Dnes s Fler Klubem Poetika budeme lehce cestovat. Vezmeme vás do míst, která nás oslovila a nemůžeme na ně zapomenout. Vězte, že vás pozveme opravdu do různých koutů světa. Jako vždy na úvod báseň a po ní se už nechte unášet na cestovatelských vlnách:
SEVERSKÁ ODYSSEA
Když Odyssea lákaly svůdné Sirény,
lil svým námořníkům vosk do uší,
jejich vábení vyrvalo by stromy i s kořeny,
na severu ty hlasy už nikdo neslyší.
Jen větrné ticho a v dálce maják ční
jak poslední hvězda ve vesmíru,
Lásko, už si konečně odpočni
a v proud života udržuj svou víru.
Simasen
Oslava mých třicátých a sestřiných dvacátých narozenin. Obě jsme dostali od táty podlouhlou obálku. Obsahovala poukaz na dovolenou do Norska a speciálně na pozorování velryb. Nebyl však vystaven žádnou cestovní kanceláří, vyrobil ho táta. Do Norska pojedeme po vlastní ose. O čtyři měsíce později jsme nasedli do auta a vyrazili směr sever. Samozřejmě jsem psala cestovní deník. Asi po týdnu jsme dojeli do Andenes a ubytovali se v kempu ve Stave. Výlet lodí na velryby jsme měli rezervován na další den. Večer jsme natěšeni skoro nemohli usnout, zvlášť když se nedostavila tma. Majitel kempu nám prorokoval, že velryby neuvidíme, protože je příliš studený vítr a velryby v takovém počasí nad hladinu nevyskakují. Druhý den jsme se o jeho předpovědi přesvědčili. Strávili jsme na lodi čtyři hodiny a neviděli jsme ani ploutvičku. Byl nám nabídnut náhradní termín. Měli jsme však omezené časové možnosti a nemohli jsme jej přijmout.
O tři roky později jsme výlet zopakovali. Štěstěna nám přála, počasí se vydařilo, pro pozorování velryb jak dělané. Nikdy jsem nic úchvatnějšího neviděla. Když se jejich obrovská těla vyšvihla nad hladinu, zatočila lehkou piruetku a zmizela zpět. Přišlo mi téměř neuvěřitelné pozorovat zvířata, která jsem u nás doma neviděla ani v zoologické zahradě. Velryby si mě naprosto získaly. I přes jejich velikost jsou nádherně něžné a mrštné. Jako já.
Simasen - čtení na cesty - E-kniha Z Dastyho deníčku
sympatický jeník
Už od základní školy jsem měl velký sen – Kilimandžáro. Uchvátily mě obrázky hory z učebnice zeměpisu. Mám dva kamarády již od pěti let. Protože jsem zrovna finančně nestrádal, pozval jsem je do irské pivnice a zasvětil jsem je do plánu odletět do Afriky. Měli hodně problémů, co řeknou doma. Že odletí bez žen na 21 dní pryč a že čerpají peníze z rodinného rozpočtu. Pivař nejsem, ale u šestého piva kývli. Hned druhý den jsem zaplatil tři letenky. Kroutit se už nemohli a tak jsme letěli.
Výstup na Kilimandžáro trval tři dny, kdy jsme prošli všechna pásma od pralesa až po skalnatý zasněžený vrchol. Na poslední nocleh před vrcholem nikdo z nás nikdy nezapomene. Nedostatek kyslíku, těžké dýchání, nedalo se vůbec spát. V 1 ráno jsme vyráželi na vrchol, abychom do večera byli zpět v chatě. Stoupání vzhůru bylo velmi náročné. Po každém kroku jsme museli zastavit a lapat po dechu. Na vrchol Uhuru Peak jsme se dostali až kolem 13. hodiny. Nahoře přišla velká odměna za naši námahu. Pohled do kráteru a na sousední nižší horu Mawenzi byl také úchvatný. Mám-li být za sebe upřímný, rychle jsem spěchal dolů, neboť nedostatek kyslíku byl značný. Čekal nás ještě kráter Ngorongoro a Zanzibar...
sympatický jeník - Třešňový hrníček
Ko-runka
Srdeční záležitostí je pro mne jižní Francie - Provence. A proč právě tam? Zde najdete opravdu všechno. Zavřete oči a zavnímáte všechny vůně jedinečného názvu: je zde cítit moře se svými plážemi, levandulová pole, dopolední trhy s čerstvým ovocem, sýry, kořením a zeleninou, mořskými plody a také croissanty s kávou. Oblast vyniká nepřeberným množstvím barev, vůní a chutí. Naleznete zde jedny z nejslavnějších antických a historických památek, ale i moderní krásná města, například Montepellier, v němž se spojuje středověk s moderním světem. Mně se líbí město Aigues-Mortes, zažila jsem zde zvláštní déjà vu. Nikdy dříve jsem tam nebyla, ale měla jsem pocit, jako když se vracím domů. Věděla jsem, kde se co nachází, kde je jaký obchod, téměř neuvěřitelné.
