Básnička "Dětská" od Simasen nás pomyslně přenáší do dětských let, k hračkám a hrám a napovídá téma našich příběhů. Doslova nesmrtelných příběhů, které se nám vryly do paměti. Příběhy, které jsme v té době prožívaly s napětím a dnes už na ně vzpomínáme s úsměvem. Pohodlně se usaďte s šálkem něčeho dobrého a začtěte se do našich vyprávění.
DĚTSKÁ
Sengot v dětské řeči řeka jest,
nevede k ní žádná ze známých cest,
píšťalky vynořují se ze scény
a lákají nás jak Odyssea Sirény,
však nejsou zákeřné jako ony,
znějí trochu jako dětské xylofony,
hrají tu roztomilou etudku:
„Pojď si hrát, tatínku!“
Miminko
Když byla moje dcera malá, málokdy si hrála s panenkami. Nechtěla je, netoužila po nich. Občas si pohrála s Barbínkami, protože je měly i kamarádky. Spíš milovala plyšáky všeho druhu, vozila je v kočárku a mluvila na ně, jako by to byla živá zvířata. Když trochu povyrostla a začala chodit do školy, zatoužila, zase díky kamarádkám, po panence. Ale ne ledajaké. Muselo to být miminko, aby vypadalo jako opravdické. Jinou panenku v žádném případě nechtěla. Maminka měla radost, že konečně její Lucinka zatoužila po panence. Jupí. Samozřejmě jsem takovou panenku sehnala. Příbuzná byla vedoucí v hračkárně. Panenka vypadala fakt jako živé miminko. Dostala miminkovské oblečky i opravdickou zavinovačku. Lucinka byla šťastná a všude ji s sebou vozila.
O prázdninách jsme se vydali za příbuznými na Slovensko. V té době ještě fungovaly hraniční přechody. Celníci jen mávali rukama, další, další jedem, jedem... celá kolona před námi projela, jen nás zastavili. Chtěli doklady. Celník je držel v ruce, nakukoval oknem do auta a říká: " Co to dítě?" Otočila jsem se dozadu na Lucinku... koukám na ni, na celníka, znova na ni a říkám: "Co je s ní?" Znovu jen hodil hlavou dozadu. Otočím se opět na Lucinku a zrak mi padl na malý prostor pod zadním oknem, kde leželo ... miminko. Vypadalo to, že jsme si tam odložili spící novorozeně a nechali na něj pražit prázdninové slunce! Říkám mu: "Ale to není dítě, to je dcery panenka." Vrazil mému muži doklady do ruky, aniž by se na ně podíval, a vyštěkl: "Jeďte." Smáli jsme se ještě dlouho potom. No a Lucinka... ta byla o to šťastnější... měla fakt mimino, jako opravdický. No když to nepoznal ani celník?
Vánoční andílek - Povlak na polštář - Mahel
Bojovníci a barbíny
Jako malá jsem měla oblíbených mnoho hraček. Hrozně ráda jsem si hrála s panenkami, plyšáky, stavebnicemi všeho druhu a úplně nejlepší bylo, když jsem to všechno zkombinovala. Panenky bydlely v kovových domečcích z Merkuru nebo barevných z Lega a k tomu jsem jim dovyrobila nábytek a další zařízení z kartonu. A hrozně ráda jsem na panenky šila, pletla a háčkovala oblečení.
