Na malém kopci nad Zlínem bydlí, tvoří a žije Dizza. A s ní spousta papírů, látek, knoflíků, stuh a všelijakého jiného důležitého haraburdí. Vznikají tu notesy, tašky, šperky, brože, hračky... kdeco.
Co ještě nám Petra alias Dizza prozradila?

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Je neděle, všude ticho, za oknem první sníh. Hodina času „navíc“. Dvě vajíčka na slanině a hrnek kafe s mlíkem. Čokoládové bonbóny na nočním stolku, kdyby bylo nejhůř. Tak a jdu na to:
Jmenuji se Petra Šťastná a šťastná doopravdy jsem. Bydlím na kopci nad městem, v malém čtvrtdomku, který podle některých vypadá trochu jako kravín. S malou zahradou, kde pěstuju zeleninu, byliny, trávu a plevel, jezírkem, kde chovám vážky, čolky a vodoměrky (teda oni se tam chovají sami a já je nechávám žít si svým vlastním životem).

Jak jste se dostala k tvoření?
Asi hodně brzo, u nás doma pořád někdo něco kutil. Táta je letecký modelář, jeho krabicový drak na sídlišti tenkrát způsobil velké pozdvižení a vyvolal obdiv, protože doopravdy lítal! Mamka maluje, děda stolařil a babička pletla a háčkovala jako o život. A nesmím zapomenout na druhého dědu, který sice nebyl vyučený krejčí, ale dokázal si ušít i dobře padnoucí oblek. Jeho krejčovské nůžky dodnes opatruju jako oko v hlavě. Hodně jsem kreslila, modelovala z „jílovice“ nakopané před domem figurky, které mi s železnou pravidelností praskaly, a tak jsem začala chodit na keramiku. To mi vydrželo celkem dlouho, ale pak můj neposedný duch blížence objevil šicí stroj a o hodně let později taky drát, korále, fimo, rouno, dřevo, měď… A nesmím zapomenout na milovaný papír. Před dvěma lety jsem potkala skvělého člověka, který mě zasvěcuje do tajů knihařského řemesla. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a moc se na ni těším.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Tvorbě se profesionálně nevěnuju, i když moje práce je tvůrčí a má s mými koníčky hodně společného. Takže veškerý čas, který zbývá, často i dlouho do noci (to když mě popadne neodbytná myšlenka a já neusnu, dokud není alespoň na papíře). Ale taky ráda chodím po kopcích, čtu, poslouchám muziku, vařím a jím, to abyste si nemysleli, že jsem furt jen zavřená v dílně. Nemám příliš ráda sport, v dětství jsem byla spíš knihomol a samotář, ale před krátkým časem jsem objevila jógu a zjistila, že mi dělá tuze dobře a pomáhá mi uklidnit tu čtyřproudou dálnici v mé hlavě.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Jak jste si určitě všimli, žádná technika to nevyhrála. Techniky jsou u mě v dílně odkázány na neustálý boj, která to zrovna vyhraje... Někdy mají to štěstí, že se vzájemně propojí. Jakmile zasednu k šicímu stroji, už na mě z police volá kus dřeva z trnky: „A co já? Nebyl by ze mě hezký knoflík?“. A já na to: „Byl!" Takže všeho nechám, odběhnu do sklepa, kde mám „černou“ dílnu, udělám knoflík (raději aspoň tři, že jo, když už jsem tady…). A pak ho přišiju na taštičku, kterou jsem předtím začala šít. Duše, blíženec, šicí stroj i dřívko jsou spokojení. Záleží to na spoustě věcí, kromě počasí taky na časových možnostech a nezřídka i na náladě. Ráda dělám to, co mě zrovna baví, a mám radši, když nejsem vázána zakázkami a termíny, to je pro můj tvůrčí proces doslova zabiják.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
V podstatě jsem modelovou situaci zčásti popsala o pár řádků výš. Úplně na začátku se rozhodnu pro techniku, hrábnu do zásob (které jsou opravdu bohaté díky mému „syndromu hromadění materiálu“), pak už jen vyberu konkrétní látku, kámen, papír… Ale může to být i úplně mrňavý knoflík. Někdy z původního záměru ušít polštář vznikne třeba taška, nebo namísto tašky použiju látku na desky diáře.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Všichni moji blízcí. Rodina. Přátelé, kamarádi. Kolegové. Samozřejmě zákazníci. Hrozně fajn jsou jarmarky, tam je zpětná vazba okamžitá a inspirující. Často si právě z jarmarku přivezu pár nápadů.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Všechny, kteří jsou v tomto rozhovoru „klikací“. A ještě spoustu dalších.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Asi nejtěžší otázka. Přes léto mě postihlo celkem dlouhé „dřevěné“ období. Moc ráda z něj mám Slečnu Addamsovou. Kvůli mé lásce ke starým fotografiím a dřevu. Kvůli tomu, že na jejich výrobu používám dřevěný „odpad“, který by jinak skončil v kamnech. Kvůli propojení několika technik. A taky proto, že mě prostě baví.

Nosíte a používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Nosím, používám. A se mnou moje nejbližší okolí. Jsem náušnicová, takže nosím ty svoje, ale i jiných tvůrců. Moc ráda mám ty od Haneri nebo Hany Bendové.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Ráda lenoším, nejradši mám pyžamové víkendy, nejlépe s mým milým vaříme, mlsáme, díváme se na Futuramu, Simpsonovi nebo Takové normální mimozemšťany.

Jak vypadá váš ideální den?
Výborné dny (pokud nepočítám ty pracovní a tvořící) jsou dny odpočívací. Dálnice v mé hlavě se změní na línou silničku, po které jen občas projede traktor, stará škodovka nebo moped. Je červnové ráno, venku je ještě vlaho. Vyjdu na terasu, kouknu na moře: „Nazdááár móře, už jsme zase tu!“. Vlezu si zpátky do postele, ještě na chvilku usnu a pak už se jen koupeme, procházíme, putujeme, ochutnáváme, objevujeme a nacházíme, fotíme.

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Zůstat šťastná. Plány si raději nedělám, maximálně o něčem sním. Většinou je pak všechno jinak. Takže splním úkoly – ty domácí i ty pracovní, určitě půjdu cvičit a ke kadeřnici a pak se uvidí.
A příští rok bych ráda k moři!