Zahrada podle Aničky wilde
Poslední dobou se v MAGu dost obracíme k přírodě a zahradničení. Asi je to tím, že už za chvíli nám všem budou barvy a vůně květin a stín listoví stromů na pár měsíců citelně chybět. A tak jsme se zeptali další autorky z Fleru, jakou má zahradu a jak se v ní cítí, co jí dává. Seznamte se tedy se zahrádkou Aničky wilde.


Už jako malá jsem měla k zahradě, a hlavně ke kytičkám, velmi vřelý vztah. Bydleli jsme spolu s babičkou a dědou v jednom domě a můj dědeček byl zahradník. Vyučil se u benediktinů v Praze v Emauzích a často na to velmi rád vzpomínal. I to určitě formovalo můj vztah k zahradničení. Už někdy ve dvou letech mě děda učil říkat latinsky cypřiš, což mi sice moc nešlo, ale i tak se se mnou chlubil po celé vsi :o).
Po dědečkovi převzali zahradu rodiče a já jsem tam občas pomáhala hlavně plít a kupodivu nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Nikdy jsem neměla problém s tím, že si zamažu ruce od hlíny. A to mi zůstalo dodnes.


Přiznám se bez mučení, že nejsem takový ten úplně plánovací typ, který ví přesně, jak bude zahrada v konečné podobě vypadat. Dělám postupně malé ostrůvky, kam vysazuji cibuloviny i ostatní květiny. Samozřejmě se přitom snažím respektovat požadavky jednotlivých druhů co do místa, sluníčka, stínu, vlhkosti půdy. Ale ne vždycky to vyjde :o).

Letos jsem opět nenápadně rozšířila záhonky o malou skalku (již druhou v pořadí). Těšila jsem se, že tam budu v létě sedět u stolu a dívat se, jak to krásně kvete. No, jestli jsem tam seděla dvakrát, tak je to moc :o). Obvykle jsem si totiž všimla, co je všechno ještě potřeba udělat…




Taky jste zaregistrovali, že čas utíká na zahradě nějak moc rychle? Říkám si, že jen ostříhám odkvetlé kytky, tuhle něco zaleju, támhle vytrhnu plevel a než se otočím, tak je hodina pryč ani nemrknu…
Kromě spousty kytiček, které vidíte i na fotkách u mých výrobků, pěstuju na zahradě i bylinky, zeleninu a ovoce. Miluju ten pocit, když si odnáším ze zahrady plné mísy plodů k dalšímu zpracování. Ať už jsou to marmelády, kompoty, zavařování okurek, hrachu, fazolek, červené řepy nebo jen zamražování.

Na zahradě jsme s manželem asi před dvěma lety založili jabloňový sad. Snažili jsme se vysadit hlavně staré odrůdy a těším se, že se třeba jednou dožiju toho, až budou plodit. Zatím je krásné i jen to, když zjara obrazí, zazelenají se a začnou kvést.
Do zahrady patří také hmyz. Mám vysazené tři komule Davidovy, které k nám kromě motýlů lákají i dlouhozobky svízelové, na vysemeněné vlčí máky různých barev letos přilétlo několik včelek drvodělek, v jednom květu se uvelebila i luční kobylka.


Nesmím zapomenout ani na různá pítka pro ptáčky, mám jedno nádherné z Fleru od Jarušky ZARIA. Květináč na okno, jehož osázení měním dle ročních období, jsem nakoupila od keramika Ála. Ta má v nabídce i spoustu krásných zápichů.


S podzimem pomalu končí práce na zahradě, zahrada utichá, ukládá se k zimnímu spánku, ale já už potichu vymýšlím, co a kam pořídím, který záhonek by šel ještě rozšířit a co nakoupím za semínka, abych třeba vyzkoušela zase něco nového.
A jestli Pán Bůh dá, na jaře zase znovu začne můj „Zahradníkův rok“… :o).






