Každý máme nějakou slabost. Pro Lucii alias Limi to jsou látky všeho druhu. Kupuje je po kilech a z těch pak tvoří kouzelné a extravagantní taštičky a peněženky na různé drobnosti. Jaká jsou její kritéria na výběr látek a jak správně nacenit zboží?

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Jmenuji se Lucka, jsem býk a mám ráda kočky, knížky a kávu. Nezní to jako inzerát na seznamce? Takže radši k tomu tvoření. Ráda jsem něco vyráběla a tvořila už od malička. Jedna babička mě učila plést, druhá háčkovat, s mamkou jsem pekla a zdobila perníky a sama jsem se učila vyšívat. O šití jsem dlouho zájem neměla, i když stroj doma byl a mamka mně a bratrovi ušila nejeden „outfit“, když jsme byli malí. Ta se také dodnes často diví, že jsem skončila právě u šicího stroje. Ale můžou za to látky. Každý má nějaký ten důvod, proč je bez peněz, a látky jsou můj. Nakupování látek a šití z nich jsou prostě dva naprosto odlišné koníčky. Naštěstí se krásně doplňují.

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Nedá se říct, že by to nějaká technika vyloženě vyhrála, ale teď se nejvíce věnuji šití – strojovému i ručnímu. Vyrábím různé taštičky, tašky, peněženky a kabelky. Hodně věcí vzniká z potřeb mého okolí nebo i mě samotné – odličovací tamponky byly pro kamarádku, nahřívací polštáře zase pro moji bolavou krční páteř.

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Hodně inspirace čerpám z látek. Když šiju peněženky nebo taštičky, je pro mě důležité, aby vzor na látce byl určité velikosti a tvaru. No a když není, ale látka je tak nádherná, že ji prostě musím mít (taky se vám to stává?) … voilà! Nový tvar taštičky je na světě. Ale i tak se mi hromadí krásné látky, na které se třeba půl roku jenom dívám. Čekají na svou příležitost. A pokud jde o výrobu na zakázku, tak to hodně záleží na zákaznicích. Na jednu stranu je to pro mě další zdroj inspirace, pokud zákaznice ví, co chce a napíše si o to. Ale pokud třeba dostanu jenom nekvalitní fotku šatů, nejlépe focenou při žárovce, ke kterým chce zákaznice doladit kabelku… tak to je potom jiná.

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Tak kde, je jasné – doma u šicího stroje, s kávičkou či čajem, dobrou knížkou k poslechu a kočičkou na klíně. A kdy? Tam jde spíš o stav mysli a můj plán na ten určitý den. My býci si na plánech zakládáme a nemáme rádi, když nám je někdo narušuje. Ani my sami. Nejlépe se mi tvoří, když vím, že nemusím ten den na poštu s balíčky nebo dělat daně či jinou úředničinu či jít nakupovat. Prostě celý den můžu strávit stříháním a šitím. Není tam ten stres z toho „muset“, ale naopak ten relax z toho „moci“. Všechny ty možnosti…

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
Když si jedna zákaznice objednala dvacet úplně stejných peněženek – to už jsem si připadala jako Lotrando v té pohádce „A není tohle náhodou práce???“. Ale jako koníčka vnímám šití pořád a hlavně to nakupování látek a vymýšlení, co z nich všechno krásného bude. To mě baví, je to jedna z mých oblíbených částí procesu tvoření. Jednou jsem nakupovala látky spolu s kamarádkou a byla jsem jako vždy nadšená, když jsem si nesla ten balíček (no balík) látek domů. A ona se tak podívala a říká: „A víš, že si domů neseš práci?“ Ale já to tak prostě neberu.

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Když se podívám zpátky, tak asi vědomí toho, že nemusím hned začít prodávat, abych se uživila. Bydlela jsem tehdy ještě u rodičů a studovala druhou vysokou. Šitím jsem odbourávala stres, protože s mým oborem nemělo vůbec nic společného. Takže tu nebyl ten tlak a mohla jsem se pomalu vyprofilovat, i když mám pocit, že ten proces ještě zdaleka není u konce.

Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Nejvíce jsem pyšná na svoje rámečkové peněženky. Když se mi podaří propojit nějakou třeba moderní látku a ten starobylý tvar a rámeček. A vznikne pak něco krásného, kouzelného, extravagantního, kočičího nebo roztomilého, co by se mohlo líbit hned třem generacím.

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Spoustu věcí. Určitě bych investovala čas a peníze do kurzu focení.

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
K Radce z hůrky chodím nejen těšit oko, ale také odlehčovat peněžence. Asi uhodnete, co prodává… K Zualu design, od které mám svoje kočičkové šperky a také svoji černou kočičku Teslu, kterou Zuzka našla jako koťátko a já si ji vzala jenom do dočasky. Už jsou to dva roky, ale hned po dvou měsících bylo jasné, že tu černou lásku nikomu nedám. Takže díky, Zuzi, ale už ti na tu dočasku znovu nenaletím. K večer.nici na její krásné autorské tisky. A samozřejmě k dámě na perníčky, ale k ní raději zajdu osobně. Zvednu telefon a řeknu: "Mamí… došel mi perník!" :-)

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Nakupováním nových látek a čtením. Poslední dva roky také občas jezdím mezi lidi na trhy, ale na to moc času není.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Pohřbená pod všemi těmi látkami, které jsem nestihla vyšít? Joooo tvůrčí dráze…. Tak to vůbec netuším. Je to krásná a klikatá cesta, na které jsem už několik let, a záleží, co mě čeká na dalším rozcestí.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Aby si vážili své práce a řádně si ji ocenili a nacenili, když už se rozhodnou své výrobky prodávat. Vím, že je to těžké. Ale podívejte se po své konkurenci a moc vás prosím, nedávejte poloviční ceny. Není to fér ani k vám, ani k nim. Můžete namítnout, že vám na penězích nezáleží, je to koníček a tak podobně, ale v tom případě si, prosím, své výrobky rozdejte po rodině a přátelích nebo se s nimi pochlubte na instagramu. Jsou tu prodejci, kteří z výdělku platí sociální, zdravotní, hypotéku, pojistky, jídlo, materiál a to nemluvím o účtech za veterinu…

A adoptujte si kočičku nebo rovnou dvě, třeba jenom do dočasky. :-)