Vstoupíte-li do ateliéru Sylvy Muselové, okouzlí vás radostný a hravý svět barev. Je to svět plný energie, kde vedle sebe žijí naivní dětské postavičky, pohádkové bytosti, andělé i prsaté ženské figury...

Sylva vystudovala výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě a jako učitelka nějakou dobu pracovala. V současné době se ale plně věnuje své tvorbě. Se svým manželem a dětmi žije v malé vesničce na jihu Čech.

„Po vysoké škole mě lákalo město Brno, jeho duch, kultura… Chtěla jsem zkusit nějaký adrenalin, tak jsem šla učit romské děti na ZŠ Stará v Brně. Tehdy jsem ještě dálkově studovala etickou výchovu a plánovala jít studovat na UMPRUM. Do cesty a do života mi ale vstoupil můj muž a všechno bylo jinak. Manžel dostal domeček v pohraničí, v Mutné, nedaleko Slavonic, tak jsme tam spolu začali žít.“

Dům, ve kterém Sylva s rodinou bydlí, je sice starý, ale modernizací přišel o původní typické prvky vesnického stavení. „Snažíme se necitlivé úpravy napravit, chceme, aby se nám tu dobře žilo a aby domek dýchal. Mně i manželovi se líbí staré věci, co mají duši, a tak se jimi obklopujeme. Potřebujeme mít kolem sebe věci, které mají svou historii, které jsme si třeba sami vyrobili, přetvořili. Praktickým a třeba nevkusným kusům nábytku dáváme novou tvář. Baví nás to a snažíme se, alespoň v něčem, jít proti konzumu.

Interiér domu opravdu dýchá přívětivou venkovskou atmosférou. Kombinace starého nábytku s moderním je příjemná a inspirující. V části domu má Sylva i svůj ateliér, může tak pracovat a zároveň být s rodinou.

„Na mateřské jsem začala mít potřebu více tvořit. Nejdříve jsem vytvářela obrázky a dekorace pro naše děti a když už se výrobky nevešly do domu a všichni přátelé byli obdarováni, nabídla jsem malované kachle do obchodu“.

Tak odstartovala další životní etapu. Malování kachlí šlo dobře skloubit s dětmi a technicky bylo jednoduché, žádná velká příprava barev, malé nároky na prostor a hlavně bylo to možné dělat při každé chvilce volna, třeba i při vaření.

Časem majitelé obchůdků začali oslovovat Sylvu sami a začala být poptávka i po jiných výrobcích. Do kamenných obchodů dnes dodává malované kachle, porcelán, hodiny, pohlednice, přání, omalovánky, puzzle. Na Fleru nabízí i obrazy a také tvorbu, která vzniká ve spolupráci se sestrou Zuzanou Foltovou – ta pracuje jako vedoucí chráněné textilní dílny v Charitě Sv. Alexandra v Ostravě. Ženy z této dílny šijí kabelky, klobouky, bytový textil, hračky… Sylva je doplňuje obrázky malované barvami na textil.

„Jinak ale maluji třeba i na zdi interiérů. Malba je moje nejoblíbenější technika, ať už je to malba na plátno, na zeď, na porcelán, na textil. Dělám ale i návrhy a loga, reklamní cedule. Jsem vděčná za to, že se mohu realizovat výtvarně a že se tím živím. Někdy mi ale chybí kontakt s lidmi, a tak bych v budoucnu ráda vedla nějaké výtvarné dílny nebo kursy, myslím si, že mám co nabídnout.“

Sylva je temperamentní a velmi pracovitá. Ve své volné tvorbě dává přednost velkým formátům. Pro výstavu v rakouském Fratresu, která byla zahájena 12. května, vytvořila abstraktní krajinomalby.
Se svou sestrou Zuzkou připravuje kolekci textilních šperků a pásků. S kamarádkou, která šije pod značkou Stromli, pracuje na kolekci jednoduchých šatů, na které maluje. Modely budou určeny různým typům žen a postav. A nejnověji vytváří pro jedno nakladatelství papírový prostorový betlém.

