Jaká tři slova se vám vybaví, když se řekne podzim? Mně ihned naskočí škola, pouštění draků a dušičky. Samozřejmě je jich mnohem více: spadané barevné listí, mlhavá rána a dýně. V našem dnešním blogu klubu Poetika necháme nahlédnout do vzpomínek na školní léta našich tvůrkyň. Jak je v našem klubu zvykem, pro vytvoření podzimní nálady na úvod jedna krátká báseň:
PAPÍROVÍ DRACI
Vzlétnout k nebi jak draci z papíru,
dotknout se lásky šité na míru,
srdce by se spolu vznášet chtěla,
jenže křídla už to dávno zapomněla.
Možná, že přivolat vzpomínku stačí,
lehkou a barevnou jak ocas dračí,
ruku k sobě natáhnout v naději,
že spolu bude se nám létat snadněji.
StoneJane
Mám už zhruba 12 let stálou zákaznici Darinu. Má tři děti a vždycky u mě nakupovala anděly, zejména pro paní učitelky do školky. Když šel nejstarší syn do první třídy, chtěla pro něj talisman a měla zvláštní přání. Štěpán má rád ruměnice pospolné. Tak jsem na mořský kamínek namalovala ruměnici, krovky jsem jí ozdobila bílou jedničkou a dozadu napsala: Štěpánova ruměnice – malá školní pomocnice. A pustila příběh z hlavy. Občas jsem obrázek dala do hmyzí nominace, ale milovníků brouků na Fleru asi moc není. Darina se i s dětmi rok co rok zastaví a nakupuje. Letos v červnu přišla zase a přinesla chudáka ruměnici, celou odřenou z devíti let pilné školní docházky. Štěpán ji poctivě nosil v tašce v organzovém sáčku (mimochodem, to nejhorší, co můžete pro malovaný kamínek udělat – když talisman, tak ideálně v plsti či silné bavlně). Překvapila mě požadavkem, že ji syn chce nosit i na střední, jen by jí chtěl vrátit zašlý lesk. Ruměnici jsem přes prázdniny opravila, našla jí červený plstěný sáček. Dnes, když příspěvek píšu, je ruměnice se Štěpánem již v nové škole.
Čarovná zahrada
Chodila jsem do osmé třídy v době, kdy nebylo možné koupit zrovna hezké oblečení. Já puberťačka jsem chtěla být hezky oblečená. Maminka mi šila nebo spíše přešívala různé věci ze starších šatů. Často jsem ji pozorovala, jak pod jejíma rukama na starém šlapacím stroji vznikají modely, které jsem si přála. Vzpomínám si na krásnou oranžovou blůzičku, kterou jsem ráda nosila. Byla ušitá z látky z Brazílie, kde žila moje babička. Exotické látky bylo málo, a když jsem po létech tu blůzičku párala, viděla jsem, z jakých kousíčků látek maminka jednotlivé díly nastavovala. To pro mne byla první škola šití.
Jednou si maminka koupila froté na ručníky ve třech barvách a látky uložila do skříně. Dostala jsem nápad, že si spíchnu sukni. Tajně jsem ustřihla kousek ze zeleného froté, někde jsem našla zip a ušila jsem si minisukni, bokovku. Sukně měla 28 cm na délku, no pravda, sotva mi zakrývala pozadí. Moje první švadlenkovské dílo se stalo na čas nejoblíbenějším oblečením. Když pak ve škole byla třídní schůzka rodičů, můj třídní mamince říkal, že bych neměla takové oblečení nosit. Maminka se ho zeptala, jak se učím, a on odpověděl, že dobře. "Učí se dobře, tak potom je jedno, jak dlouhou sukni nosí," zastala se mě maminka. Nezlobila se ani, že chybělo kus látky na ručník. Velmi mne podpořila a já začala šít víc a víc. Vydrželo mi to dodnes.
