Vím, že pojem ledovec zná nejspíš každý, ale trocha osvěty na začátek nikomu určitě neuškodí. :-) Ledovce jsou ohromné pozůstatky doby ledové, které se vyskytují na všech kontinentech, s výjimkou Austrálie. Díky jejich postupnému tání jsou již dlouhá léta předmětem zkoumání světových odborníků na otázky klimatu.
Dopad lidské činnosti na klimatické podmínky na naší planetě, včetně průměrných teplot, se neustále stupňuje, ať se jedná o spotřebu fosilních paliv, těžbu dřeva v deštných pralesích nebo intenzivnější chov hospodářských zvířat. Tím vzniká obrovské množství skleníkových plynů, jež zvyšují objem přirozeně se vyskytujících plynů tohoto typu v atmosféře a zintenzivňují skleníkový efekt a v důsledku toho i globální oteplování. Současná průměrná globální teplota je o 0,85 ºC vyšší než ke konci 19. století. Teplotní záznamy se vedou již od roku 1850, přičemž za poslední tři desetiletí teplota stabilně stoupá.
Roztátím ledovců by došlo ke zvednutí hladiny moří o zhruba 65 metrů, což by pro mnoho pobřežních měst znamenalo jejich zánik. Svět, jak ho známe, by už neexistoval, nabral by zcela nové hranice. Lidé by se museli přesídlit, tím by začala možná ta největší migrace v dějinách lidstva.
O tomto problému by se daly vést nekonečné diskuze, ale není lepší to přenechat fundovaným odborníkům? Nebo režisérům katastrofických filmů? :-)
My se zatím můžeme podívat třeba na to, co spojuje vědkyni, námořníka a ledovou královnu s ledovci a naší zemí.
Marie Šabacká
Marie Šabacká (*25. 8. 1980) je polární vědkyně. Vystudovala biologii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, doktorát má z univerzity v Montaně ve Spojených státech. Jako zřejmě první česká vědkyně pracovala na americké a britské vědecké základně v Antarktidě.
V Arktidě na Špicberkách pomáhala zakládat českou stanici, kde pravidelně tráví několik týdnů v roce výzkumem života v ledu a sněhu. Věnuje se vlivu klimatických změn na strukturu ekosystémů.
Marie Šabacká, zdroj: Marieclaire.cz
Věděli jste, že existují i tropické ledovce? Patří k nejméně prozkoumaným biotopům na Zemi a kvůli oteplování mizí rychleji, než jiné. „Jsou to nejméně prozkoumané ledovce a z biologického hlediska jsou nejzajímavější. Hlavní otázkou našeho výzkumu je, jestli tam existuje jiný život. Máme indicie a jsme téměř přesvědčení, že je tam nový druh želvušky, který se nevyskytuje nikde jinde na světě,“ vysvětluje Šabacká.
Želvušky jsou maximálně 1 milimetr velcí, prakticky nezničitelní bezobratlí. Dokážou přežít opakované zahřátí na 150 stupňů Celsia, několik hodin v kapalném heliu s teplotou blízkou absolutní nule (-272,8 °C) nebo tisíckrát silnější radioaktivitu než člověk. A při tom všem jsou „medvídkovsky“ roztomilé. Ještě pozoruhodnější schopnost odhalili japonští vědci roku 2008: testovali, jak velký tlak želvušky přežijí. Výsledek byl překvapením: 7,5 gigapascalů, které snášely až 6 hodin, totiž odpovídá tlaku 180 kilometrů pod povrchem Země. Vyvrcholením celé řady experimentů na želvuškách bylo jejich vypuštění do vesmíru – do volného vesmíru bez jakékoliv ochrany. Stalo se to roku 2007 v rámci mise 6/Foton–M3, v níž byly želvušky vystaveny všemu, co vesmír nabízí: přímé radiaci, vysokým teplotám i vakuu. Po návratu na Zemi se většina vrátila k aktivnímu životu: byly schopné příjmu potravy, růst i rozmnožovat se.
