Během několika let působení v Čechách jsem rozvíjela nový směr technologie galvanoplastiky/electroformingu, kterou ode mě znáte, a pracovala jsem na jejím využití pro poměďování přírodnin. Vyzkoušela jsem různé materiály a křížem krážem prošla všechny možné způsoby práce s touto metodou. Své zkušenosti jsem sdílela se svými žáky a rozhodla jsem se jít ještě dál, až za hranice obyčejných kovů.

Posledních pár let jsem se věnovala novým experimentům a pokusům v příbuzném směru galvanoplastiky – galvanostegii. A o své cestě vám dnes ráda povím víc. Budu se snažit vyhýbat nudným termínům, názvům chemikálií a postupům, ale základní rozdíl mezi těmito metodami vám popíšu. Taky se omlouvám za kvalitu fotomateriálu, v tvůrčím zápalu jsem často nemyslela na focení, nebo to proběhlo „na klíně“ za pracovních podmínek… však to znáte sami.

Od mědi k drahým kovům

Jak už jsem zmínila, začátkem všeho byla GALVANOPLASTIKA (tady se o ní dozvíte podrobně). Zkrátka je to proces, který umožňuje pokovování předmětů, které nemají kovový povrch, za pomoci elektrolýzy. Využila jsem tuto starou ruskou metodu a zdokonalila ji pro pokovování listů, květin, plodů a dalších přírodnin řízou mědi.

Dalším logickým krokem bylo přidat šperku hodnotu za pomoci stříbření a zlacení. V realizaci mých nápadů mi mohla pomoci technologie GALVANOSTEGIE (angl. electroplating) aneb nanášení jednoho kovu na druhý. Je to dávno známá a hojně používaná metoda v galvanovnách a zlatnictví. Ale vychytávky celého zlatnického procesu každá firma tají pro sebe a já navíc chtěla vše přizpůsobit konkrétnímu směru a materiálu.

Přírodniny dosud nikdo neoblékal do luxusního kabátku (nebo já v ČR nenašla nikoho, kdo by se tomu věnoval). Takže jsem se rozhodla jít průkopnickou cestou v pokovování přírodnin drahými kovy, ale narazila jsem na vzpurnost a náladovost základního materiálu a spoustu dalších problémů. Proto byla cesta k dokonalému výsledku velmi dlouhá, plná experimentů a překvapení. Šperkování je taky věda!

Můj tvůrčí sen vypadal takto...

Při prvním průzkumu literatury a internetu vypadalo vše jednoduše a nadějně – pro chemické stříbření stačí koupit roztok, vykoupat v něm šperk, nebo ho namazat mastičkou a je to.

 

Stříbření a zlacení ovšem tak snadné nebude...

Ale odbornice mi řekly, že takový způsob vytváří velice tenkou vrstvu kovu, která může být sice krásná a dekorativní, ale je absolutně nepraktická.

Pro kvalitní výsledek musí být tloušťka stříbra minimálně 20 mikronů, ale chemickým stříbřením je možné dosáhnout pouze 2-5 mikronů. Vrstvy o větší tloušťce nejsou pevné a snadno se otírají.

Ale já to prostě musela vyzkoušet… Rozdíl mezí první a třetí fotkou jsou 3 měsíce.

Někdy narazíte na chemicky postříbřené šperky, vydávané za stříbrné – hlavně to rychle prodat, dokud vrstvička drží. Nebo v popiscích sice je „postříbřené“, ale už není uvedeno jakým způsobem, tedy že se jedná o chemické stříbření. Doporučuji se vždy autora na podrobnosti zeptat.

Proti chemickému stříbření přírodnin stojí taky fakt, že měď je velmi aktivní kov a docela rychle „proleze“ přes stříbro. Nezáleží tedy na jejím vnějším ošetření proti oxidaci, problém se objeví „zevnitř“ – prostě za pár měsíců měď „sežere“ stříbro, což je dobře vidět na ukázkové fotce. Proto profesionálové jako základ pro nanášení stříbra používají ocel, ne měď.

Ale já umím spoutat přírodu jenom do mědi! Jak to udělám?!

Ve zlatnictví se jako izolační podklad pro měď standardně používá nikl, ale já osobně jsem s ním nechtěla pracovat ani mým zákazníkům nabízet šperky s obsahem niklu. Hledání správného podkladu bylo doslova jako hledání pokladu, ale s pomocí odborníků a po troše experimentování jsem ho našla! Moji zákazníci můžou mít klidný spánek :)

 

Zapojila jsem technologii galvanického stříbření

Mnohem kvalitnější a hustší povrch poskytuje elektrochemické neboli galvanické stříbření. Tato technologie je ve svém principu podobná poměďování, kdy se za pomoci elektrického proudu z destiček vylučuje kov a přes elektrolyt putuje ke šperku. Abych se technologii naučila správně používat, absolvovala jsem kurz v zahraničí. Navíc pokovování drahými kovy patří k živnosti vázané „Zlatník a klenotník“, což mě donutilo ještě projít i rekvalifikačním kurzem a registrací u Puncovního úřadu.