A k této své zálibě jsem se mohla po létech znovu, naprosto legálně, vrátit, a to díky svým dětem. S dcerou jsme si rády hrály s Barbínkami a jinými panenkami. Nabralo to ale ten správný spád až jednou, když byl, tehdy můj sedmiletý, syn nemocný a děsně se nudil. Už nevěděl, co by dělal, tak vytáhl Barbíny svojí starší sestry, přidal k tomu svoje plastové bojovníky Action Man a auťáky a začal si s nimi „po chlapsku“ hrát na velikou bitvu. Bojovali chlapi i ženské, prostě předvedl naprosto netradiční hraní s panenkami. Když přišla dcera ze školy, tak se k nám do bitvy okamžitě přidala. Prostě paráda. Ovšem takoví bojovníci potřebují správné oblečení, zbraně, občas si taky zajdou někam na kulturu, na ples, někde musí bydlet atd. Takže jsme se do toho dali a než se syn uzdravil, tak jsme měli pro bojovníky a bojovnice vybavenou celou domácnost. Malý nábytek a vybavení bytu (z molitanu polepeného látkou) vyrobily děti, nové zbraně vyrobil samozřejmě syn a oblečení pro různé příležitosti jsem se ujala já. Zvlášť jsem si dala záležet na plesových šatech, které syn schválil s tím, že po bitvě se můžou jít bojovníci také pobavit.
Vydrželo nám to dlouho a občas se k nám přidal i manžel. Doteď lituju, že jsem některé situace nenatáčela, protože takto si jistě ještě nikdo s panenkami nehrál a opravdu jsme se hodně nasmáli.
Teď už jsou obě děti dospělé a občas si vzpomeneme, jak jsme si krásně hrávali, ale syn se to vždycky snaží zamluvit a tvrdí, že to nebyl on, kdo tenkrát zahájil tu naší „panenkovou epochu“ :-).
Černá kulatá souprava s měděnou mandalou - LuciKar
Potápěčské brýle
Jeden z mých synů je od malička velký milovník vody. Studené, teplé, ve vaně i v rybníce. Plavat se naučil brzy a nejvíc ho bavilo plavat pod vodou. Proto si přál potápěčské brýle, které o jedněch prázdninách dostal. Myslím, že je snad to léto nesundal z hlavy. Mockrát se stalo, že jsem ho v mikině hlídala na břehu rybníka a on slastně řádil v ledové vodě. Vzal si je dokonce i na zahradní párty u známých, kteří měli bazén. Nic moc velký nebyl, ale náš vodníček se do něj naložil i se svými potápěčskými brýlemi a vylezl, jen aby něco snědl. Jeho vášeň do plavání se ve školních letech promítla do výběru kroužku – jak jinak než plaveckého. Díky jeho plavání jsme se oba s manželem naučili plavat prsa tak, jak se to má – syn byl výborný učitel a nemohl se dívat na to, jak si „kazíme páteř“. Také jsme chodívali pravidelně v sobotu do bazénu.
Během let přibyly i jiné koníčky a záliby, tak jak to chodí. Před časem jsme potkali známou, která byla před lety na zmiňované zahradní párty s bazénem. „Já na tebe pořád vzpomínám, jak jsi byl s těma brýlema v bazénu takovej spokojenej!“ prohlásila snad hned, jak jsme se pozdravili. Můj – nyní již skoro osmnáctiletý – chlapec zabručel: „Myslím, že je čas na nový vzpomínky!“ … a já si v duchu říkám: co s tím naděláš? Pro některé lidi budu do smrti „ta malá od Košíků“ a ty zkrátka „ten s těma potápěčskýma brýlema…“
Drobilka
Dlouhá léta jsem se těšila, až budu babička. Už jsem ani nedoufala, že někdy babičkou budu. Ale přece jen se nakonec narodila nádherná holčička, blondýnka s fialkovýma očima. Její oči každého fascinovaly. Byla nedělňátko, a tak byla stále dobře naložená, byla stále samý úsměv až rozchechtané dítě. Opak jejího otce, který byl mračící se dítě. Nevím proč. Byl chtěný a milovaný, což je dosud.
Těšila jsem se, až děvenka povyroste a bude si hrát s panenkami. Vyrobila jsem pro ni domeček s pokojíčkem, šatnou pro oblečení Barbín. Ale také jsem uháčkovala a upletla spoustu všelijakých hraček. Od prstového divadélka po maňásky a různé hračky, které si přála. Jenže naše holčička si s panenkami nehrála. Pouze když jsem byla s ní, tak mi dala pannu. Co dala? Vrazila mi ji do ruky a zavelela: babičko oblíknout, pannu jsem oblékla, aby ji ona během pár sekund svlékla a tak to šlo dokola. U vnučky měli úspěch pouze knížky, tužky, papíry, barvy, pastelky, modelína.