Tropické ledovce jsou jen na třech místech planety, kromě střední Afriky ještě v jihoamerických Andách a Indonésii, kam se ale ani vědecké týmy nemají šanci dostat.„Ten indonéský je vedle největšího zlatého dolu na světě a tam vůbec není možné získat povolení pro výzkum,“ říká Šabacká.
Podle mikrobioložky pro zkoumání tropických ledovců v Africe už moc času není. „Tam se uchovávala data z minulosti, která ztrácíme. Zbývají roky, maximálně deset dvacet let. V Africe za posledních 100 let odtálo až 90 % ledovců,“ vysvětluje.
Za celých 16 let její práce je pro ni zásadní fakt, kolik života na ledovci existuje, a nejen na něm, ale dokonce i hluboko pod jeho povrchem, v naprosté tmě a bez kyslíku. My jsme život pod ledovcem zkoumali do hloubky sta metrů, ale Američané se dostali do hloubky přibližně jednoho kilometru. Bakterie, které zde dokážou přežít, získávají energii z minerálních látek a dokážou fungovat jen s minimálním množstvím vody. Přesto se nejedná o žádný „mimozemský život“ a je podobný tomu, který nacházíme jinde na Zemi.
Marie Šabacká (vlevo) v ledovcové jeskyni, zdroj Idnes.cz/
Organismům, které na povrchu ledovců žijí, oteplování do jisté míry vyhovuje, protože mají díky němu víc vody i živin. Zkrátka lepší podmínky pro život, což jim umožňuje růst, rozmnožovat se a někdy úplně změnit zbarvení celého ledovce. To se nedávno stalo v Itálii, kde ledovec Presena zrůžověl právě díky nárůstům barevné sněžné řasy. Nárůst těchto řas bohužel ještě více zvyšuje tání ledovce, protože jeho povrch ztmavuje. Důsledkem toho se většina slunečního záření neodráží, ale je naopak pohlcována. Proto se alpské státy snaží chránit své ledovce tím, že je v létě pokrývají bílou plachtou.
Ledovec Presena v Severní Itálii, zdroj: www.irozhlas.cz
Odtávání ledovců může ale způsobovat i jiné potíže než zvyšování vodní hladiny.
Kvůli tání ledovců a permafrostu (věčně zmrzlá půda) se můžou objevovat i staré viry, které do té doby byly pohřbeny pod ledem nebo permafrostem spolu s lidmi nebo zvířaty. Na konci 19. století byla na Sibiři velká epidemie neštovic a je pravděpodobné, že virus, který se nám nyní podařilo plně vymýtit, je zde stále uchovaný. Stejně tak virus španělské chřipky nebo moru, možná dokonce i viry neandrtálců. Z permafrostu, ledu a arktických jezer se podařilo oživit bakterie i viry staré desítky i stovky tisíc let. Některé byly po oživení v laboratoři okamžitě infekční, i když naštěstí ne pro člověka.
Tragický případ se stal v roce 2016 na Sibiři, kdy asi 75 let stará mrtvola soba vytáhla na povrch (a nakazila celé sobí stádo) antrax. Kromě zvířat bohužel zemřel i dvanáctiletý chlapec.
Je zjevné, že práce Marie Šabacké je nejen velmi náročná, ale i fascinující, různorodá a rozhodně dobrodružná. Přejme jí tedy mnoho úspěchů!
Štěpán Řehořek
Ledovec, který před devadesáti lety potopil Titanic, vyfotil Čech. Podle britského listu The Independent snímky pořídil český námořník Štěpán Řehořek. Jeho fotografie byla jedním z hlavních exponátů výstavy ze srpna 2002 věnované potopení Titaniku ve skotském Dundee.
Řehořek, podle listu Stephan Rehorek, byl na palubě německé lodi Bremen, která plula z Bremerhavenu do New Yorku a byla odkloněna do oblasti katastrofy. Posádka Bremenu byla, jak vyplývá z Řehořkových pohlednic domů, zděšena pohledem asi na 100 těl utonulých obětí na hladině Atlantiku. Německá loď však nakonec oběti nevylovila, protože za tím účelem směřovala k místu americká Mackay-Bennett.