Na bažině kdysi založil král Ludvík IX. Svatý přístav, když se chystal na křížovou výpravu do Palestiny. Později vzniklo i město, které má kolem dokola obrovské 11 metrů vysoké a 1700 metrů dlouhé hradby. Na hradbách jsou postaveny středověké městské věže, které sloužily v dávných dobách jako vězení pro hugenoty. Byla zde vězněna 38 let Marie Durandová. Z vyhlídkové terasy dohlédnete až na otevřené moře vzdálené asi 6 km a také na malebné městečko Le-Grau-du-Roi. Mimochodem, zde si francouzští senioři kupují domy, aby mohli trávit podzim života u moře. Je tam nádherně.
Navštívila jsem hodně měst, městeček a vesnic. Zvláště místa, kde se nacházely různé antické, starověké nebo středověké památky a mne zajímaly i k nim navazující pověsti a legendy. Například poblíž městečka Saint-Guilhem-le-Désert se nachází Ďáblův most (Pont di Diablo) přes řeku Hérault. K mostu se váže krásná legenda. Je napsaná latinsky (přeložil mi ji jeden německý profesor s manželkou, se kterými jsem se na cestě seznámila). Při stavbě mostu přicházel ďábel každou noc zničit to, co lidé přes den postavili. Jednoho dne stavebníci uzavřeli s ďáblem smlouvu. Může si vzít první duši, která přes most přejde. A tak mohli muži most dostavět. Žádný ze stavbařů však nechtěl dát svoji duši ďáblu, tak lidé pokřtili černého psa. Pak ho vypustili na most jako prvního a ďábel si ho odnesl. Když zjistil svůj omyl, chtěl most zničit. Jeho úmysl se mu však nepodařilo uskutečnit a skočil do řeky. Most dostal název Ďáblův most.
Ko-runka - náramek Howlit tyrkysový
Babička ovečka
Nikdy jsem netoužila po dovolené u moře. Za celý život jsem se nenaučila plavat a každá větší vodní plocha ve mně vyvolává paniku. Pokud existují minulé životy, pravděpodobně jsem se musela utopit. A přece mi bylo souzeno slanou vodu okusit.
V dubnu 2016 se mě kamarádka zeptala, jestli bych s ní a její bývalou spolužačkou nechtěla jet na deset dní do Chorvatska. Měla s nimi jet ještě známá, ale musela ze závažných důvodů zůstat doma. Řeknu vám, byl to boj. Všechny buňky mého těla ve mně rotovaly a strach z velké vody se střídal se záblesky touhy aspoň jednou poznat něco jiného než okolí bydliště. Nebudu vás napínat, touha zvítězila a jednoho červnového dne jsme v Praze nastupovaly do autobusu a já se rozjela vstříc dobrodružství.
Cestu líčit nemusím, kdo z vás někdy jel víc jak dvacet hodin autobusem, ví, o čem mluvím. Pohodlí neexistuje, spát se nedá, za okny tma, po pár hodinách si připadáte jako skrčenec. V duchu jsem si spílala, jestli mi nepohodlí bylo zapotřebí. Jedu do neznáma a nevím, jestli nedělám chybu. Ale po rozednění se náš cíl přiblížil a před námi se rozprostřela krásná krajina nejjižnější části Istrie. Byly jsme na místě, v Banjole. Jedná se o malou rybářskou obec a klidné letovisko s členitým pobřežím, lemovaným borovicovým lesem, kde si přijdou na své milovníci koupání i sportovní rybáři.
Ubytovaly jsme se v hotelu Centinera, odkud bylo k pláži jen pár kroků. Moje první setkání s mořem bylo nezapomenutelné. Přijalo mě vlídně a nabídlo mi stupňovitý vstup do vody s širokými deskami, zvoucími k posezení. Působilo, jako by mi příroda část pláže vyrobila na míru. Sedávala jsem na těch kamenných schodech, ve vodě a přece beze strachu z utonutí. Pozorovala jsem koupající se dospělé a hrající si děti, sledovala racky a bílé našlehané obláčky na modrém nebi a bylo mi nádherně.
Přes poledne, kdy se venku nedalo vydržet, jsme si krátily čas pletením a odpočinkem. Poznala jsem něco, co pro mě bylo neznámým pojmem, a sice naprostý relax. Zvyklá být neustále v jednom kole jsem náhle nemusela nic. Díky polopenzi bylo i stravování zajištěno a věřte nebo ne, tak luxusní jídlo jsem nikdy neochutnala.
Zanedlouho od výletu uplyne sedm let a já pořád vzpomínám. Na šumění vln, křik racků, slanou vodu s jemnými krystalky soli, ulpívajícími na kůži, na ztepilé borovice, na báječné jídlo a kamarádskou sounáležitost, která přetrvává.
