Japonská tradice v české zahradě, keramik, který si komplikuje práci, aby mohl objevovat neodhadnutelné, a velryba, která by v moři šla hned ke dnu. Všechny ty paradoxy a záhady ihned vysvětlíme. A necháme vás nahlédnout do hlubin něčeho, co jste možná ještě neviděli...
Na začátku byla tráva a prťavé rakytníkové keře, věčně ožírané mlsnými ovečkami. Tu lopatu tam nikdo nezapomněl, ani tam není náhodou. Od loňských prázdnin totiž za domem na samotě u lesa pomalu rostl místo trávy domek. A v něm pak malá velryba...
Kostru měla dřevěnou...
...tělo z cihel šamotek...
...a navrch dostala tlustou kůži ze směsi hlíny a slaměné řezanky.
Pravda, taková velryba by si v moři moc nepoplavala, šla by bleskurychle ke dnu. Odborněji řečeno, je to jednokomorová pec na dřevovýpal keramiky, v Japonsku jí říkají anagama.
Leč do odborníků máme daleko a do Japonska jakbysmet :)
Jasně, elektrická pec má něco do sebe - nastavíš čísílka, zmáčkneš čudlík a jede to. Odhadnutelně a pravidelně vytaví glazurky do požadovaných odstínů, bez námahy.
A bez překvapení - když nepočítám ta nemilá, jako že se něco speče dohromady nebo rozstřelí na tisíc kousků.
Jenže sem tam holt někoho napadne, že to chce - i tu neodhadnutelnost, i tu nepravidelnost, i tu námahu. A hlavně to překvapení...
Takže jde a postaví si obludu 
Mimochodem, oni ti japonští keramici nejsou žádní troškaři - patnáctimetrová anagama není u nich ničím výjimečným. Nám bohatě stačí čtyřmetrová.
Zkrátka je to malá, ale naše velryba
Uvnitř tohoto druhu velryb to vypadá zhruba takhle:
Pokud by vám snad něco nebylo jasné, mě se prosím neptejte, radši hlavního stavaře a odborného garanta, mého muže Igora, proč chodit za kováříčkem, když můžete ke kováři, že jo
Každopádně: Juchů, velryba je na světě!
Tak, a může se nakládat.
Řeknete si, to je čirá radost, takové nakládání! Je, ale...
Zkuste si pro začátek představit, jak by vám bylo, být natlačen(a) sedmnáct hodin při sedmnácti pod nulou v mrňavé jeskyni, kde si na nějaké protažení nohou nebo narovnání zad musíte nechat zajít chuť.
Máte? Výborně. Tak dál: pro každý kousek je potřeba vyšpekulovat vhodnou polohu vzhledem k tvaru a použité hlíně a glazuře. A jelikož anagama je holka pilná, potáhne vrstvou glazury šmahem všecko, včetně sebe sama, je potřeba každý kousek podložit několika kuličkami ze směsi hlíny a písku, aby se nespekl s podkladním plátem, tak, a pěkně pořádně zatlačit, aby se kuličky hezky splácly. Že to nic není? Při "teplotě" mínus sedmnáct kuličky bleskurychle mrznou, jejich stlačitelnost se tedy limitně blíží k nule. Navíc přimrzají k plátu a pokud potřebujete kouskem zašibovat kamsi vhodněji, máte dost smolíka. A takové šibování jest nutno provésti s téměř každým kouskem a většinou i několikrát a...
Zkrátka radostí má nakladač, co jeho dobrodružné srdce ráčí. Největší pošušňání je ovšem umístit (tamhle vpravo nahoru) poslední plát - váží přes deset kilo, má těch mínus sedmnáct, rukavice přitom mít nemůžete, nechcete-li svou neohrabaností ohrozit celistvost okolních nádob, a samozřejmě jste pořád skrčeni a přitom situace vyžaduje pořádný předklon - no, jak říkám - pošušňání...
Hurá, naloženo, připraveno k prvnímu slavnostnímu podpalu!
Konečně nastává tvoje chvíle, křesadlo, tož dělej, co umíš...
Moc jsme se těšili, až si konečně pořádně zatopíme.
Tož jsme topili, tři dny a tři noci.
Zní to jako pohádka, ale pohádka to opravdu nebyla.
První noc strávená s čadící velrybou se zapíše k těm nejnezapomenutelnějším, jakkoli vášnivé některé předchozí bývaly. Ukazatel teploměru totiž v těch mínus sedmnácti očividně nalezl velké zalíbení. Pročež přes vrstvy šatstva a vlněnou deku přimrzáte k židli.
A ta velryba velrybácká vám čadí pod nos opravdu přenáramně. V prvních hodinách jest zapotřebí topit opatrně, aby teplota v nové, mokré peci příliš rychle nestoupala, to by pec udělala bác a to hodně veliké. Tudíž musíte udržovat oheň nikoli přímo v ní, alébrž před ní, a za těchto okolností veškerý kouř do komína prostě netrefí...
Inu, roztomilé to bylo.
Druhý den už se velrybka pěkně spořádaně potila...
...a spokojeně oddychovala.
Že on Igor zapomněl dát avízo obecním hasičům?!
Postupně teplota rostla, venku i uvnitř pece.
Na zimu už si nikdo nestěžoval, všem bylo horko z mávání sekerou nebo nošení půlklád k cirkulárce. Nejvíc si tepla užíval, kdo jest byl zrovna pasován na hlavního topiče-přikladače - hořel skoro stejně jako pec a náhodný příchozí by se jeho extravagantnímu rudočernému mejkapu asi hodně divil.
Ale vy se nedivte, ke konci výpalu měl velrybí dech přes 1 300 stupňů pana Celsia!
Takže když na vás takhle otevřela tlamu...
...zatoužili jste po rychlé šipce do Severního ledového oceánu
Samozřejmě, byl to náš úplně první dřevovýpal, tudíž s námi velryba dobrácky laškovala - teplota šla chvíli nahoru, chvíli dolů, klíďo si dlouhé hodiny hopsala sem tam, než se zas rozhodla popolézt ke kýžené metě. Nakonec jsme se spolu přece jen nějak domluvili a na pokraji padnutí na ústa naládovali dovnitř zbytek dříví a velrybí tlamu zazdili.
A čekali jsme, den, dva, tři, napjatí jak kšandy, než bylo ve velrybím břiše už jen příjemně teploučko.
A jaký je konec pohádky? Co velryba provedla s tou spoustou hlíny, co jsme do ní nacpali?
Překvapení jsme se dočkali opravdu dosyta a většina z nich byla milá...
Vidíte, velrybka naglazovala i sama sebe, krásně do ořechova...
Ačkoli nemám ráda capslock, je čas říct veliké DĚKUJI všem zúčastněným na tom velkém pálení: Pavlovi, Petrovi, Michalovi, Milanovi, Jirkovi, Mirkovi, Veronice, Petře, Daně...
A samozřejmě úplně nejvíc si zaslouží nehynoucí obdiv můj šílený muž: odpouštím mu tímto slavnostně, že od minulého léta nemyslí na nic jiného než na tu potvoru anagamu a že s ní tráví veškerý volný čas :)
Dokonce si uprostřed toho zmatku a mumraje dokázal vzpomenout na naše výročí - už dvaadvacáté... ♥