Co je pro tebe malování?
Malování je euforie, je to droga, vzrušující proces vyjádření se a komunikace. Komunikace moje s obrazem, s námětem, s jednotlivými barvami... Pak začnou komunikovat barvy mezi sebou, já jim do toho vstupuji a to je úžasná síla.  Někdy mě nějaké dílko nenechává spát. Malování je mojí velkou součástí a jen těžko se mi tato možnost realizace kompenzuje něčím jiným. Když tvořím, tak jsem šťastná.

Ve své tvorbě ale využíváš více technik...
Jsem citlivá a moje nálada nebo stav se odráží ve způsobu vyjádření. Během dne střídám techniky a ráda je i kombinuju. Styl, jakým budu malovat, se vždy nabídne sám, mám je v sobě a vylézají tak nějak samy.

Co barvy, ty také vylézají samy?
Barvy lezou, bublají, někdy jsou to úplné erupce.
Na vysoké mi profesor malby řekl, že musím jít malbu studovat dál, že barva ze mě doslova vybublává. Já mu tehdy řekla, že chci jít učit a on na to, že já se ve školství zblázním...

Měl pravdu?
Myslím, že mě odhadl dobře.  Malbu jsem dál studovat nešla. Postupně jsem ale dospěla k tomu, že abych byla opravdu šťastná, tak musím malovat.
Učit na základní škole mě bavilo, ale systém školství mě ubíjel. Měla jsem pocit, že nejsem sama sebou, že v sobě něco potlačuju. Nevyužívala jsem svoji kreativitu, místo toho jsem vyplňovala nějaká lejstra, zabývala se výchovnými problémy dětí a na učení samotné pak nezbývalo moc času. V českém školství je to složité a bylo by to na dlouhé povídání...

To ti věřím. Sylvo, jak vůbec vypadá tvůj běžný den?
Ráno vypravím děti na autobus do školy a školky, vezmu našeho kříženečka Žofinku a jdu se s ní proběhnout do té naší krásné krajiny. My v přírodě trávíme hodně času, žijeme s ní. Člověk si v ní najde odpovědi na spoustu věcí a pro mou tvorbu je velkou inspirací a zdrojem energie.
Když přiběhnu, tak doma trochu poklidím a začnu tvořit. Střídám činnosti, techniky. Chvíli maluju třeba kachle, pak dělám zakázky, chvíli zažehluji barvy, připravuji zboží k odeslání. Musím střídat hodně činností, aby odpočívala hlava i ruka.
Pracuji doma a to má pro maminku s dětmi velkou výhodu a myslím, že i pro manžela. Jinak mi manžel hodně pomáhá. Připravuje mi podklady k malování, rámuje obrázky, vrtá kachle, vkládá strojky do hodin, stará se mi o platby a balí mi zboží do balíků.

Říkáš, že tě hodně inspiruje příroda. V čem ještě nacházíš inspiraci?
Inspiruje mě vlastně úplně všechno. Určitě se v mém tvoření odráží moje pocity a nálady. V naivní tvorbě pro děti mě ovlivňují moje děti. Naše čtyřletá Ema mě tak třeba přivedla k lásce k růžové a fialové barvě. Teď jsem zrovna namalovala abstrakci v těchto barvách a ona přišla, vzdychla a řekla: „Maminečko, to se ti povedlo“. Kvůli synovi Hanušovi, kterému je sedm let, jsem začala malovat auta, dinosaury, roboty.


V tvé tvorbě se neustále objevuje žena…
Ano, žena v mnoha podobách a životních situacích, to je moje velké téma. Často maluji malé holčičky, jak si hrají, jak běhají po louce, jak spokojeně spí, maluji víly a anděly, maluji zasněné ženy. Další rozměr ženy se objevuje v mých expresivních aktech. V období mých těhotenství jsem malovala ženy těhotné. V těch ženách se odráží můj stav a rozpoložení.