Čarovná zahrada - Volánová sukně
U muzikanta
Když jsem šla k zápisu do první třídy, moje škola ještě nebyla dostavěná. Absolvovala jsem ho proto ve škole v sousední čtvrti a netušila, že do stejné školy budou jednou chodit moje děti. Nastupovala jsem do zbrusu nové školy do třídy 1.E a moc se mi v ní líbilo. Škola se nacházela na jednom velkém brněnském sídlišti, měli jsme tam tehdy i 1.K. Tuto školu jsem si užila jen do čtvrté třídy. Dětí přibývalo a bylo třeba některé umístit do jiných škol. Podle jakého klíče nás vybírali a skládali k sobě, vůbec netuším. Pamatuji si, že jsem v nové třídě nikoho neznala a musela dojíždět celkem daleko autobusem (moje původní škola byla pět minut od domu). Nakonec ale na čas strávený v druhé škole vzpomínám víc než na tu první. Asi proto, že nás bylo ve třídě ideálních 15 kluků a 15 holek (tedy celkem málo) a ve škole jsme se znali i s dětmi z jiných tříd. Byly tam totiž jen dvě třídy na ročník. Měli jsme taky parádní kmenovou třídu - jinam jsme se asi nevešli - laboratoř. Místo školních lavic kralovaly místnosti velké stoly s umakartovou deskou, na kterou se psaly výborně tužkou taháky. Katedru nahradil dlouhý průběžný stůl se dřezy a všelijakými kohoutky. Co bylo nejlepší? Dostali jsme jako třídního pana učitele. Mladého, pohledného, ještě mu nebylo třicet. Učil nás přírodopis a kluky měl na tělocvik. Byl to fakt sympaťák, mohli jsme mu cokoli říct, na všechno se zeptat. Nikdy nás neodbyl a vždycky vše zodpověděl. I záludné otázky v přírodopisu v sedmé třídě, když se probíral člověk. Hned jsme si zjistili, kdy má narozeniny, a každý rok jsme se mu složili na dárek. Je jasné, že do něj byla spousta holek zamilovaná, včetně mě.
U muzikanta - Kapsička pro školního skřítka
Ko-runka
Když jsem měla jít do devítky (rok 1961), byla jsem z různých důvodů nucena změnit školu.V den D jsem se tam musela i sama přihlásit v ředitelně. Ředitel školy, který našeho tatího dobře znal, mne odvedl do třídy. Představil mě a posadil mne do druhé lavice u okna do uličky. Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že v celé třídě jsou samí Němci. Pouze já a ještě jeden kluk z vesnice jsme byli Češi. Okamžitě jsem dostala přezdívku Růžička a říkají mi tak dodnes. Začátky na nové škole s převahou německých dětí nebyly snadné. Pochopitelně, že časem se všechno změnilo. Kluk, který seděl na druhé straně uličky, se do mne okamžitě zamiloval. Mezi našimi lavicemi se přisouval stále blíže ke mně, až byla ulička pouze 10 cm široká. Nikdy mi nevěřil, že německy neumím. Jsem ze Žatce, doma babička s dědou také mluvili německy. Když jsem šla do první třídy, uměla jsem počítat pouze německy. Ale styděla jsem se já i moji sourozenci tím jazykem před kamarády mluvit. Raději jsme dělali blbečky. A pointa? Dodnes jsem se žateckou kamarádkou v kontaktu, i když se nám blíží osmdesátka. A můj nápadník přes uličku v 9. třídě? Na setkáních spolužáků mne pokaždé Manfred obejme a šeptá mi: "Růžičko, já tě stejně pořád miluji." Mě to hladí po duši. Máme se rádi všichni ze třídy. Zajímavé také pro mne bylo zjištění, že spolužáci, kteří bydlí na těch horách, nepřijdou. Ale spolužáci a spolužačky žijící v zahraničí jsou tady pokaždé. Většina německých spolužáků se odstěhovala do NSR ihned v roce 1964, když bylo vystěhování povolené. Doteď všichni hovoří krásně česky bez jakéhokoliv přízvuku. Jsou úžasní a mám je moc ráda a oni mne.