Babička ovečka - rukavice Patříme k sobě
U muzikanta
Pamatuji si to jako dnes. 1. srpna 1997 jsem sama čekala na autobus v Brně na Zvonařce. Batoh měl 18 kg a příruční zavazadlo 8 kg. Jela jsem do Itálie. Přesněji do Pesara. V Pesaru se od roku 1980 koná Rossini Opera Festival a můj tehdejší kamarád (a současný manžel) tam zpíval ve sboru v inscenaci jedné z Rossiniho oper. Strávila jsem tam čtrnáct dní, a když kamarád zrovna nezkoušel nebo neměl představení, vyráželi jsme do okolí.
Hudební vsuvka – Gioacchino Rossini byl významný italský skladatel, který se narodil právě v Pesaru, kde se koná festival. Proslavil se zejména jako operní skladatel. Z některých oper jsou velmi známé předehry, které nesmějí chybět na novoročních koncertech vídeňských filharmoniků – Straka zlodějka, Vilém Tell nebo Italka v Alžíru. Zajímavé je, že posledních čtyřicet let života se věnoval vaření a napsal dokonce i kuchařku.
V Itálii jsem zažila první koupání v moři, výborná rajčata, šplhání do prudkých kopců, krámky v San Marinu, olivovníky, jízdu stopem, nakupování za desetitisíce lir, bloudění v horách, výlety na kole, výhledy na moře, opojnou vůni borovic a spoustu dalších drobností, které si dokážu i po těch letech vybavit.
Nejvíc vzpomínám na chození po italských horách. Bylo nám doporučeno vydat se na Monte Catria, což je 1702 m vysoký vrchol v centrálních Apeninách. Hory jsou krásné, ale kam se hrabou Italové na Klub českých turistů! Jejich turistické značení byla tehdy hrůza a utrpení. Kolik my jsme nachodili navíc! Měli jsme jen papírovou mapu a někdy jsme opravdu nepoznali, zda ten červený cákanec na kameni je značka nebo tam byl někdo zavražděn, případně jak by se z takové značky dal odvodit směr pochodu.
Vždy, když jdu po našich kopcích a hvozdech a brblám, že už dlouho nebyla značka, manžel mě uklidňuje: „Vzpomeň si na Itálii!“
Timantii
Jezdíme zásadně po vlastní ose. Žádné zájezdy, ani hotely, ani all inclusive. Částečně je to dáno mojí určitou indispozicí, částečně i proto, že nejsme na nikoho vázaní a program je jen na nás. Užíváme si určitou svobodu cestování a poznávání.
Tentokrát bylo rodinnou radou odhlasováno Švýcarsko. A kam jinam než do Alp. Co nejvýš. Chatu jsme si zamluvili v odlehlé osadě, v oblasti Acquarossa, kanton Tessin. Krásný srub Tecc Mezz v oblacích ve výšce 2 500 m. Každé ráno plula oblaka pod naší terasou. Elektřina pouze na solár a topení v krbu. Vaření na jedné plotýnce nebo na ohni.
Výlet na Monte Püsced, kdy jsme procházeli kamennými vesničkami i stádem divokých koní.
Celodenní cesta do Alpe Foppa, kde nás na konci čekal na vrcholcích hor nádherný kostel Santa Maria degli Angeli. Uvnitř kamenné stavby stály dřevěné lavice i oltář a tepaný zvon. Všude se na volno pásla stáda krav a divokých koz. Můstek se zvonem na konci čněl nad hlubokým údolím.
Na Monte Tamaru, po velice náročném výstupu kamenitou cestou, zvláště pro dvě malé děti, nás čekala obrovská horská dráha, která jako by splývala s okolními štíty zasněžených hor a vedla přes strmé údolí.
Celodenní výlet přes Furkapass 2 431 m, serpentýnami tak úzkými a bez svodidel, že se muselo couvat do odstavných zón, aby se auta mohla vyhnout. Pak vláčkem do Zermattu a pěšky k Matterhornu 4 478 m. Kvůli času jsme už nedošli blíž a majestátní hora nám ukázala jen na chvíli svůj vrchol mezi mraky.
Dovolená snů pro dobrodruhy, která se dá zvládnout i s dětmi.
Timantii - zrcadlo Na vrcholcích hor
JanineFragments
Jsem zamilovaná do Itálie.
Od valících se zelených kopců, přes třpytivé moře, majestátní hory, živá města plná života, historie až k italským chutím, které voní po čerstvé bazalce.
Tahle tři méně známá místa mě uchvátila:
NÁDHERNÉ DOLOMITY A LAGO DI BRAIES
Magické až dechberoucí jezero. Jedno z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla. Chvíli jsem si myslela, že jsem někde uprostřed Kanady. Vypadá nepřístupně, ale vede k němu pohodlná cesta vhodná i pro kočárky. Zpočátku nám nepřálo počasí, což není divu, vždyť v okolí jsou hory dosahující 3 000 m. Sotva jsme udělali pár kroků, slunce vysvitlo zpoza mraků a dopřálo nám pohled na tyrkysovou křišťálově průhlednou vodu umocněný odrazy hor na hladině a tichem kolem - těch pár lidí, co jsme potkali, sledovalo tuhle nádheru v rozjímání stejně jako my.
