lehkost bytí,
pro rosu s duhou.
Je třeba míti
studánku s vodou živou,
převázat stuhou
sdílenou skutečnost
mnohdy tak tklivou.

Na který svůj výrobek jste nejvíc pyšná a proč?
Pyšná není ten správný pocit, ale ráda dělám techniku řezání do částečně zavadlé hlíny, ale je to dosti pracné, náročné na čas a výsledek nemusí vždy dopadnout. Hlína má svoji hlavu. Ale baví mě to. Pokud některé motivy opakuji, dělám si linorytové šablony, které různě kombinuji a otiskuji do surové hlíny. Tato technika je vděčná i při práci s dětmi.

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Ano, místo ekonomické školy bych volila nějaký tvořivý obor. Ale kdo ví? Něco, co je každodenní, může naplnit pořekadlo: „Stokrát nic umořilo osla.“

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
Vždy je něco, co upoutá moji pozornost. Na „kukačku“ chodím ke keramikům profesionálům a přemítám, jak to asi dělali, líbí se mi technika akvarelu, což si také neodpustím, nakouknu i na krásu perníčků, na zajímavé pletené věci, fascinují mě možnosti dřeva, zajímá mě i technika macramé, každý den objevím něco, co přitáhne moje oči. Seznam by byl rozmanitý a dlouhý.

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Jako asi všechny ženy, co mají rodinu, zajišťuji chod domácnosti. Mám ráda naši zahradu. Od semínek až po sklizeň a vše okolo, co k tomu patří. Jsem také zavařovací, sušící a všeho zpracující maniak. Zkrátka využívám dary přírody a to, co právě nabízí. Ovoce, zelenina, byliny, houby, suším květiny na dekorace. Občas zrekonstruuji něco ze starého nábytku – takový starý šicí stroj s kovovou podnoží přece nejde vyhodit, nepotřebná komoda od sousedky dostala také nový kabát a zasloužila si šanci usídlit se pod zastřešeným posezením, kde spolkla všechny podsedáky. Ráda i vařím a peču, chodím si zacvičit, zajdu na výstavu, do lesa se psem, rádi s mužem posedíme s dětmi i rodinou. V neposlední řadě mi radost do života vnášejí zvídaví vnoučci – je to krásný mazec. Moje filozofie vypadá asi tak: co si umím udělat, nechci po jiných a nemuset nic a dělat něco je úžasný dar.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Čas plyne jako voda,
promarnit ho, je škoda,
beru, co život přinese,
tak snad to duše unese.
Vždyť chceš-li Boha pobaviti,
zkus mu své plány představiti!

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Netroufám si radit. Sama občas rady potřebuji, neb se musím přiznat – v práci s počítačem a v prezentaci mám mezery. Ale všem, kdo jste tady, i vám, co stojíte za tímto skvělým tržištěm, přeji, aby vám nedošly nápady a vše fungovalo jako dobře namazaný stroj. Jelikož jste můj hlavní prodejní kanál, je to tak i v mém (sobeckém) zájmu. Díky, že tu jste.