Ko-runka - Dámské návleky na ruce
LuciKar
Měli jsme na základní škole na přírodopis a později i na chemii paní učitelku, která měla nepříjemný zvyk, že stále říkala „ano“. Třeba i dvakrát až třikrát v jedné větě, například: „Jabloně patří do čeledi růžovitých, ano, které mají 5 okvětních lístků, ano, a plodem jabloně je pak malvice, ano, která má po rozkrojení uprostřed hvězdičku z pěti částí, ano.“ Můžu říct, že soustředit se na její výklad bylo velice náročné. Všichni jsme jí počítali, kolikrát za hodinu řekla ANO, a srovnávali si pak své výsledky. Ono nás to tedy brzy přešlo, protože začala drsně zkoušet, takže se pak radši každý soustředil na to, co říká. I tak to bylo náročné, protože ta její ANO nás stále rušila.
Tahle paní učitelka milovala obrázky. Chtěla po nás, abychom měli v sešitech plno nákresů a obrázků, všechno barevně podtrhané a pěkné. Zdůrazňovala to velice i rodičům na třídních schůzkách – „prosím vás, byla bych ráda, ano, aby vaše děti měly sešity upravené, ano, a hlavně všechno názorně v nákresech, ano, a obrázcích, ano“. Moje maminka, která byla zrovna na třídní schůzce, si všechny její požadavky pečlivě zapisovala a její žádost o ilustraci našich sešitů si shrnula do lakonické poznámky „bacha, žere obrázky“. Ovšem problém byl, že paní učitelka zrovna procházela okolo a její poznámku viděla. No a od té doby jsem VŽDY měla přírodopis na vysvědčení mezi jedničkou a dvojkou – „spíš jí asi dám tu dvojku, ano“. A když jsme měli pak v osmé třídě i chemii, tak tam jsem měla rozhodně na vysvědčení dvojku, „ano“, a přes to vlak nejel.
LuciKar - Náušnice Bílé kytičky
jari.ticha
Velmi jsem oplakala, že nejdu do školy. Přišlo mi nespravedlivé, že holčička z vedlejšího vchodu je menší než já a do školy jde a já ne. Do školy jsem chodila velmi ráda, byla jsem jedničkářka, samá pochvala, škola mi šla sama. Jen ve 4. třídě jsem dostala poznámku: "Mlátí svého spolužáka." Neustále mi bral penál, tak jsem ho nakonec tím penálem přetáhla přes hlavu. Po základce jsem šla na gymnázium s matematicko-fyzikálním zaměřením. Tam už jsem nebyla jen jedničkářka, největší potíže mi dělala angličtina. Všichni mí spolužáci už chodili na jazykovku, tak základy měli. Paní profesorka na úplné začátečníky nebrala zřetel, od té doby jsem angličtinu nesnášela. Měla jsem ráda chemii, na tu jsme měli postarší, brýlatou profesorku, které se přezdívalo "Katovka", asi tušíte proč. Sice byla přísná, ale spravedlivá. Nikomu nic neodpustila. Naše třídní byla moc hodná paní, která nám říkala "děvenky a vyvrhelové". Dodnes na ni hodně vzpomínám. Také jsem si tam při tělocviku zlomila nohu, protože jsme měli zrovna krásného, mladého praktikanta a já místo na koně koukala na něj. Po gymnáziu jsem úspěšně složila zkoušky na medicínu, o které jsem snila od dětství. Jenže přišly děti a ve třeťáku jsem skončila, bohužel nebo bohudík. Nikdy jsem nelitovala, děti jsou pro mne vším.