SVATYNĚ MEZI NEBEM A ZEMÍ: SANTUARIO MADONNA DELLA CORONA U LAGO DI GARDA
"Kostel zavěšený na skále". Ticho, vnitřní klid a velkolepé panoramatické výhledy na okolní skalní vrcholky pokryté zelení, prostě intenzivní zážitek, který jsme si s sebou odnesli z návštěvy tohoto poutního místa.
VELKOLEPÝ KOMPLEX HADRIÁNOVA VILA
Zbylo z něj sice pouhé torzo, ale když se procházíte mezi olivovníky a cypřiši, dýchne na vás atmosféra vyzařující harmonii a souhru se spoustou překvapení, které čekají za každým rohem ... Stejně jako v celé Itálii ...
JanineFragments - obraz Celistvá
LuciKar
V naší rodině máme rádi aktivní dovolené, tak jsme vždy vyráželi se stanem po vlastní ose. Výhodou je, že když se večer rozhodneme, že je čas zakempovat, tak si najdeme nebližší kemp a přenocujeme. Není třeba předem vše dopodrobna plánovat, jen se lehce držet nástinu cesty.
Absolvovali jsme dovolené hodně dobrodružné, obsahující aktivity typu rafting na divoké vodě, kaňoning, lezli jsme v horách na ferratách, jezdili na zip line, ale naše nejkrásnější cestování bylo asi po Skandinávii. Adrenalin sice netryskal proudem, ale krásně jsme si ji užili. Během 14 dnů jsme projeli Švédsko, Norsko a „nakoukli“ i do Dánska. Švédsko je nádherné, s rozlehlými lesy a spoustou vody. V Norsku, když se dostanete až hodně na sever na Lofoty, tak jsou to nezapomenutelné okamžiky.
Čím více na sever, tím je krajina rozlehlejší, ubývá turistů a je možné zahlédnout i soby. A takové sbírání hub, za světla, ve 23 hodin, má také své kouzlo.
Asi největším zážitkem, kromě jiného, pro nás byly túry v národních parcích. Ve Švédsku NP Skugelskogen a v Norsku NP Rago. Obě túry jsme absolvovali jako dvoudenní s veškerou výbavou na stanování a vaření na zádech v batohu. Cesta byla příjemná, všude klid, žádní lidé, jen my. Noci jsme trávili v povolených tábořištích, která se nacházela v lese v borůvčí nebo na březích jezer. Až na ty komáry to byla prostě romantika.
Ve Skandinávii jsme pak byli ještě jednou a myslím, že to rozhodně nebylo naposledy. Mnoho míst tam nemáme procestovaných, nejspíš se do „kraje půlnočního slunce“ rozhodně brzy zase vrátíme.
baybla
S manželem nemáme rádi velká letoviska plná tobogánů, barů a večerních diskoték. Proto jsme zvolili pro naši dovolenou jeden z ostrovů Kapverd Boa Vista, který je méně navštěvovaný než turisticky vyhlášený ostrov Sal. Přestože zde spadne ročně maximálně 300 mm srážek, ostrov je nádherný. Překrásné, nekonečné pláže s bílým pískem, barevně pomalované domky místních obyvatel a spousta malých obchůdků se suvenýry v hlavním městečku Sal Rei stojí určitě za návštěvu. Nejvíce na mě zapůsobil výlet do rozsáhlých písečných dun. Nikdy bych nevěřila, jak docela "obyčejný" písek dokáže být tak úchvatný.
Protože můj manžel je velice akční, podnikl si svůj vlastní "trek" po ostrově. Jeho hlavní zásadou je, že když chceš chodit někde, kde to neznáš, základem jsou pevné boty. A tak neváhal a přibalil si do kufru své vysoké, kožené a opravdu pevné pohory, které si bere u nás do hor. Netušili jsme, co způsobí na malém náměstíčku v Sal Rei. Hned, jak si začal boty šněrovat, uslyšela jsem vřískot. Lidé se sbíhali, pokřikovali, smáli se, děti si ukazovaly na manžela a chtěly se s ním fotit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jediné, co jsme viděli na nohou místních, byly polorozpadlé sandály nebo žabky a v hotelu elegantní polobotky.
Manžela doprovodil dav dětí na kraj městečka a dál putoval sám, aby objevoval místa, kam se běžný turista nedostane. Jako z každého svého výletu přinesl nádherné fotografie. A tak jako místní děti třeba nezapomenou na vysoké horské boty, tak my určitě nezapomeneme na "ráj na zemi", na ostrov Boa Vista.
baybla - náramek Kouzlo oceánu
Woolinen
Hřeben Besseggen se táhne norským pohořím národního parku Jotunheimen neboli "Domovem obrů". Název výjimečné krajině vymyslel básník A. O. Vinje, který čerpal inspiraci v severské mytologii. V ní Jotunheimen značil jeden z devíti světů, jež obývali mraziví skalní obři. Název je zcela naprosto na místě. Skalní obry a trolly potkáme téměř všude. Každý druhý norský domorodec potvrdí jejich existenci a taky upozorní na pořádnou kontrolu turistických značek, tzv. trolíků, abyste nezabloudili. Tito šprýmaři totiž někdy rádi značky přehazují nebo udělají značku sami ze sebe a náramně se pak baví na účet nebohého turisty.
