Jelikož jsme v dětských časech byly nezřídka nuceny se sestrou navštěvovat různé hrady a zámky po naší krásné zemi, absolvovat ty dlouhatánské nudné prohlídky s historickým výkladem, kde bylo jedinou zábavou klouzání ve filcových pantoflích a možná ještě tak hladomorna nebo medvěd v příkopu, nemám ráda vycpaniny. Určitě je to kumšt a kus řemesla to neživé zvíře správně vypreparovat a napěchovat slámou, vsadit skleněná očička, ale nevím no, mám tu blok. A tak mě potěšila jelení hlava naší autorky Dany, která pro podzimní Amos připravila podrobný návod.
Jelení hlava je celá vyrobena z kartonové krabice, kterou lze tímto způsobem efektivně zrecyklovat, není to nijak složité a navíc vypadá bezvadně i bez očiček... Naostřit řezáky, jdeme na to!
Materiál a pomůcky:
- silnější karton, papír na šablonu
- pravítko, tužka, guma, zalamovací nůž, nůžky
Z papíru si vystřihneme jednotlivé díly - šablony, ze kterých budeme skládat prostorovou hlavu jelena.
Pro osovou souměrnost jednotlivých dílů využijeme přehnutí papíru napůl.
Změříme si tloušťku kartonu (čím silnější zvolíme, tím lépe).
Narýsujeme si výřezy - u všech dílů musí být stejně vzdálené - šířku uděláme dle naměřené šířky kartonu (v našem případě 0,7 cm).
Připravené šablony opatrně obkreslíme na karton (nesmíme moc tlačit, sebemenší zatlačení deformuje karton).
Jednotlivé díly z kartonu podle obkresleného obrysu vyřízneme zalamovacím nožem.
Připraveným dílům vygumujeme obrysy tužkou, případné nedokonalosti tvaru zarovnáme nůžkami.
Připravené díly zasouváme do sebe dle návodu a tvoříme prostorovou hlavu s parožím.
Při pečlivém řezání jednotlivých dílů drží jelen pohromadě velmi pevně a není potřeba žádné lepidlo.
Autorka/foto: Dana Urbánková
Milí přátelé, posledních pár měsíců a možná že i let u mě probíhá zmenšování bubliny. Co to znamená a je to stav pozitivní a příjemný či nikoliv? Nejsem si zcela jistá odpovědí, ale zkusím. Vzhledem ke známým neblahým okolnostem s virem se mi už tak značně osekaný společenský život na mateřské smrskl na malou bublinu, kde se až na výjimky pohybuji v kružnicích nevelkého poloměru od domova, které jsou lemovány malými událostmi veskrze nezajímavými a všedními. V bublině značně ubylo přátelských setkání a rozptylujících podnětů.
Díky tomu začne člověk vnímat svoji bublinu o hodně intenzivněji. Aby se z toho obyvatel bubliny totálně nezbláznil, musí se naučit hledat drobná pozitiva a náležitě si je užívat. Kromě skvělé práce, za kterou jsem vděčná až na půdu, se snažím vykřesat z permanentního „home officu“ s dětmi za zadkem vše hezké, co mi jen moje nátura dovolí. Pojem pěkný večer můžeme hned vyškrtnout, ten zcela ztrácí na významu, protože pěkný je v momentě, kdy nemusíte dělat večeři ani nakládat myčku a můžete si jít prostě lehnout. Romantika jak noha, doufám dočasná.
Není to však ztraceno, prim teď hrají rána. V každé rodině existuje určitě řada zaběhnutých zvyklostí a úsměvných podivností. Prozradím vám jednu naši. Místo obvyklého pozdravu dobré ráno se u nás zdravíme: Jak to šlo? Divné mi to už nepřijde. Díky malým lidem, kteří rotují v noci po bytě, stěhují se tam a zpět, hledají plyšáky, čůrají, odkopávají se, kašlou, volají, smějí se ze spaní a u toho všeho náměsíčně pochodují, se člověk úplně na pohodu nevyspí. A tak si vždy u snídaně vyprávíme, jak to dneska šlo. Co se událo, kdo měl jaký sen, co povídal a kam se u toho vydal, koho žrali komáři a co se dělo pak... Překapáváme koflíky s vietnamskou kávou, opékáme toasty, smějeme se nočním historkám a jsme rádi, že to šlo dobře, že jsme celkem zdraví, veselí a máme si stále co povídat. Je to málo nebo hodně? Momentálně tak akorát... Pěkný podzim a hodně smíchu do všech bublin!
Michala Šmikmátorová, šéfredaktorka