Před odplutím však 20. dubna 1912, tedy šest dní po osudné srážce Titaniku s ledovcem, Řehořek pořídil sérii fotografií dvou ledovců v oblasti. Po připlutí do New Yorku si z nich dal natisknout pohlednice a některé poslal později domů. Pohlednice pak koupil Henning Pfeifer od jednoho českého sběratele v dubnu 2000 za 500 marek.
Kra, která potopila Titanic, zdroj: Denik.cz
Pfeifer nejprve nevěděl o významu jedné pohlednice s ledovcem. Teprve když si přečetl popis ledovce, který potopil Titanic, uvědomil si, že jde o stejný kus ledu. "Vzpomněl jsem si na popis jednoho trosečníka, který popsal ledovec jako gibraltarskou skálu, jenže v zrcadlově převrácené verzi," uvedl Pfeifer.
"Ledovec na pohlednici je přesně stejný a má navíc na jedné straně čerstvou trhlinu," dodal. Řehořek navíc rodičům napsal, že ledovec, který potopil Titanic, vyfotografoval a že fotografii pošle domů.
Pohlednice, kterou Štěpán Řehořek poslal domů rodičům a v níž informoval o zkáze Titaniku. Zdroj: Denik.cz
Titanic se vydal 10. dubna 1912 z anglického Southamptonu do New Yorku. Nalodilo se přes 2200 lidí včetně posádky. Záchranné čluny stačily jen pro 1200. Čtvrtý den plavby bylo mrazivé jasné počasí. Posádka dostala asi šest varování před výskytem ledovců. Titanic plul velkou rychlostí 22 uzlů (přes 40 kilometrů za hodinu). Hlídka sice půl míle před lodí zahlédla temný předmět, těžce manévrovatelný gigant o váze 60 tisíc tun se mu ale nestačil vyhnout. A do kry dvacet minut před půlnocí pravobokem narazil.
Dlouho se věřilo, že náraz vytvořil v pravoboku asi 90 metrů dlouhou trhlinu, což během dvou a půl hodiny způsobilo potopení Titaniku. Vědci ale zjistili, že po obrovské trhlině není ani památky a že je trup poničen jen málo. Katastrofu tedy zřejmě zavinila velká rychlost lodi, kvůli níž se i malými trhlinami dostalo do šesti vodotěsných komor množství vody.
Ledová královna Markéta Kalvachová
Česká fotografka Markéta Kalvachová se ve světě proslavila svými úchvatnými fotografiemi ledovců ze všech koutů světa, ale především z Islandu, kde žije. Ve své práci se specializuje na fotografování přírodních témat - detaily Země, vodopády, led a sníh, krajina.
Markéta Kalvachová, zdroj: Sip.denik.cz
Markéta navštěvuje ta nejstudenější místa a pořizuje na nich snímky, které člověku berou dech.
Díky své zálibě v ledovcích získala česká fotografka přezdívku Ledová královna.
Jak sama říká, vzhledem k tomu, že se ledovce stále mění, její práce asi nikdy neskončí.
Islandský ledovec Solheimajokull, foto © Markéta Kalvachová
zdroj: Tyden.cz
Islandský ledovec, foto © Markéta Kalvachová
zdroj: Tyden.cz
Ledové království na Islandu, foto © Markéta Kalvachová
zdroj: Tyden.cz
Ledovcová jezera u nás
A nakonec vás naladím na toulky přírodou. V Česku je celkem 6 ledovcových jezer, pět karových na Šumavě a jedno morénové v Krkonoších. My se zaměříme na Černé jezero, které je největším z karových jezer na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice, pokud nepočítáme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka.