Nejen zmíněná oblast, ale celé Norsko je mému srdci velmi blízké. Každý krok v krásném kraji mě nabíjí energií a cítím se jak ryba ve vodě. Mám pocit, jako bych se vracela domů. Jako by na mne každý kámen, strom, burácející voda i kousek mechu a lišejníku volal: "Ahoj, vítej zpět!"
Podnikli jsme výstup a následný přechod hřebenem Besseggenu, na jehož konci je ze skalní hráze Bandet nádherný výhled na jezero Gjende. Voda v něm je smaragdově zelená díky zemině přinášené společně s ledovcovou vodou. Pohled na jezero Bessvatnet, které je naopak blankytně modré a je položené o 500 m níže, byl úchvatný. Všechny nalezené krásy ve mně zanechaly nádherné vzpomínky, ke kterým se budu v mysli vždy ráda vracet. A kdo ví?! Možná budu mít možnost se sem a na mnoho dalších hezkých míst Norska ještě vrátit. Určitě už ale s dcerou, která je trhlá a akční po mamince. Až trochu povyroste a zacvičí se na beskydských kopečcích, můžeme začít uvažovat o výletu na sever a chystat si bágly s nasmaženými řízky, štanglí salámu a kvašáky. Norská jahodová marmeláda je sice moc dobrá, ale řízek je řízek!
Protože do tohoto kraje zasadil známý norský dramatik Henrik Ibsen postavu životem se zmítajícího Peera Gynta, dovolím si úryvek z jeho knihy:
Odpusť mi, odpusť, matko ty země,
že šlapal jsem trávu tvou zelenou,
odpusť mi, odpusť, jasné ty slunce,
že promarnil jsem slávu tvou!
Co dali jste, užít neuměl jsem,
své zrození platím teď životem!
Jednou jen ještě na hory stoupat,
na vrchol nejvyšší vystoupit,
jen jednou ještě na východ slunka
popatřit, nádheru světa pít,
nádherou světa opojit zrak
a pak - ať příjde veliké Pak!
Pak nechť lavina smete mě tiše,
zavalí v sypkých peřejích,
prstem ať někdo do sněhu vpíše:
Zde leží Peer Nikdo, zapadlý v sníh!
iva korčáková
Vzpomínka na Paříž
--------------------------------------
Paříž jako živý sen vykouzlí půvabnou pohádku...
Šarmantní páni, dámy jak z obrázku,
umělci z Montmartru tklivými hlasy
provází půlnoční procházku.
Věž Eiffela nad městem věčné krásy,
Paříž jak na dlani, to město měst.
Široké bulváry, zázračné zahrady,
prošláplé boty z tajemných ulic a cest.
Dnem nocí Louvrem jít v němém úžasu.
Úsměv Mony Lisy, jiná mistrů skvostná díla.
Je možné zemřít pro krásu
či u Seiny tančit jak víla?
Na zámku ve Versailles vznešenost královského dvora.
Žít v dobách čarovných, kochat se z krásných sálů,
v zrcadlech róby, co oslní každého tvora.
Kdo netouží být královnou králů?
Útulné kavárny, vůně z pekárny, vychutnat každý den.
Se šarmem Pařížanky, té šik krásky,
plní se tvůj dávný sen.
V tom městě měst, co městem je (z) lásky.
iva korčáková - brož Pařížanka
jari.ticha
Poprvé jsem dostala dovolenou na ostrově Cres od mé bývalé tchyně a tchána ke 40. narozeninám. Měla jsem za sebou obrovsky náročné období a tak mě chtěli potěšit. Jely jsme s dcerou. Byla jsem strašně nervózní, protože před tím jsem byla u moře asi před dvaceti lety jako holka. Cesta byla skvělá, jeli jsme na noc, v autobuse bylo dost místa. Trochu jsem pospávala a ráno za rozbřesku se mi otevřel ten nejkrásnější obraz na širé moře. Zátočinami jsme se blížili k přístavnímu místu a čekali na trajekt. Po 40 minutách jsme konečně vjeli na ostrovní půdu Cresu. Ostrov Cres je s rozlohou přes 405 km2 druhým největším chorvatským ostrovem. Leží v severní části Kvarnerského zálivu. Jeho jižní část je ve městě Osor spojena mostem s ostrovem Lošinj. Silnice k hlavnímu městečku vedla skalami, okolní kopce byly lidskou rukou nepolíbené, zarostlé. Vždycky se v hlubině pod námi ukázalo moře a zas se schovalo. Ostrov Cres je stranou od civilizace a díky tomu je zde velmi čisté ovzduší plné léčivého jódu, moře je zde krásně čisté, objevují se tu i delfíni.
