Pamatuji si přesně, kdy jsem poprvé držela drát v ruce... Bylo to na letním pracovním táboře, kde jsme měli i malé rukodělné workshopy. Vyrobila jsem si tam první náušnice a přívěsek a byla jsem chycena. Trvalo ale ještě pár měsíců, než jsem si koupila první kleště (v jednom supermarketu měli zrovna akci na nářadí) a dráty a korálky. Od té doby uteklo hodně vody a na Fleru letos slavím pětileté výročí. Je to pro mne příležitost trochu se vrátit ve vzpomínkách zpátky k začátkům a snad i inspirovat ostatní svou klikatou cestou...

Někdy v době, kdy jsem si koupila ty kleště, jsem také objevila Fler a šperkařku Eire s jejími vílími šperky. To byla další velká motivace pustit se do výroby "doopravdy". Pamatuji si, že jsem tenkrát měla opravdu obrovské sebevědomí, koukala jsem na různé šperky českých i zahraničních wrapperek a říkala si, že tohle přece zvládnu taky, že to nemůže být tak těžké. Dneska už vím, že je to trochu jinak... :) Některé věci zůstaly dodnes nedokončené...


Zaregistrovala jsem se tedy na Fler a začala vkládat první šperky.

Když je dnes vidím, nechápu, jak jsem si mohla myslet, že si najdou kupce! Ale tenkrát jsem na ně byla pochopitelně hrozně hrdá...

Brala jsem dráty do ruky skoro každý večer. Občas jsem drátovala i ve vlaku, v tramvaji, na přednášce nebo v parku. Techniku wire-wrapping jsem teprve objevovala. Neměla jsem ještě představu o omezeních, která má.

Připadá mi, že to byla nejhezčí doba tvoření, protože když jsem nevěděla, že něco nejde, tak jsem to prostě vyrobila. Nad šperky jsem moc nepřemýšlela, tvořila jsem přímo, bez návrhů, bez obrázků, jen tak z hlavy.

Během těch pěti let jsem například vyhrála jednu malou zahraniční soutěž, ale prožila jsem i několik tvůrčích krizí. A zjistila jsem, že se nemůžu moc dívat na šperky jiných wrapperek, protože pak mám problém tvořit sama.

Šperk, se kterým jsem vyhrála soutěž.

Také se v mém životě mnoho věcí změnilo. Vykašlala jsem se na doktorát a šla jsem místo toho učit na střední školu. Přestěhovala jsem se z milého a přátelského Brna do anonymní Prahy. Našla jsem nové zájmy, nové přátele, a také jsem najednou měla mnohem méně času na tvoření.

A narazila jsem také na limity, které wire-wrapping má. Zjistila jsem, že některé věci, které bych chtěla dělat, nepůjdou bez znalosti pájení a klasických šperkařských technik. Ukázalo se, že čistý wire-wrapping, ač je to krásná a složitá technika, mě již nenaplňuje, že se potřebuju naučit něco dalšího. Zkusila jsem cínování, ale nebylo to ono.

A tak jsem se před třemi lety rozhodla, že vystuduji zlatnictví a klenotnictví.

Začátky byly krušné. :)


Ale když se mi povedlo vyrobit první náušnice, které sice nebyly dokonalé, ale nosit se daly, věřila jsem, že to zvládnu!


Nyní končím poslední rok studia. Mám čím dál víc pocit, že nic neumím, ale tak to asi má být. :-) Učím se přeci tolik nových věcí! A konečně mám šanci realizovat nápady, které mám v hlavě. Například jednoduchý přívěsek z průhledného topazu s vyraženým srdíčkem.

Naučila jsem se kreslit si návrhy, přemýšlet dopředu nad tím, jak šperk sestavit z jednotlivých částí. Bylo to těžké, protože tenhle způsob myšlení mi není blízký, ale chtěla jsem to dokázat a taky mi nic jiného nezbývalo. Kdybych se to nenaučila, neudělala bych zkoušky. :)


Škola mi dala obrovskou motivaci do další tvorby, chuť zkoušet nové věci. Najednou se dívám na šperky zahraničních šperkařů a místo údivu nad tím, jak dokázali něco takového vyrobit, vidím cestu a způsob, jak bych to udělala já. Pájení, které ve škole používám neustále, už dokážu použít pro tvorbu vlastních šperků z mědi.

Když jsem se nedávno podívala na šperky, které jsem tvořila před pěti lety, uvědomila jsem si, jak daleko jsem se za tu dobu posunula.

Loňský rok byl můj vůbec nejúspěšnější na Fleru. Tvořím docela dost věcí na zakázku, občas mám pocit, že nestíhám a že je těch šperků až moc, ale jsem za to ráda. Jsem ráda za každou zákaznici, která má vlastní představu a ví, co chce, a které můžu splnit přání. Jsem ráda za lidi, kterým se moje šperky tak líbí, že si je koupí a rádi je nosí. Jsem ráda, když náušnice ode mne koupí muž své přítelkyni či ženě jako dárek k Vánocům a ona mi pak napíše, že z nich má obrovskou radost a že jsou krásné. Je to pro mne ta největší motivace do další práce.

No a co dál? V příštích letech bych chtěla rozhodně ještě víc pracovat s mědí, protože je to můj nejmilejší materiál. Ráda bych také zlepšila své fotky, i když na to asi budu potřebovat nějaký kurz. A také bych chtěla svůj obchůdek na Fleru trošku proměnit, vylepšit…

Jako mnoho mých kolegyň bych byla asi nejšťastnější, kdybych se svou tvorbou mohla živit, ale k tomu je zatím ještě dlouhá cesta. Jsem si ale jistá, že už první udrátovaný šperk byl správným krokem a celých těch pět let jsem šla za svými sny. A v tom hodlám pokračovat. Protože nejhorší je nevidět nebo nechat si vzít své sny.