S trochou nadsázky a vlastně i bez ní by se dalo říct, že malířka Anička našla díky umění svého pravého otce. Výtvarná tvorba jí úplně změnila život a dnes vystavuje svoje díla na Fleru pod značkou atelier.ap. Cesta k tvoření ale nebyla vůbec jednoduchá, o všech peripetiích nám sama tvůrkyně pověděla v dnešním rozhovoru.

Řekněte nám na úvod něco o sobě. Jak jste se dostala k tvoření?
Patřím k lidem, kteří si dokáží život úspěšně zkomplikovat, a tak i moje cesta k výtvarné tvorbě byla složitá. Tvořit jsem toužila už od dětství, nejvíc času jsem trávila vysedáváním nad papírem a kreslením ponejvíce koní a jiné zvěře. Ve dvanácti jsem měla jasno, chci být výtvarnice. Tenkrát jsem myslela na textilní obrazy. Dodnes si pamatuji, jak jsem šla se psem po Petříně a v duchu viděla fascinující mozaiku barev - obraz z malých zelených a fialových čtverečků, každý jiný, přes celou zeď v moderní galerii.
Máma mi ale říkala, že je to moc těžká cesta, uspěje málokdo a já nemám náturu na to, abych se prosadila. Sama jsem dost pochybovala o svém talentu. Proto jsem začala dělat vše pro to, abych svůj vnitřní hlas umlčela a živila se nějakým „normálním“ způsobem.

Světe div se, nefungovalo to. Byla jsem frustrovaná a zoufalá. Nic mě nebavilo a připadala jsem si k ničemu.
Ve svých pětadvaceti jsem vyrazila na rok do Izraele jako au-pair, a tam, v izolaci od svých přátel, rodiny a dosavadních okolností, se mi rozsvítilo. Prostě musím. Musím jít za svým snem bez ohledu na pochyby a strach, bez ohledu na to, jestli uspěji, jinak zničím samu sebe.
Na návštěvu za mnou přiletěla máma, a protože se bála, že s ní spadne letadlo, napsala závěť. Když s ní nic nespadlo, rozhodla se mi obsah závěti sdělit tak jako tak. Tudíž jsem se konečně dozvěděla, že můj pravý otec je akademický malíř. Po návratu ho zkontaktuje a poprosí ho, jestli by mě mohl připravit na školu.
Souhlasil. Na setkání jsem se moc těšila a zároveň jsem se bála, že si nepadneme do oka nebo že se bude vykrucovat ve snaze se mě rychle zbavit. Když jsem toho bezelstného člověka poprvé uviděla u nás v kuchyni, všechny obavy ze mě spadly a já měla pocit, jako bych po letech konečně došla domů.
A tak jsem se začala učit a ono to šlo.

Vzali mě na Fakultu užitého umění a designu v Ústí nad Labem na obor textilní tvorba. Soukromě jsem se učila malovat u táty. Otevřel mi fascinující svět různých výtvarných i řemeslných technik a já viděla, že mohu dokázat spoustu věcí. Naplnil mě elán a nadšení, najednou jsem měla pocit, že musím dohnat ta léta nečinnosti. Nevěděla jsem, co dřív. Připadalo mi, že jsem prvních 25 let svého života prožila v hibernaci, a teď si konečně užiji života. Práce mě začala konečně naplňovat a těšit. A nemluvím jen o výtvarné práci, ale třeba i o sekání trávy nebo štípání dříví. Tohle byl pro mě nový svět.
Profesně jsem se našla především právě v malbě, ale baví mě i spousta jiných technik. Občas si užívám například nutkavých záchvatů háčkování nebo batikování (viz můj druhý profil Babatika).
Mohla bych o této etapě života vyprávět hodiny, ale nechci vás unudit, tak uzavřu tímto.
Máma měla pravdu. Cesta je to těžká. Ale sám sebe člověk nemůže oklamávat věčně. Můžu teď říct, že jsem konečně šťastná, protože vím a cítím, že jsem tam, kde mám být, stále se vyvíjím a učím, život má smysl, má cíl, a to je velmi uspokojující pocit.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Ano. Výtvarné tvorbě přizpůsobuji celý svůj život. Jsem to prostě já a nemůžu si pomoct. Jsem ráda, že jsem na to konečně přišla a už se nechci té cesty vzdát. Do ateliéru chodím jako do zaměstnání. Beru to zodpovědně, jak je pro kozoroha typické. Často musím dělat i různé jiné práce od uklízečky po řidiče, abych se uživila, nicméně těžištěm mého snažení zůstává malba a výtvarné techniky obecně.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Malba poskytuje skoro neomezené možnosti vyjádření. Používám především profesionální akrylové barvy. Rychle schnou, dobře kryjí a lze s nimi vytvářet i průsvitné lazury. Navíc vydrží věčnost. Občas přidávám kvalitní pastely, které mi umožňují vytvářet poslední průsvitnou vrstvu.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Měla jsem možnost pracovat na restaurování nástěnných maleb, což značně ovlivnilo můj přístup k malbě. Vždy mě fascinovaly obrazy časem poznamenané, fresky ještě před opravou. Dostávaly nový rozměr, vzbuzovaly fantazii, měly tajemství, měly duši, krásu a zajímavost struktur způsobených stárnutím, nutily vás myslet, představovat si, jak vypadaly původně, v jakých vznikaly okolnostech.
Původně podvědomě, nyní už zcela vědomě, se snažím tyto rozměry dostat i do svých obrazů. Pro mou práci je typické překrývání vrstev, jejich znovupoškozování a zrání, které může trvat dny, ale i léta. Každý obraz začínám s nějakým záměrem, až dojdu k bodu, kdy nevím, jak dál. Obraz odložím a čekám. Když se mi od něj podaří odpoutat, přestanu lpět na tom, co se mi na něm líbí nebo nelíbí, zpravidla ho uvidím novýma nezávislýma očima, a pak přichází další inspirace a další vrstva malby. A znovu čekání, narušení stávající vrstvy novou, a tak dál, dokud obraz nepovažuji za hotový. Vrstvy se vzájemně prolínají, a i když nevíte, co bylo na spodní vrstvě, musí to tam být cítit, to vzbuzuje fantazii a otázky.