Asi po 45 minutách jsme konečně vjeli do městečka Cres. Historie je velmi bohatá. Cres je obydlený hlavně v létě, v zimě zůstávají jen ti nejvěrnější. Nejstarší vesnička zde byla už před 4 000 lety. Nad mořem se tyčí hora Gorica (648 m n. m.). Perlou ostrova Cres je Vransko jezero – největší chorvatské jezero vůbec. Pokocháte se jeho krásou, koupat se tady ale nedá, jezero totiž zásobuje pitnou vodou ostrovy Cres a Lošinj. Díky tomu, že je zdejší příroda téměř nedotčená člověkem, se tu nachází mnoho druhů rostlin a zvířat, a to včetně chráněných. Na ostrově hnízdí třeba sup bělohlavý, který se tu rozmnožuje. Městečko je plné olivovníků, divokého bobkového listu a spousty kvetoucích stromů, keřů a rostlin. Architektura městečka se hodně podobá italským, úzké uličky, vysoké domy. Najdete tu styl gotický i románský.
Na dovolenou ve zdejší oblasti se specializuje malá cestovní kancelář, která poskytuje luxusní servis, skvělé ubytování, vlastní kuchyni. Najdete v ní nejen pravé chorvatské recepty, ale i českou kuchyni. Když se nechcete jen tak válet u moře, můžete si půjčit kola, koloběžky a projet si celý ostrov.
My jsme městečko prochodily křížem krážem, jak staré, historické jádro, tak i moderní část plnou hotelů a přístav zaplněný luxusními jachtami. Ochutnaly jsme skvělou zmrzlinu, několikrát jsem se projely lodí, navštívily Modrou jeskyni a také zátoku, kde přímo hnízdí sup bělohlavý. Byla jsem z této dovolené naprosto nadšená, velmi jsem si odpočinula a s dcerou jsme si to nesmírně užily. Vrátily jsme se sem ještě několikrát a všem doporučuji.
jari.ticha - čelenka newborn Noc v přístavu
Kbags
Tam, kde dívky nosí samopaly, na poušti sklízejí rajčata a McDonald's musí být košer
"Byla jste již někdy v Izraeli? Důvod vaší cesty? Cestujete sama? Jaké je vaše zaměstnání? Kdo vám balil zavazadla?" Temné oči bezpečnostního agenta hledaly v mé tváři stopy falše či zaváhání. Po důkladném prosvícení mé osoby i mých zavazadel jsem dostala nálepku 'středně nebezpečná' a směla usednout do jednoho z křesel v prosklené hale, krátce předtím důkladně prohledané a následně střežené dvěma po zuby ozbrojenými policisty.
Byl konec ledna 2011 a z Tunisu se vlna nepokojů přelila do Egypta sousedícího s Izraelem. Média hlásila sedm mrtvých, tanky v ulicích... Mně se přesto nitrem rozlévalo zvláštní teplo a klid. Prosklenou stěnou jsem sledovala "mé" letadlo patřící nejbezpečnější letecké společnosti světa a přemýšlela o tom, nakolik jeho název bude pro mne prorocký... EL AL totiž v hebrejštině znamená vzhůru k Bohu.
matyma
Před několika lety jsme se vydaly do Skotska, tedy já, moje sestra a její dcera (moje neteř). Pojaly jsme výlet jako oddechovku a cestovaly jsme letadlem, vlakem a místní dopravou. Měla jsem představu, že v těch končinách je léto chladné a deštivé. Ano, Edinburgh nás přivítal padajícími kapkami. Nevadily mi, protože touha projít si Královskou míli byla silnější než rozmary počasí. Navštívily jsme také Perth, Dundee a Aberdeen a tam jsem začínala mít smutného počasí dost. Dalším městem bylo Inverness, celou cestu vlakem pršelo. Ráno v tomto městě však bylo úchvatné. Vyšlo slunce, nebe bylo bez mráčků a příjemné teplo nás lákalo na zmrzlinu. Nádherné počasí vydrželo i celý den u jezera LochNess a v Glasgow. Můžu teď říct, že na pár mráčků jsem už zapomněla a klidně bych jela znovu. Mám tam ještě několik míst, která bych ráda viděla...
Mahel
I já se ve vzpomínkách na cestování vrátím k Norsku. Jedná se o takové jiné cestování. Řekněme pletací neboli klubíčkové. Parta kamarádek se vydala za svým snem. První zastávkou naší cesty bylo hlavní město Norska - Oslo. Slunce pálilo, ideální počasí na procházku městem. Nejdříve naše kroky zamířily k moři a moderní budově Opery, která stojí u zálivu Bjørvika. Poté jsme se již kochaly městem a navštěvovaly jeden obchod s klubíčky za druhým.
