Jednou za čas v sobotu opouštíme naše domovy, rodiny i děti, a směřujeme ke kamarádce Daně, abychom si zařádily. Naše rodiny moc dobře ví, že se vrátíme až za tmy. Možná mají radost – kočka nebude doma, takže oni mají celý den pré.

Ať si to klidně užijí, protože my si to u Dany užíváme taky...

Doma se oblékneme do našich pracovních oblečků, které vypadají, jako bychom je vytáhly z dědečkovy skříně nebo ze skříně dělníků výkopových prací. Vytahaná trika, která drží jen díky skvrnám od stavebního lepidla, seprané manšestráky, boty jako z kontejneru. Hnedle bychom mohly uspořádat módní přehlídku à la bezdomovec. Ptáte se proč? Protože budeme celý den sedět v prachu a při tvorbě na nějaké to zašpinění nebudeme vůbec hledět. Jelikož je to náš holčičí volný den, je potřeba si ho užít se vším všudy. Tudíž není výjimkou, že pro volnost pohybu využijeme i to, že si prostě … nebereme … podprsenku. Je to uvolnění se vším všudy a navíc … v sedu na malé stoličce, v pracovním předklonu, prsa většiny z nás hezky hřejí na stehnech.

Začínáme brzy ráno. Jako nájezdníci přijíždíme před Danin dům. Přivážíme nejen potřebné věci na tvorbu – kladivo, kleště, doma připravené nákresy, podkladovou desku, ale přivážíme také – hlavně některé z nás – neskutečné dobroty. Buchty a koláče různých tvarů a náplní, chlebíčky, pomazánky, zapečenosti sladké i slané v lístkovém těstě, smažený květák nebo řízečky, olivy, zeleninu a ovoce … prostě „úplně normální“ svačinky na celodenní tvorbu. Nemluvě o tom, že pořádající „agentura Dana“ nás uhostí teplým uvařeným papu. Nezapomenutelná je například její dušená kapusta s klobásou, segedínský guláš, zapečené hokkaidó … nemůžu psát, sliny se sbíhají. Ale to předbíhám, protože teplé jídlo je až na oběd, teď je přece ještě ráno.

Takže – poté, co se nahrneme k Daně, a nanosíme dovnitř vše, co jsem již zmínila, začneme seskupovat židle sloužící jako pracovní stoly a stoličky s polystyrenem sloužící jako sedátka, která hřejí a netlačí. Měkkost se hodí, protože budeme sedět celý den, zadek bolí, záda pláčou.

Nachystáme si pracoviště, každá svůj životní prostor … a jdeme na to.

Fáze jedna - počáteční euforie. Nanosíme si kachličky vybrané z velké zásobárny, vymýšlíme odstíny, a kdo není z domu připraven vůbec, vymýšlí usilovně, co vlastně dnes bude vůbec tvořit. Některé z nás chodí připravené, jiné improvizují na místě – všechno lze.

Kachličku rozbít, pak postupně uštípnout kousek přesně tak „akorátní“, že zapadne do namyšleného obrazce. A pak ucvaknout další kousek přesně tak „akorátní“, že pasuje do dalšího místa namyšleného obrazce. A pak ucvaknout další kousek přesně tak „akorátní“, že pasuje do dalšího místa namyšleného obrazce. A pak ucvaknout další kousek přesně tak „akorátní“, že pasuje do dalšího místa namyšleného obrazce. A pak?! No přeci ucvaknout další kousek přesně tak „akorátní“…

Pauza! Ta se hodí vždycky. Nenápadným popocházením, které vypadá jako protahování nohou, se postupně dostáváme k „potravinové základně“ - nelze si nevzít něco z přinesených dobrot. Uááá. Velmi příjemná část tvořícího dne. A že máme ruce od lepidla a přitom jíme? No a co? Není čas na přehnanou hygienu.

Nekonečným lepením kousků kachliček se část lepidla dostává i na naše prsty, takže nejlepší způsob očisty je vše večer naráz sloupnout. A že je toho za celý den pořádná vrstva!

Činnost štípání kachliček se opakovaně prolíná s činností pojídání dobrot.

Fáze dva - euforie je v háji. Cvakání kachliček nám už leze na mozek, je to nekonečná činnost, začíná se nám zdát, že svoje výrobky nikdy nedokončíme. Propadáme hysterickému smíchu, který vznikl ze smíchu normálního. Fáze dvě takřka nikoho nemine. U někoho je doprovázena vulgarismy a smíchem, u druhého zarputilým mlčením, kdy dotyčná už jen cvaká a cvaká a cvaká a cvaká a cvaká…

Fáze tři – dostavuje se u každé z nás různě a s různou důrazností. Zprávy z domova! Se soumrakem se začínají ozývat naše mobilní telefony. Některé je voláno, jiná dostává jen krátké smsky. Pro vaši představu uvedu jen náznaky, s jakými „problémy“ se rodina potýká, když není doma maminka. Jsou to zhruba takovéto zprávy:

„Mámo, kdy už přijdeš domů?“
„Jak dlouho tam ještě budeš?“
„Nevíš, kam jsem si dal pyžamo?“
„Dává se do krupičné kaše krupička?“
„Děti chtějí jíst, ale už není žádná čistá lžička!“
„Kdy už se vrátíš?! Dovedeš si vůbec představit, kolik je práce s uložením dětí ke spaní… ?!“

Fáze čtyři - probíhá většinou potmě.

Po nalepení všech střepů a po poskytnutí určitého času lepidlu - jen ať hezky ztuhne, se můžeme pustit do závěrečného kouzla – spárování. Špinavé rukavice, houbička plná spárovací hmoty – a jdeme na to. Pomalu zatřít do mezer mezi jednotlivými střepy spárovací hmotu. Úplně do všech mezer! Nechat trochu oschnout, setřít ze střepů a pak už jen dočistit a doleštit. A kouzlo je na světě. Teprve tato závěrečná tečka udělá z každého výrobku umělecké dílo. Z ošklivých káčátek se rázem vyklubou krásné labutě.

Máme rády společně strávený čas, máme rády mozaikové tvoření, rády posilujeme břišní svaly při nekonečném smíchu.

Probereme svoje životy, děti, vztahy, starosti, stesky, radosti, potěšení … a občas zjistíme, že tvorba mozaiky je možná jen zástěrkou, protože velmi příjemným důvodem k setkávání je naše vzájemná kamarádská psychoterapie.

Máme zkrátka rády ten čas, který patří jen nám. Znáte to? ;-)

 

Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!