Koncem třetihor se při ochlazování klimatu vytvořily na úbočích svahů ze sněhových lavin ledovce. Asi před 12 tisíci lety došlo k postupnému tání ledovců. Tající ledovce před sebou tlačily množství kamene a štěrku, z nichž se pod svahy vytvořily mohutné hráze - morénové valy, které tající vodu zadržely. Dnes je jezero napájeno z podzemních pramenů, které vyvěrají na úpatí nedaleké Jezerní hory. Voda z jezera pak samostatně odtéká Černým potokem do řeky Úhlavy.
Maximální hloubka jezera dosahuje 39,8 metrů. Současně je jezero i nejníže položeným ze všech šumavských jezer, nachází se v nadmořské výšce 1008 metrů.
Své jméno dostalo podle své zdánlivě černé hladiny. Zbarvení způsobuje 9 metrů vysoká vrstva kalu, tvořená pylem z okolních jehličnanů, který se na dně jezera ukládá po statisíce let. Lesní porost propouštějící na jezerní hladinu jenom minimum slunečního světla pak přirozeně napomáhá dojmu, že jezero je opravdu černočerné jako tma.
Jezeru se neříkalo Černé vždy, dříve mu lidé říkali také Bystřické, Desenické nebo České.
Černé jezero, zdroj: Kudyznudy.cz
Hráz jezera je zpevněná kvůli první přečerpávací elektrárně v ČSR, kterou v roce 1929 vybudovaly Škodovy závody Plzeň.
Jezero je opředeno i spoustou legend a pověstí.
Hloubka Černého jezera prý je dle jedné pověsti nezměřitelná. Povídá se, že jednou tři muži vypluli na jezero, ze kterého se ozval strašlivý hlas a hrozil, že kdo je změří, toho pohltí. Uvnitř prý totiž žije démon.
Traduje se také, že na dně jezera jsou ukryta těla mnohých utopenců. Ta zůstala zachovaná díky ledové jezerní vodě.
Kromě toho se též pojí k Černému jezeru zajímavost z minulého režimu. V roce 1964 Státní bezpečnost nafingovala nález tajných nacistických dokumentů vylovených ze dna Černého jezera. Účelem byl diplomatický tlak na Západní Německo. Bedny byly podstrčeny reportérům TV pořadu Zvědavá kamera, kteří je odevzdali státu, aniž by je otevřeli. Proto se neprovalil fakt, že falešné dokumenty sovětská tajná služba nestihla dodat a v bednách byly prázdné papíry. Mezitím ony prezentovatelné “dokumenty” do Prahy dorazily a byly předvedeny novinářům. Dezinformační akce zvaná Neptun byla odhalena až po roce 1968.
Historické foto Černého jezera, zdroj bejvavalo.cz
Samozřejmostí bývala sezónní autobusová linka ze Špičáckého sedla k Černému jezeru, kde ještě koncem osmdesátých let minulého století jezdil s výletníky dnes již historický krásný autobus Škoda 706 RTO. Silničku ze Špičáckého sedla, využívanou hojně pěšími i cyklisty, zde vybudoval krátce před 1. světovou válkou nadlesní Julius Komárek, otec univerzitního profesora Dr. Julia Komárka.
Zajímavostí je, že voda z Černého jezera teče do Severního moře, zatímco z Čertova jezera odtéká přes Dunaj do Černého moře.
Na ledovou krásu navážeme i s aktuálním hlasováním klubu Fler beadweaving team
na téma "Než roztají ledovce".
Až pěti šperkům můžete přidělit svůj hlas do 31. ledna 2021.
Obrázky v anketě jsou proklikávací, jednotlivé "ledovce" si můžete prohlédnout důkladně a nějaký si samozřejmě i zakoupit ;-)
#fler-anketa:4235#
Úvodní foto: Fotografie — Jökulsárlón od indigo.tiff
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/, https://www.volty.cz/, https://www.denik.cz/, https://www.tyden.cz/, https://www.novinky.cz/, https://www.jenprocestovatele.cz/, https://ct24.ceskatelevize.cz/