Druhý den ráno jsme nasedly do vlaku, který mířil do Bergenu. Cesta je dlouhá bezmála 500 km a cesta trvá 7 hodin. Na internetu jsme se dočetly, že Bergenská dráha je považována za nejkrásnější v Evropě. Psal pravdu. Z téměř nulové nadmořské výšky vlak postupně vystoupal do 1 237 metrů nad mořem a poté znovu klesal k pobřeží fjordu. Po cestě jsme se kochaly řekami, jezery, hustými lesy, malebnými vesničkami, horami nebo nádhernými vodopády, prostě pravou severskou přírodou. Cestovaly jsme v srpnu, ale na nejvyšším místě v horách ještě ležel sníh. Samozřejmě nesmím zapomenout zmínit 180 tunelů po cestě. Opravdu úžasný a nezapomenutelný zážitek se nám vryl do srdce. Sedíte ve vlaku, v rukách pletení, na stolku káva a dobroty, přítomnost kamarádek a za oknem fascinující příroda. (Jen na okraj, pletení nás opravdu provázelo všude. Letadlem počínaje, lavičkou v parku, venkovní zahrádkou restaurace nebo cestou vlakem konče.)
Bergen nás přivítal hustým a vytrvalým deštěm, který nám trochu překazil plány. Výlet pozemní dráhou na horu Fløyen jsme zrušily a prohlédly jsme si alespoň pobřeží a nejstarší část města na severní straně zálivu Vågen. Tam se nachází Bryggen, staré dřevěné domy z počátku 18. století, ale vyvolávající pocit středověku. Zmíněné centrum je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Poté už nás čekal hlavní cíl naší cesty. Hillesvagullvarefabrik. Firma, která vyrábí přízi a mykanou vlnu pro plstění. Kořeny továrny sahají až do roku 1898, letos tedy oslaví výročí 125 let od založení. Továrna má několik strojů, které jsou více než 100 let staré a stále funkční a používané. Strojové vybavení továrny a veškeré prostory je možné si prohlédnout, čehož jsme samozřejmě využily. Cesta továrnou končí v obrovském obchodě s vlnou a přízí, v němž jsme potkaly i současné vlastníky. Jsou již čtvrtou generací majitelů. Každé pletařce bych přála návštěvu podobného obchodu. Z množství jehlic, háčků, projektových tašek a ostatních pomůcek na pletení jsme byly unešené. Z přízí všech možných barev a následně výrobků z nich zrak přecházel. Klubíčkový rauš. Mise splněna a my odjíždíme šťastné, s plnými taškami klubíček, zpět na hotel. V Bergenu nakoupíme nezbytné turistické suvenýry a vydáváme se na letiště a letíme domů.
Mahel - taška Vzpomínka na Bergen
SVARTORN
Prosluněná Sicílie
Když jsme s mužem přemýšleli, kde strávit dvacáté výročí, shodli jsme se oba, že nás láká Sicílie. Divoká a hrubá Sicílie, ráj plný kontrastů, ostrov se svojí tak typickou pověstí... Vždy cestujeme po vlastní ose, trasu a ubytování si určujeme sami. Cílem bylo objet celý ostrov, a protože zásadně používáme k přemisťování vlaky, autobusy, lodě, tak jsme měli možnost zažít na Sicílii i stávku železničářů.
Palermo
Hlavní město je špinavé, rušné a hlučné. Ale zároveň plné života, vůní a street artu. V úzkých spletitých uličkách se tísní barokní a normanské památky, středověká náměstíčka zaplňují rušné trhy a vedle renesančních kostelů a španělských paláců se tísní malé stylové obchůdky. Určitě doporučuji vyzkoušet zdejší pouliční jídlo, jako třeba měkké housky plněné cizrnovými placičkami nebo smaženými vnitřnostmi s ricottou. Poprvé v životě jsem tu ochutnala syrovou chobotnici (ceviche).
Etna
Nepřehlédnutelnou přírodní součástí Sicílie je pochopitelně sopka Etna. Jedná se o nejvyšší činnou sopku a druhý nejmohutnější vulkán v Evropě. Dominanta, kterou by měl každý na Sicílii navštívit. Bez průvodce až nahoru však nemůžete. Doteď s láskou vzpomínám na našeho průvodce Ernesta a jeho úžasnou italskou angličtinu.
Valle dei Templi
Naprosto ikonickým místem je i mimo jiné Valle dei Templi, tedy Údolí chrámů. Jde o archeologické naleziště nedaleko města Agrigento. Můžete zde obdivovat trosky a ruiny skvostů antického Řecka i celého světa. Vřele doporučuji navštívit v západní části zahradu Giardini della Kolymbetra, zelený ráj plný olivovníků, mandlovníků, citrusovníků. Prostě eden.
Právě tady si návštěvník uvědomí zmíněné kontrasty. Antické památky a na dohled odpudivá panelová zástavba, kterou nechala postavit místní mafie. Místo, v němž se hodně vydělává na turismu, ale zároveň je Agrigento nejchudším městem Sicílie, městem plným špíny a psích exkrementů.
Syrakusy
Vlakem na jih od Catanie jsme navštívili světoznámé Syrakusy, které se kdysi řadily k nejvýznamnějším městům antického světa. Obdivovat můžete památky snad ze všech epoch a podívaná je to ohromná. Tady jsme poprvé ochutnali arancini, typické sicilské jídlo. Jsou to smažené rýžové koule s mnoha příchutěmi. Jako dezert ke kávě doporučuji cannoli, což jsou trubičky plněné sladkou ricottou.