Tvé děti tě v tvorbě ovlivňují, jak tvoje tvorba ovlivňuje je?
Určitě je ovlivňuje. Už jenom tak, že dcera si myslí, že je normální pořád malovat. Hned po snídani, ještě před odjezdem do školky musí něco namalovat. No a ve školce prý také stále maluje.
Určitě ovlivňuji i jejich vkus, na druhou stranu se jim stejně líbí obrázky a pohádky v televizi, které se vkusem a krásou mnohdy nemají nic společného.

Jsi výtvarnice a pedagog. Myslíš si, že se dá vkusu a citu pro barvy naučit, dá se to ovlivnit?
Mě ke vkusu nikdo neformoval, u nás doma ani nikdo nemaloval. Vím, že jako dítě jsem se obklopovala i kýčem - to je i v dětském výtvarném projevu v určitou dobu normální. Později jsem měla stav jakéhosi odporu ke kýči a braku. Dnes se mi vztah ke kýči změnil a někdy mne i baví. Někteří lidé jsou více citliví, jiní více tvární, někdo snad ani nevnímá a nerozlišuje vkusné od nevkusného.
Vkusu se dá naučit, lze ho výchovou a prostředím ovlivnit, ale jen do určité míry.

Teď si představ, že máš den jen sama pro sebe, co podnikneš?
Ráno brzy vstanu s vědomím, že děti jsou nejspíš u některé z babiček a že je jim báječně. Půjdu se ven proběhnout s pejskem, zacvičím si (to by se mi sice nechtělo, ale dělá mi to dobře). No a pak bych měla celý den na realizaci nápadů. Ráda maluji na velké formáty, ten den bych chtěla namalovat i nějaký model. Pak bych si dala přestávku a trávila ji jen s manželem. Pak bych zase tvořila a manžel by byl doma a taky by si něco dělal. Třeba na dvoře opravoval starý nábytek nebo štípal dřevo a já bych se na něj chodila dívat. Mezitím bych pořád malovala a malovala. Večer bych vyrazila 5 kilometrů pěšky na vlak a pak hurá na vínečko nebo za kulturou. Zpět do vsi jede jen taxík.

Říkáš „hurá za kulturou“, to je kam?
S kulturou je to tady trochu horší, ale když člověk chce, tak si ji najde. Přes zimu je to slabší, to si moc vybírat nemůžeme, ale v létě se tady v okolí organizuje hodně akcí ve Slavonicích, Dačicích, v Telči...  Na vesnicích tu dobře fungují občanská sdružení, která myslí hlavně na děti.

No a jsme u toho: jak se žije na vsi?
V Mutné se nám líbí. Vesnice je v krásné krajině, není tu moc průmyslu. Na druhou stranu tu nikde, ani v blízkém okolí, není moc pracovních příležitostí. Všude musíme jezdit autem, ve vsi nic víc než třikrát týdně pojízdnou prodejnu nemáme…
Přistěhovalo se sem několik mladých párů a založily tu rodiny, tak vesnice trochu omládla. Dodržují se tu tradice a svátky, ať už je to masopust, hrkání nebo vyvádění nevěsty z domu…
Místní lidé jsou fajn, vzájemně se tolerují, pomáhají si, schází se. Večer si jdou třeba zahrát volejbal, hrají všichni - mladí, staří, ti, co to vůbec neumí. Je tu vážně hezky.

V Mutné mám svůj ateliér, který slouží i jako obchůdek. Dveře jsou tu všem otevřeny, stačí zazvonit na zvonek.

Text a foto: Pavlína Vejmělková

 

Bohemia Living - květen/červen 2012

Tento rozhovor si můžete také přečíst ve druhém čísle magazínu Bohemia Living. Pokud vám uniklo, najdete ho zdarma na webových stránkách bohemialiving.cz.

Ukáže vám, jak kreativně naplánovat svatbu, představí retro interiér a zavzpomínáte na šedesátá léta a bruselský styl.

Můžete se inspirovat párty ve francouzském stylu nebo si podle receptů uvařit nějaké dobroty.

Třetí číslo magazínu Bohemia Living vychází už 3. července a bude mít hravou prázdninovou atmosféru. Nenechte si ho ujít!