Nesnažím se dávat nějaké odpovědi, spíš otvírat prostor, ve kterém může každý najít něco jiného. Výklad je na divákovi. Každý obraz musí být poctivým novým hledáním. Nikdy nemůžu namalovat dva stejné. Ke každému přistupuji, jako bych držela štětec poprvé. Každý mě vede novou cestou.
Je to dobrodružství, radost i utrpení. Ve fázích, kdy nevím, jak dál, umím být pěkně protivná. Když se mi daří, jsem plná energie a nadšení. Výsledek mě vždycky samotnou překvapí, vždy je jiný, než jsem si na začátku představovala. A to neustálé překvapování mě na tom právě nejvíc baví.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Rozhodně kamarádek malířek, ale především mého otce, Jiřího Vovse, skvělého malíře s poctivým přístupem k práci, ale také přísného kritika. Už jsem si zvykla, že největší pochvala, které se mi od něj může dostat, je věta neochotně zabručená pod fousy: „No, vidíš, to docela ujde.“

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Jsou jich desítky a je těžké jich pár vybrat. Zmínila bych z malířů třeba LucieVV, gaastoon, tomkom, eno, Místouvnitř. Líbí se mi raku keramika StudiaES, keramika Vandy a Valerie – V. V. nebo Václava Fišera, jednoduchá dřívka od vitsson, něžné výšivky od Makči, dešťové hole Hany Zvéškové, zvířátka Ululé a tuitui, barevné ornamenty KARLA A HYNKA, poezie šperků jitnem, barevnost majdau, kamínky mihulli atd., atd…

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Upozornila bych na nový obraz “Japonská inspirace“. Vznikl totiž mým velmi typickým a výše popsaným způsobem. Postupným vrstvením a prolínáním jsem ho malovala poslední tři měsíce na základ, který v ateliéru stál rozpracovaný asi tři roky. Na podzim chystáme s kamarádkami výstavu na téma origami, a to mi přineslo inspiraci japonskou krajinou, písmem a papírovými skládačkami, které tady vidíte v pro mě typických vzájemně se prolínajících a porušujících se vrstvách.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Nejsem. Domek, který jsme s manželem skoro sami postavili a který navrhli moji rodiče, je toho živoucím dokladem sám o sobě, a ještě jsou všechny volné stěny pokryty mými obrazy. Kam je taky jinam pořád dávat, že? Jsem vyznavačkou životního stylu „udělej si sám“, takže co zvládnu, vyrobím, včetně nábytku, oblečení, keramického nádobí, apod.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Baví mě práce na zahradě, ráda chodím se psem na procházky do přírody, která mě nekonečně inspiruje. Ta fascinující asymetrie v řádu. Krása stárnutí a rozpadání, kresba červotoče na dřevě, mech narušující kámen, led na louži, deformace obrazu skrz proudící vodu – to jsou pro mě fascinující krajiny a světy.

Jak vypadá váš ideální den?
Svítí sluníčko, je teplo a nikam nemusím. Otevřu všechna okna a dveře do zahrady, všude je ticho a klid. Mám inspiraci a chuť do práce. Celý den pobíhám mezi ateliérem a obývákem, střídavě maluji a batikuji a práce mi jde. Pes si venku vesele hlodá klacek, ptáci zpívají. Těším se, až večer přijde manžel z práce. Zajedu pro něj na nádraží a ještě se projdeme se psem kolem Berounky.

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Prostě pokračovat. Věřím, že se mi podaří věnovat se malování a vůbec výtvarné tvorbě stejně intenzivně, jako od loňského května, kdy jsme konečně dostavěli domek a nastěhovali se. Stavěli jsme pět let a čas nezbýval skoro na nic. Teď mám vlastní ateliér a užívám si znovunalezené svobody k práci. Doufám, že to tak vydrží co nejdéle a existenční problémy mě aspoň letos nedonutí zdržovat se od pořádné práce pouhým vyděláváním peněz.