Liparské ostrovy
Na naší cestě jsme navštívili čtyři ze sedmi ostrovů, ale pro nás, jakožto milovníky sopek, byl hlavním cílem ostrov Stromboli se svojí velmi aktivní sopkou. Výstup až nahoru je opět možný jen s průvodcem. Určitě doporučuji noční plavbu lodí kolem ostrova, kdy je sopečná činnost nejpůsobivější. Po návratu z plavby zpět do Milazza nikdy nezapomenu na noční koupání v moři za svitu měsíce, mezi na hladině plavajícími kousky tufy.
Na Sicílii jsme strávili nádherných 15 dnů plných zážitků, vůní, slunce. V nohách 300 km a v duši nadlouho uložená pohoda. Naše srdce si získala navždy.
TetaN
Cestovala jsem po různých koutech Evropy, dokonce i Afriky, kdy jsem se plavila po Nilu s přítelkyní malířkou. Musím předeslat, že téměř všem mým cestám předcházela touha poznat místa, o kterých jsem četla od mládí do stáří. A tak jsem objevila plavbu po Nilu, kde jsem provázela v duchu Agátu, a cestovala jsem nejraději na horní palubě u bazénu a lodního baru. Ve Španělsku jsem se tetelila radostí na La Rambla a hledala kostel Panny Marie od moře. V Helsinkách jsem stála na věži stadionu a vzpomínala na slavné Zátopkovo vítězství. Prožívala jsem zklamání z Petrohradu a žádná Áňa se na čaj nestavila - nepršelo. Prošla jsem Vilnius po stopách židů. Rigu, kde mi pouliční trubač hrál naši hymnu. Cestovala jsem lodí po Baltu, zavalená jsem byla velkolepostí přírody v Norsku. Francie, ta opěvovaná Francie mi zůstala pod víčky jedním "ukradeným" odpolednem. Sledovala jsem domorodé Francouze, jak o polední přestávce hrají petanque. S Pagnolem jsem vstřebávala Provence a hledala jsem místo, kde voní tymián... Nebudu dále unavovat vypisováním všech míst, která se mi podařilo navštívit a konfrontovat tak "vyčtené, načtené" se skutečným. Chci se dostat k jádru mého poznání.
Po všech cestách sedím na dvorku a jsem šťastná. Šťastná z kamenů položených mým mužem pod dvorovým stolem. Chodníčkem lemovaným skalničkami, které jsou již krásně srostlé, a z koberečků květů vybírám, co tam nepatří. Tráva plná pampelišek, než se poseče. Obcházím pomalým krokem celé moje království. Zastavuji se u jednotlivých trvalek a o každé z nich přesně vím, z jaké zahrádky pocházejí, kdo mi je daroval. Těch kupovaných je minimum a musím říct, že se jim u mne asi nelíbí. Obejdu celý dvůr, sednu si na starou židli a nedokážu vypovědět zvláštní pocit štěstí, klidu, radosti, že tady mohu být. Že jsem měla štěstí, za které jsem vděčná.
TetaN - bavlněný návlek U vody
Limonium
S přítelem máme velmi rozdílné názory na ideální dovolenou. U moře i na horách se mi líbí, ale nemám ráda balení a cestování. Když už někam jedu, jsem naprosto spokojená klidně 14 dní na jednom místě, které si prohlížím velmi důkladně. Zatímco přítel by nejraději jel někam daleko a tam páchal jeden výlet za druhým v autě z půjčovny. Protože máme oba rádi řeckou kuchyni i moře, nakonec vyhrála Kréta. Filip tam ještě nikdy předtím nebyl a já mám na ni hezké vzpomínky z dětství.
Po příjezdu do hotelu v Herssonisosu jsme byli trochu zklamaní z hotelové kuchyně, která se za léta, co jsem tam nebyla, podstatně změnila k horšímu. Krásné pláže a řecká pohostinnost v malých zastrčených tavernách nám rozčarování bohatě vynahradily.
Největší zážitek však byla naše první společná vyjížďka na koni. Když jsem Filipovi oznámila, že zítra vstáváme ještě za tmy, abychom se mohli projet na koni, neprojevil příliš nadšení. Myslím, že nevěřil, že pro něj s jeho více než 100 kg nějakého koně najdou. Našli. Ráno nás vyzvedl průvodce v hotelu a za východu slunce už jsme nasedali na koně na krásné písečné pláži. Koně se chovali naprosto vzorně a bylo na nich vidět, jak si užívají rychlost, jakmile jsme se dali do cvalu. Vyjížďku jsme zakončili plavením koní v moři doprovázeným častými pády a smíchem. Nevěřili byste, jak je těžké se udržet bez sedla na mokrém koni, který chvílemi plave a chvílemi hopsá po dně. Jakmile se dostane na mělčinu, cáká vodu na všechny kolem.
S Fler klubem Poetika jsme doputovali na konec našich zážitků z cest. Děkujeme za pozornost a budeme rádi, pokud se s námi v komentářích podělíte o vaše cestovatelské postřehy.
Úvodní foto: iva korčáková - brož Pařížanka
