Když během jednoho předvádění historických řemesel vysvětlovala kolegyně divákům, jak pracná a zdlouhavá práce je napnutí osnovy na stav, než se vůbec lze pustit do tkaní, prohlásila jedna návštěvnice: „Divím se, že radši nepletli. To by to měli hotové jedna dvě.“
Pletli, ale jinak
Nezeptala jsem se, na jak silných jehlicích je zvyklá plést, ale předpokládám, že stejně jako většina současných pletařek spíš na silnějších. Na jehlicích o síle 5 až 8 mm získáte pleteninu o hustotě 10-15 ok/10 cm a to pak přibývá rychle.
Jenže těch několik kousků středověkých pletenin, které se nám zachovaly, má hustotu kolem 8 ok/cm. Ne na 10 cm, ale na jeden centimetr!
Experimentem jsem zjistila, že takovéhle hustoty lze docílit na jehlicích přibližně 0,7-1 mm silných.
(Viz obrázek vpravo - všimněte si, že jehlice je před utíkáním ok chráněna korkovou zátkou běžné velikosti...)
Ani u nálezů z pozdějších století jsem se nesetkala s pleteninou hrubší než 2 oka/cm, a to se jedná spíš o výjimky nebo o valchované barety, které byly pleteny mnohem větší a pak zplstnatěním sraženy na tu správnou velikost. Převažují pleteniny v rozmezí 5-10 ok/cm, ale najdou si i jemnější – kolem 15 ok/cm. A to vše bylo pleteno ručně. (Schválně si vezměte pravítko a spočítejte hustotu ok ve svém strojově pleteném tričku.) Ty jemnější pleteniny byly zhotoveny z hedvábí, ale i ty vlněné jsou tak husté, že to odpovídá pletení na jehlicích max. 2-2,5 mm silných.
Mně osobně připadají jehlice č. 2 pro pletení ponožek nebo rukavic optimální. Po experimentování s historickými rekonstrukcemi to pro mě dokonce znamená příjemný oddech, ale při pletení na veřejnosti jsem si od kolegyň pletařek, používajících jehlice dvakrát až třikrát silnější, už nejednou vyslechla, že jsem masochistka. Ne, nejsem; jenom mi jemnější pletení připadá elegantnější, i za cenu toho, že trvá několikanásobně déle. Dvojnásobná hustota ok totiž neznamená zdvojnásobení času nutného k dosažení stejných rozměrů, ale zčtyřnásobení, protože je potřeba zvýšit i počet řad na výšku.
Také přadleny a tkalci vědí své
Avšak podceňování náročnosti ruční práce v minulosti i dnes se netýká jen pletení, ale i předení a tkaní. S galanteriemi plnými přízí určenými k pletení na jehlicích č. 4, 6 nebo dokonce 12 si dnešní lidé vlněnou přízi automaticky představí silnou jako vlnu na pletení. Jako důsledek pak vidíme v historických filmech vesničany oblečené do pytloviny, protože chudí lidé přece dříve nosili vlněné oblečení z hrubé látky.
Když necháme místo představ současných laiků i kostymérů promluvit archeology, dozvíme se, že v nálezech z Londýna z 14. století kolísala hustota nití ve vlněných látkách od 5 do 100 nití/cm (většina se pohybovala v rozmezí 10-20 nití/cm). Musím zdůraznit, že se jedná o archeologické nálezy z odpadních jam a suťových výplní stavenišť, tedy to, co pravděpodobně nosili prostí lidé. Vzácné textilie z královských hrobek jsou v průměru samozřejmě jemnější. I u tkaní platí stejná exponenciální úměra mezi dostavou (tj. hustotou nití) a časovou náročností jako u pletení. Není divu, že čím jemnější látka, tím luxusnější a dražší to bylo zboží. A to jsem zatím mluvila jen o vlastní výrobě textilie, před kterou bylo třeba upříst přízi.
S výjimkou lněné látky na podšívku byly obě brašny celé vyrábeny ručně - od předení, přes barvení příze na popruh a tkaní až k šití. Dokonce znám i ovce, ze kterých vlna pochází. "Středověké" brašny přes rameno.
Předení je časově nejnáročnější činnost z celé série postupů „od ovce k hotovému oděvu“. Přesný poměr času potřebného pro předení a tkaní záleží na typu používaných nástrojů (vřetánko vs. kolovrátek, vertikální vs. horizontální stav), ale pro základní představu snad bude stačit, že z přízí, jejichž předení mi zabralo několik dní, jsem utkala látku během několika hodin.
Na rozdíl od dnešních komerčních přízí, které jsou v drtivé většině setkány z několika pramenů, jsou ručně předené příze nejčastěji jednonitky, nanejvýš dvojnitky. Důvodem je opět časová náročnost. Na výrobu dvojnitky je třeba trojnásobné množství času než na výrobu stejného množství jednonitky. Nejprve je nutné upříst dvojnásobné množství příze a tu je pak třeba ještě seskat dohromady.
Příklad starý 1 700 let
Našla jsem video o rekonstrukci tuniky z doby železné, obsahující čísla, která vám vyrazí dech. Video je v norštině s anglickými titulky, které jsem zde pro neangličtináře přeložila:
Lendbreenská tunika - rekonstrukce nejstaršího norského oděvu
Archeologové přicházejí k Lendbreenskému ledovci na hoře Lomseggen v Breheimenském národním parku. Míří k hornímu okraji ledu hledat předměty z minulosti. Lomseggen odděluje vesnice Lom a Skjåk v severní části Gudbrandsdalenu, v pravěku zde přes Lendbreen vedla stezka. Cestou přes horu byla ztracena spousta věcí a některé z nich skončily v ledu. Překotné tání Lendbreenského ledovce v posledních letech vyneslo na povrch stovky starých předmětů.