jari.ticha - Tričko Abeceda není věda
Simasen
„Simonko, brzy k nám přiletí čáp!“ s radostí mi sdělovala babička. Nejspíš si myslela, že v mých téměř desíti letech jsem si nevšimla, že mamce nějak podezřele narostlo břicho. Na pohádku o čápovi už můj mozek nenaletěl. Moc dobře jsem věděla, že budu mít konečně sourozence. Jako všichni moji kamarádi a kamarádky. Jednu únorovou středu ráno ukazoval teploměr asi -10 °C, táta mě i mamku naložil do naší staré hnědorezavé Škody 105 a odvezl. Mě do školy a mámu do porodnice. Když mě před školou vysadili z auta, tak mi řekli, že se mi asi dneska narodí bratříček nebo sestřička. Celá rozvrkočená jsem odkráčela do školy a vůbec jsem se nemohla soustředit na žádný výklad. V hlavě se mi pořád honilo, jestli už je TO na světě. Po skončení výuky jsem pelášila k babičce a dědečkovi, kam jsem vždycky chodila, než si mě naši vyzvednou. Babička se ve dveřích usmívala a bez pozdravu hned vyhrkla, že se mi v 11 hodin narodila sestřička. Byla jsem štěstím bez sebe, konečně, konečně mám sourozence jako všichni ostatní. Vybrali jsme pro ni jméno Veronika.
Simasen - Kočárek - přání k narození holčičky
Mahel
Skoro nic si ze základní školy nepamatuji. Vybavují se mi pouze samé nepříjemné vzpomínky. Na tahání za vlasy a mlácení pravítkem jedné šílené učitelky, posmívání se za zpěv učitelky druhé. Další učitel nás mlátil do zad, když jsme neuměli u tabule spočítat příklad nebo další po nás házel obrovským svazkem klíčů. Pracovní soboty, branná cvičení s maskou na obličeji a mohla bych pokračovat. Možná paní učitelka v první třídě, na tu ráda vzpomínám. Laskavá, usměvavá a milá. To bylo štěstí pro nás prvňáčky. Bohužel po roce ze školství odešla. Ale i teď, když ji potkám, se krásně usměje a řekne: "Ahoj Helenko." Je úžasné, že si hodně dětí i po 50 letech pamatuje! Učitelka, která nastoupila po ní do druhé třídy, byla stará nepříjemná důchodkyně, brrr, a ve třetí třídě baba Pažoutová. Kolektiv třídy byl moc prima. Drželi jsme při sobě. Na srazech třídy se nás skoro vždycky sejde opravdu hodně. Víme o sobě. Což je úžasné. No a já mám kvůli této zkušenosti dost odtažitý, nekompromisní a nepříjemný vztah ke školství jako takovému. Učitelský sbor na základní i střední škole mé dcery si se mnou dost užil. Ale to už je jiný příběh.
Mahel - Chvilka s knihou - obal na knihu
Babička ovečka
S nástupem do školy se mi změnil život. Úplně přesně si pamatuji den, kdy jsem nastoupila do první třídy. Měla jsem ručně pletený žlutý svetr s lesklými knoflíky, červenou aktovku, která voněla novotou, a nezbytný klíč na krku. Paní učitelka Netíková si nás, vyjukané prvňáčky, odvedla do vyzdobené třídy a po uvítání a vzájemném představování začal vzdělávací proces. Byla jsem nadšená, učila jsem se rychle a ráda, naprosto mě uchvátilo čtení a psaní. Paní učitelka byla moc hodná, nekřičela a těm pomalejším z nás ochotně pomohla, provedla nás celým prvním stupněm a bylo to, co se školní docházky týká, nejhezčí období.
Z přechodu na druhý stupeň jsem měla strach. Najednou jsme měli na každý předmět jinou paní učitelku a také několik pánů učitelů. A ty předměty! Fyzika, matematika k nepochopení, dějepis se všemi těmi letopočty, zeměpis a slepé mapy (s mým nulovým orientačním smyslem) a příroďák s prvoky a později s minerály, brrr. Ale setřáslo se to, a třebaže už mi na vysvědčení netančily samé jedničky, výsledky byly vždy pěkné. S láskou a vděkem vzpomínám na pedagogy, kteří brali svoje povolání jako poslání a snažili se ze všech sil do našich dutých hlaviček nalít potřebný příděl informací. Byli to učitelé a učitelky, kteří si dokázali bez křiku a zbytečných trestů zjednat respekt.