V necelých 3 letech začala navštěvovat keramický kroužek, to se jí moc líbilo. Jenže ona vyráběla všechno pouze z malých kuliček asi jako celý pepř. Udělala nádobí, mističky, vázičky, talířky... Od těch malých kuliček ji přejmenovali na drobilku. Když jsem měla svátek a ona zároveň narozeniny, blahopřála mi a povídá: "Babičko, mám pro tebe dáreček." A dala mi tu minimističku v průměru asi 2 cm. Chtěla jsem si ji schovat, abych na mističku nezapomněla. Ale naše Beruška po misce chňapla a říká: "Moje!" Chodila do anglické školky, a když jsem tam u nich byla, byly jsme spolu celé dny. A to bylo vždy: "Grandma read." A já jí říkám, počkej, jdu si pro brýle. A ona zase: "Grandma sitting." Sedla jsem si a vykulila oči, ona sama mi začala číst. Nikdo jsme ji to nikdy neučili, naučila se to sama. Miluji ji, je to naše šikulka. Příští měsíc jí už bude 17 let a bude dělat státní zkoušku z angličtiny.
Přívěsek "srdce pro tebe" - Ko-runka
Kufřík a Hanička
Prý jsem byla velice neposedné dítě. Neposedělo, nepostálo, ani chvilku v klidu. Zato jsem byla dítě zvídavé. Zajímalo mě všechno a všechno jsem chtěla umět a následně zkoušet. Zkoumat, šťouchat, lovit, pozorovat, vyrábět, stavět (třeba z bláta nebo písku)…
Od toho se asi odvíjely i mé zájmy a oblíbené hračky. Měla jsem lepenkový kufřík – ten na tu kovovou zavírací sponu. Přední strana s obrázkem asi medvěda. Když jsem kufřík otevřela – otevřel se i můj svět. Z použitých krabiček jsem si vyrobila nábytek – polepila ho zbytky látek od mamky a zbytky tapet od taťky. Měla jsem tam i kousek koberce. Obrázky na stěnách. Pohovku z krabiček od sirek a ušité minipolštářky. Bydlely tam moje 5cm panenky, na které jsem šila a háčkovala oblečky. Tento kreativní kufřík mi vydržel opravdu několik let a stále bylo s čím si hrát.
A druhá „hračka“ mého dětství byla Hanička. Nelíbí se mi název hračka – bylo to přece miminko. Panenka v životní velikosti miminka, s krásným obličejíkem a vyndávacím dudlíkem a mrkacíma očima. Do nekonečna jsem ho přebalovala, oblíkala i vysvlíkala, koupala a vozila v kočárku. Trošku se stydím přiznat, že jsme s kamarádkou Jitkou ještě v 7. třídě základky s našimi miminy byly na dece před domem.
Tak si nezapomeňme hrát a zkoumat a poznávat... jen tak, pro radost.
Stavebnice
Jako většina holčiček, i já jsem si hrála s pokojíčky a panenkami a na panenky jsem šila všechny možné oděvy. Ještě dnes mám na památku schovaný růžový oválný kufřík plný různých šatiček, od plavek až po kožíšek a večerní róby. To mne moc bavilo a jak je vidět, zůstalo mi to do dneška.