Důležité je zmínit, že stříbřicí elektrolyty jsou velmi jedovaté a doma u okna na parapetu už to neuděláte. Ach jo… ale zdraví je důležitější, a tak jsem musela věnovat ještě čas vybavení dílny kvalitní digestoří, větracím systémem, pořídit speciální ochranné prostředky a dodržet legislativu.

Dál už jsem experimentovala s různými roztoky, podkladovými vrstvami a tloušťkou kovu. Je to doopravdy úchvatný proces, má dílna se už čím dál víc podobala alchymistické laboratoři. Pár záběrů sdílím s vámi. Například můj oblíbený okamžik, když vyndám z lázní šperk a obdivuji jeho sněhově bílou krásu.

Na dalších fotkách vidíte ukázku vývoje, jak jsem se učila krotit proud. První pokusy experimentování se sílou proudu a napětí vypadaly takto – přírodniny byly spálené a měly proužky na povrchu.

Taky pro mě bylo výzvou vypočítat tloušťku stříbra pro každou velikost šperku a při určité síle proudu. Jak jsem psala, při menší tloušťce stříbra měď po nějakém čase snadno proleze naskrz. A proto eviduji a kontroluji výpočty každého šperku po každé etapě.

Kamarádky jsem obdarovala prvními experimentálními kousky a dostaly za úkol mi hned hlásit jakékoliv změny povrchu kovu. Moc děkuji všem.

 

Rhodium – záchrana stříbra

Je známo, že stříbro je velice jemný, lehce oxidující kov, který má sklon k oděrům, a antioxidační prostředky jenom trochu prodlouží životnost a jas kovu. A proto jsem na některé šperky nanesla i rhodium – drahý kov, který zabraňuje předčasnému černání a je dobře snášen i alergiky na kovy.

Výsledek byl překvapivě kvalitní. Po půl roce měla většina postříbřených šperků náznaky oxidace a otěru, rhodiované vypadají pořád stejně. A musímtedy i zmínit, že díky rhodiování šperk získává nejen kvalitu a odolnost, ale taky více stříbrný odstín, stříbro je spíš bílé.

A moc mě bavil i samotný proces – bublání v barevném roztoku je naprosto úchvatné!

Samotný výsledek je krásný, ale jak ukázal čas, v místech, kde je porušená hermetičnost základní vrstvy, příroda zvítězí a projeví se flekem. Takže je opravdu potřeba dbát na rovnoměrnost a pevnost podkladu.

 

Zvládnu nanést i háklivé zlato? Podařilo se!

A teď nejvyšší level – zlato! Nejdříve zase krátce o pojmech.

Technologií pozlacování se rozumí pozlacování plátkovým zlatem.

Mezi technologiemi zlacení se rozlišuje například zlacení v ohni, zlacení plátováním, galvanické zlacení a zlacení napařováním.

Já jsem pochopitelně absolvovala kurz a experimentovala s galvanickým pokovením v roztoku s kyanidem zlatitým. Zase tuny odborné literatury, konzultace, experimenty.

Stejně jako se stříbrem se mým prvním úkolem stalo hledání podkladové vrstvy, protože zlato na mědi nedrží skoro vůbec. A měď velmi rychle proleze přes drahou vrstvu kovu – přikládám fotku tohoto jevu jako důkaz.

Obecně se počítá, že vrstva 1 mikronu odpovídá jednomu roku aktivního nošení.

Většina šperků patřících k bižuterii má vrstvu zlata do třech mikronů, za solidnější se počítá 4-6 mikronů a elitní je 8-10 mikronů. Při zlacení 23karátovým zlatem se mi podařilo dosáhnout vrstvy 6 mikronů, což považuji za úspěch.

A musím říct, že ze všech způsobů pokovování mi zlacení dělalo nejmenší problém. Protože už jsem měla za sebou tolik pokusů, že to prostě nemohlo neklapnout :) Takže takhle se rodí zlato…

 

Víc barev? Ano!

Ale ani na této etapě jsem se nezastavila :-) a rozhodla jsem se vyzkoušet i kontaktní nanášení drahého kovu na šperk. A byla jsem naprosto unešená možnostmi této techniky!

Kontaktní nanášení se zakládá na stejném principu – za pomoci elektrického proudu se vylučuje drahý kov z roztoku, akorát že se aplikuje jen na určité místo.

Nejvíc mě zaujalo zvýraznění přírodních žilek a trhlinek na listu. Na fotkách můžete vidět proměny postříbřeného listu do odstínů žlutého, růžového a zeleného zlata.

 

Pochlubím se ještě procesem a možnostmi kontaktního zlacení.

Na závěr můžu říct, že cesta spoutávání přírodních materiálů do kovu není rychlá a každá etapa je velice náročná jak časově, tak i finančně. Výsledek nikdy není jistý, toto přijímám s úctou k síle Matky přírody.

Technologie galvanostegie je pro přírodniny vhodná, ale je potřeba splnit poněkud větší množství podmínek a využít mnoho vychytávek.

Ale výsledek stojí za to, že ano? Myslím, že má nová kolekce VZNEŠENÁ PŘÍRODA je toho důkazem. :)