V devítce už nám začala být škola malá, rostla nám křídla a většina z nás se těšila, až si ty perutě budeme moci protáhnout a vylétnout do "dospěláckého" života. Člověk po pár letech zjistí, že život není peříčko a že v těch školních lavicích bylo bezpečno a jedinou starostí bylo nadrtit se před písemkou.
Babička ovečka - Víno z ostružin - Extra super douhé nadkolenky
Kbags
Na období, když já byla školou povinná, si pamatuji mlhavě. V živé paměti mám časy, kdy školou povinné byly mé děti. Obzvlášť učení s jedním ze synů bylo velice výživné. Tak namátkou: „Zvířata dělíme na masožravce, býložravce a...“ „Lidožravce!“ Na mou otázku, jak říkáme ptákům, kteří odlétají na zimu do teplých krajin, pohotově odpověděl, že ptáci stěhovací! Náš rozumbrada nad úkolem z matematiky: „Kolik nul má tisíc?“ Já: „Tři.“ On užasle: „Jenom?“ (5. třída!) Kouká na napsaných 100 kg: „Sto gramů je jedna tuna, že?“ Nebo jsme procvičovali látku do dějepisu: „V jakém období zažívala Mezopotámie největší rozkvět?“ „V létě!“ „Jak se jmenoval babylonský král, který vydal sbírku zákonů?“ „Chameleongryf!“ „Kde se narodil Mohamed?“ On nadšeně: „V mešitě.“ A český jazyk taky dopadl neslavně: „Kdo psal o Chodském povstání?“ „Einstein?“
matyma
Můj nástup do první třídy byl takový..., no vlastně ani nebyl. Zrovna den, na který se všichni prvňáčci těší, jsem vůbec nezažila. Byla jsem tou dobou v nemocnici a do školy jsem šla asi až 14 dnů poté. To mě ale nijak nerozhodilo a do školy jsem chodila ráda. Všechny informace, které jsem se v ní dozvěděla, mi v hlavě zůstaly. Doma jsem jen v rychlosti udělala domácí úkoly a tradá ven, za kamarádkami. Učitelé byli různí, nejvíce jsem měla ráda učitelky češtiny, na základce i na střední, obě byly milé, vtipné a uměly si získat pozornost. Jeden silný zážitek jsem měla asi v 7. třídě. Paní učitelka zpěvu vedla i pěvecký sbor, který byl hodně úspěšný. Jezdili po různých soutěžích po celé republice a jednou dokonce vystupovali v Praze v Tylově divadle. Sbor doprovázela jedna paní učitelka na klavír, a jak už to tak bývá, hrála podle not. A protože hrála oběma rukama, bylo potřeba, aby jí někdo otáčel stránky s notami. Nevím, jak se to stalo, ale přišli za mnou, možná věděli, že jsem tenkrát hrála na harmoniku a v notové partituře jsem se dobře vyznala. Soutěž v Praze byla nejspíš hodně významná, protože jsme tam ze Zlína letěli letadlem. Šlo o můj první let a nedá se na něj zapomenout. Ještě teď se musím usmívat, vlastně jsem letěla do Prahy otáčet noty, to se hned tak každému nepodaří, no řekněte...!
matyma - Maureen - korálkový prsten s lazuritem
Zazvonil zvonec a dnešnímu vyučování... totiž blogu je konec. Pokud máte chuť, napište nám do komentářů nějaké vaše školní vzpomínky a my se budeme těšit zase příště.
Úvodní foto: taška Maestra od Kbags, Fler.cz
