Odlévání kovů má člověk spojené s vysokými pecemi, ukrutným žárem a továrním prostředím. Některým materiálům však stačí k roztavení překvapivě "nízká" teplota. Jedním z nich je cín, který lze roztavit již při teplotě 232 °C. Toho snadno dosáhneme v běžném ohništi nebo třeba v krbu, a tak se můžeme směle pustit do zajímavých odlévacích pokusů. K vytvoření jednoduché formy nám pomohl olejový formovací písek, který zajistil odlitkům tvar s mnoha pěknými detaily. Dukátky lze použít třeba dětem do pokladu...
Materiál a pomůcky:
- formovací olejový písek
- cín (např. ve formě tyčí na pájení)
- plechovka
- kleště
- lžička
- pevný alobal
- plechová mělká miska
- kartáček
- knoflík pro vytvoření formičky na dukát
Díky červenému formovacímu písku, který je tvořen speciální směsí písku a oleje, si vytvoříme formu pro odlití dukátu z knoflíku. Odlévat budeme cínem.
Písek nasypeme do kovové mělké nádoby a dobře upěchujeme. Lžičkou povrch dokonale uhladíme.
Knoflík, který chceme použít pro vytvoření formičky, obtiskneme do písku. Pozor při vyndávání knoflíku, aby se písek nepohnul.
Nyní vložíme cínové tyče pro pájení (používají se např. při výrobě tiffany vitráží) do plechovky. K roztavení můžeme použít i cínový drát. Kleštěmi vytvarujeme plechovce nálevku.
Plechovku s cínem pečlivě zakryjeme alobalem (lépe několik vrstev), aby dovnitř nenapadaly nečistoty z ohně. Použijeme hodně pevný silnější alobal.
Plechovku vložíme do ohniště. Cín ke svému roztavení potřebuje teplotu 232 °C, čehož v běžném ohništi snadno dosáhneme.
Když je cín tekutý, sejmeme alobal (pozor, ať nenapadá dovnitř) a nalijeme ho do připravených prohlubní v písku. Plechovku držíme v kleštích a pracujeme rychle.
Zanedlouho se kov změní opět v pevný a můžeme ho z písku vyprostit. Písková forma slibuje velmi přesný odlitek i v detailech. Písek lze po nalití cínu používat opakovaně.
Odlitky očistíme kartáčkem od písku.
Návod pochází z nového Amose :)
Kreativní časopis Amos 3/2020
Milí přátelé,
mám na vás kontrolní otázečku. Jak jste na tom s čichovou pamětí? Proč se na to ptám? Zajímá mě, jaké vůně mají pro vás největší spojitost s podzimem, ať už jsou to poznatky čerstvé, nebo někde zastrčené vzadu v hlavě, v šuplíčku se štítkem Podzimní vůně z dětství. Zavřete oči a představte si ten nejkrásnější podzimní den, jaký svedete, a zkuste mocně „začuchat“. Vyzkouším si provětrat svoji čichovou paměť i za vás. Naskakuje mi celá škála vůní a věřte mi, je to pěkně pestrý koktejl. Začíná to u hovězího na houbách, vůně sušených hub je podzimní klasika, která je v mém šuplíčku vůní na prvním místě. Dalším adeptem na typickou podzimní vůni z dětství jsou jablka se skořicí, to budou asi nedělní štrúdly ze všech těch spadaných jablek.
A zdaleka nekončíme, podzim, to je vůně mokré hlíny na botách a klouzavého listí napíchnutého na našich dětských hrabičkách. Se začátkem školní docházky v září to byly školní progressa v penále, klovatina do výtvarky a učebnice na nový školní rok. Všechno se svojí specifickou vůní. Moc důležité je kakao! Děda s babičkou nám teplé kakao připravovali docela často, když nás se sestrou hlídali. Přes léto moc „nefrčelo“, ale na podzim a v zimě se to dohnalo. Ale přátelé, žádné jen tak šup Granko do mléka a nazdar, to byl panečku úplný rituál! Míchání salka a pravého holandského ve správném poměru, alespoň do třetiny barevné sklenice duritky, to byl ten poctivý základ. Poté zalít horkou vodou a míchat tak šikovně, aby se dala ještě několikrát olíznout lžička plná husté čokoládové dobroty... Tak to jsou moje vůně podzimu. A jaké jsou ty vaše?