Teď ale chci psát o jiné hračce. Je to hračka téměř nerozbitná a taková, která vydrží a zaujme generace. Je to krásná, dřevěná stavebnice, kterou kdysi dostala moje maminka a její bratr, když byli ještě dětmi. Tu stavebnici jistě všichni znáte. Jsou to barevné, červené, modré, žluté a zelené kostičky, kvádříky, válečky, sloupky a mosty. Děti Blaženka a Pepík si s tou stavebnicí hrály, když vyrostly v dospělé, stavebnice zůstala uložená u babičky. Potom jsem se narodila já, a když jsem přijela k babičce na prázdniny, stavěla jsem hrady a zámky já. Moc mne to bavilo. No a příběh se opakuje, jen s tím rozdílem, že když se narodily mé děti, stavebnice se přestěhovala k nám domů. Teď už jsou děti dospělé, stavebnice je uložená a já čekám, že se snad někdy narodí vnoučata a budou si se stavebnicí hrát...
Manšestrové široké a barevné zvonové kalhoty - Čarovná zahrada
Jako živá
V dětství jsem spíš četla a tvořila, než si hrála, takže u dcery jsem měla na dárky velmi špatný odhad. Na Vánoce bez hračky v deseti letech vzpomíná dodnes. Fakt by mě nenapadlo, že si malá závodní plavkyně chce ještě hrát. Příští rok jsem si dala záležet, abych chybu napravila, jenže jsem byla zase mimo. V té době luxusní plyšák v podobě naší milované jezevčice dceru nezajímal, už byla opravdu velká.
Ale měla jsem kliku, že jsem v den nákupu v rámci předvánočního shonu nepřišla o živého pejska. Nevšimla jsem si, že mám na refýži povolené vodítko, a jinak poslušná Betka se vydala sama do vozovky. Pozorný řidič zabrzdil pár centimetrů od ní a ani mi nevynadal.
Zachránil nám Vánoce, horší dárek než plyšovou náhražku za zajetého psa člověk nevymyslí.
Bettynka nám naštěstí vydržela ještě deset let a ta plyšová se mnou na rozdíl od jiných hraček zůstala dodnes.
Malovaný kámen stylizovaný portrét psa - StoneJane
Moje panenka
Jako dítě jsem si s panenkami moc nehrála. Měla jsem raději stavebnice nebo hry, doma i venku. Hrát si s panenkami mě přiměla až má kamarádka, která si dost často chtěla hrát na maminku a na tatínka. Hlavní důvod byl ten, že si chtěla hrát s MOJÍ panenkou a česat ji. Měla totiž nádherné zlatavé dlouhé vlasy, mrkací očka a krásný úsměv. Kamarádka na ní mohla oči nechat. Ale při jejím drsném česání vytrhávala panence vlásky a to se mi nelíbilo. Hlídala jsem si ji jako poklad. Všechny holky měly miminka bez vlásků, jen já měla panenku, která vypadala jako opravdová holčička. Mé kamarádce se tak líbila, že mi za ni chtěla dát svoje miminko, ale to jsem nesouhlasila.
Později, když už jsme byly holky na vdávání, opět přišla za mnou a chtěla, abych jí panenku věnovala, že už si s ní stejně nehraju. Chtěla si ji dát na svatební auto. Panenku jsem jí jen půjčila, ale měla jsem strach, že mi ji už nevrátí. Nechala jí ušít krásné bílé šaty s obrovskou sukní. Naštěstí vrátila a mám ji dodnes!
Orange, náušnice z korálků - matyma
Kuchyňka
Asi jako v každé rodině, i my rádi vzpomínáme s dnes už dospělými dětmi na příhody z jejich dětství. Minulé Vánoce jsme zavzpomínali na kuchyňku. Když byla dcera malá, dostala od Ježíška pod stromeček kuchyňku, takovou tu barevnou, plastovou. Když ji manžel sestavil, byla větší než Hanička. Ta byla tak nadšená! Dostala plno hrnců, pánev, talíře, hrnečky, celý večer nám vařila a byl problém ji dostat do postele.