Je 4. srpna 2011. Archeologové systematicky pracují podél horního okraje Lendbreenu. Dnes se jim podaří velmi unikátní objev.
"Jsme na horní hraně Lendbreenu a právě začínáme s dokumentací a vyzvedáváním nějaké látky."
Z toho, co na první pohled vypadalo jako srolovaný kus látky, se vyklubala dobře zachovaná tunika z doby kolem 300 n. l.
"Neuvěřitelné. Je kompletní."
Nejstarší norský oděv - starý 1 700 let. Jeho látka byla utkána z pečlivě vybrané ovčí vlny. Střih je jednoduchý a několik záplat na zádech ukazuje, že oděv byl hojně nošen. Délka a tvar naznačují, že byl vyroben pro štíhlého muže nebo chlapce. V celé Evropě se zachovala pouze hrstka podobných oděvů.
Sledujeme mohyly podél staré cesty přes Lendbreen. Před 1 700 lety tudy kráčel muž a z nějakého důvodu zde u ledovce zanechal svou tuniku. Proč? To je záhadou. Copak ten oděv nebyl cenný? Jak byla taková tunika v době železné vyrobena? Jaké suroviny a techniky byly použity a kolik práce bylo věnováno zhotovení tohoto výrobku?
Jsme v Hareidlandetu v západním Norsku, abychom začali pracovat na tunice stejným způsobem jako před 1 700 lety.
"Zvířata za námi patří k starému norskému plemenu ovcí Villsau. Tyto ovce jsou nejpříbuznější plemenu, které žilo v době železné, a proto byla jejich vlna použita pro kopii lendbreenské tuniky."
Stará norská plemena měla dvouvrstevnou srst, sestávající z jemné spodní podsady a svrchní vrstvy dlouhých, hrubých pesíků. Svrchní vrstva chrání zvířata před deštěm, zatímco spodní hřeje a izoluje.
"Pokud chcete v plné míře využít kvalitu, kterou tato zvířata nabízejí, pak je vhodné spolupracovat s přírodou. Počkejte, až ovce začnou přirozeně línat a chlupy budou uzavřené na obou koncích. Izolační vlastnosti se budou výrazně lišit od vlny, která byla stříhána."
"Je tady spousta podsady, ale i pesíků. Velmi příjemná a hebká."
Na tuniku bude potřeba 2,5 kg měkké podsady - ve směsi světlé a tmavé barvy. Pro originální tuniku byla příze předena ručně. Ruční předení je časově náročné. Deset přadlen si měřilo čas. V průměru jim upředení 50 g trvalo téměř 11 hodin. Použití této techniky na celou tuniku by jedné osobě zabralo 544 hodin, čili téměř 15 pracovních týdnů. Ruční předení celého množství by bylo příliš drahé, a proto bylo rozhodnuto použít spřádacích strojů v přádelně Selbu.
Látka na tuniku byla utkána na vertikálním tkalcovském stavu. Osnovní, svislé, nitě jsou drženy na svém místě zavažími přivázanými k jejich dolnímu konci. Lena Hammarlund ze Švédska je velmi zkušená ve svém oboru a začala tkát látku na tuniku. Používá pokročilou tkalcovskou techniku, stejnou, jaká byla použita v době železné.
"Látka je tkána ve vazbě diamantového kepru a střídají se v ní světlé a tmavé nitě. To dává tkanině strakatý vzhled a kosočtverce jsou stěží viditelné. Musíme se na látku podívat opravdu zblízka, abychom viděli kosočtvercový vzor."
"Tkám přibližně 2-3 cm za hodinu, když se hodně soustředím."
Utkání látky na jednu tuniku Leně zabralo 160 hodin.
Dalším krokem je ušití zkušenými heimenskými švadlenami v Oslu.
"Rukávy jsou velmi úzké."
"Majitel byl útlé postavy. Dívali jsme se na další rozměry. Ty rukávy jsou hodně přiléhavé."
K sešití původní tuniky byly použity tři typy stehů. To ukazuje, že práce nebyla uspěchaná a náhodná. Podobné oděvy známe z Římského impéria.
Tunika je hotová. Její výroba za použití starodávných technik trvá 760 hodin.
Při hodinových sazbách současných odborníků na tato řemesla by její cena byla 380 000 norských korun.
Proč bylo tak cenné oblečení zanecháno před 1 700 lety na stezce přes hory? Kdo byl ten štíhlý muž, kterému patřilo? Archeologové plánují testovat vlnu pomocí úplně nových metod, aby určili původ tuniky. Byla vyrobena v Gudbrandsdalenu, nebo někde daleko odtud? Možná měla za sebou dlouhou a pohnutou historii, než záhadně skončila právě v Lendbreenu...
Jsme si toho vědomi?
Dnešní člověk si vůbec nedokáže představit, kolik hodin (nebo spíš týdnů a měsíců) práce zabralo před pár stoletími zhotovení jednoho oděvu.
Snad tahle smršť čísel pomůže k ocenění nejen dávných řemeslníků, ale i těch současných.
Úvodní foto: Pléd Elizabeth Bennet od .katcha.
Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!