Daleko větší problém se ovšem objevil druhý den. 25. prosince jsme jezdili na oběd k babičce a dědovi, ale Hanička chtěla vařit. Po dlouhém přemlouvání, vztekání a přívalu slziček manžel povolil a kuchyňka jela s námi. Neměl však nervy ji znovu rozkládat a tak ji připoutal na přední sedadlo. Vzhledem ke zpoždění jsem nic nenamítala a sedla si dozadu k Haničce. Asi v půlce cesty silniční kontrola. Ta barevná kuchyňka musela zářit už z dálky. Manžel stáhnul okénko a policista jen zvedl obočí. Manžel se usmál a řekl: "Má bezpečnostní pás!" Policista zvedl obočí ještě víc a já si pomyslela, no bezva, tak ještě dostane dýchnout. Do toho všeho se ovšem vložila Hanička. Mírně se vyklonila z autosedačky a začala policistovi vysvětlovat, že kuchyňku dostala od Ježíška, jaké má nádobí a co nám všechno uvařila. Myslím si, že z toho jejího žvatlání rozuměl asi každé páté slovo, ale to poslední, že jedeme papat, bylo tak srozumitelné a důrazné, že se jen chápavě usmál. Prohlásil, že on má doma dvě holčičky, zasalutoval a popřál nám pěkné svátky.
25. prosince jezdíme s mužem k jeho rodičům dodnes a já si všimla, že pokaždé, když míjíme to místo, kde nás tenkrát policie zastavila, manžel se lehce usměje a já vím, že myslí přesně na to, na co já.
Náramek - Višně v čokoládě - baybla
Boženka
Boženka byla panenka dcery. Její úplně první panenka, kterou dostala od prababičky. Boženku měla dcera opravdu moc ráda a často si s ní hrála, v noci s ní spala. Po pár letech to bylo na Božence znát. Ušmudlané šaty, ušmudlaná tvář, která nešla umýt, a z kdysi krásných vlásků byly prapodivné dredy, které trčely do všech stran. Jejímu vzhledu nepomohl ani náš pes, který se jednou rozhodl, že si s ní také pohraje, a od té doby Boženka nemohla otevřít jedno očičko, jen tak divně mžourala.
Sbírka panenek se dceři v té době už hodně rozrostla, ale Boženka, i přesto, že vypadala jako válečný veterán, byla stále nejoblíbenější. Nezapomenutelnou se pro mě Boženka stala v době, kdy se dcera v noci často budila. To pak chodila k nám do ložnice a v polospánku stála ve dveřích nebo přímo u postele a v ruce kývala Boženkou. Probuzení to bylo vždy jak z hororu a dodnes dceři s nadsázkou vykládám, že může být ráda, že jsem ji neumlátila papučí.
Takže, ač byla Boženka jednoznačně nejoblíbenější panenkou, když přišla chvíle se s ní rozloučit, nijak moc líto mi to nebylo :-).
Náramek Miyuki - Noční nebe - Kashina
Chytrý telefon
Mé dětství bylo plné slunce a kreativity. Vyráběli jsme si z vařeček loutkové divadlo, skákali přes gumu, stavěli bunkry, čutali fotbal. Rodiče nás museli přemlouvat, abychom už šli domů. Dnes musíme děti přemlouvat, aby šly na chvíli ven...
Také se vám zdá, že si dnešní děti bez tabletů a mobilů neumějí hrát? Přijde mi, že moderní technologie kradou nejen čas, ale i fantazii a tvořivost. Nedávno na mě odněkud vyskočila poznámka jednoho známého neurologa: "Chceš hloupé dítě? Kup mu chytrý mobil." A i když se jako rodiče snažíme negativní vlivy moderních technologií eliminovat, mnohokrát tvrdě narazíme. Je to neustálý boj, který vyčerpává. Nezapomenu na situaci, kdy jsem svolávala rodinu k chladnoucí večeři a syn "přikovaný" k displeji pronesl: "Počkej, až umřu." Uf.
Domeček pro Jasmínku a králíčka - Kbags
Pokud máte také nějaký zajímavý příběh, podělte se o něj v komentářích pod článkem!
Příběhy hraček připravila děvčata z Fler klubu Poetika.
