Práce s hlínou je prastaré řemeslo a na několik století starou tradici navazuje i jihočeská dílna dB keramika. Pokud chcete oživit letité stavení keramickým domovním číslem vytvořeným speciálně na zakázku, jste tu správně. Barevná či černobílá cedulka rozzáří každý vchod. Jak to celé vzniklo a že na originální čísla můžete narazit třeba i na dovolené v Řecku nebo Austrálii, se dočtete v dnešním rozhovoru.

Řekněte nám na úvod něco o sobě. Jak jste se dostala k tvoření?
Žiju s rodinou v nádherné jihočeské vesnici jménem Plástovice, která je památkovou rezervací.
Tvořím, co si pamatuji. Ale až s koupí našeho starého statku jsem nejen definitivně zapustila kořeny v Čechách, ale zároveň se mi splnil dlouhodobý sen mít vlastní keramickou dílnu. Začala jsem proto kupovat odborné knihy a zkusila zpracovat i první dávku hlíny. Profesí jsem vědec a experimentování v jakémkoliv oboru mě baví. Zakrátko ale bylo jasné, že pro to, abych se někam posunula, to bude chtít trochu víc než jen teorii vyčtenou z knih a obrovskou chuť ke tvoření. Začala jsem proto navštěvovat různé keramické kurzy.
V roce 2005, při jednom takovém kurzu u Martina Hadravy v Klikově v jižních Čechách, jsem na fasádách domů prvně viděla asi 100 let stará keramická domovní čísla. A byla to láska na první pohled. Hned na kurzu jsem si chtěla domovní číslo vyrobit, ale problém byl, že nikdo v okolí už technologii výroby těchto cedulek neznal. Tehdy jsem si řekla, že se to naučím. A když mi pak Ježíšek přinesl keramickou pec, tak už mi opravdu nestálo nic v cestě.
Od nápadu k realizaci prvního „slušně“ vypadajícího domovního čísla to byla dlouhá cesta – kilogramy zpracované hlíny, neustálé zkoušení nových glazur a engob, testování nepřeberného množství odstínů barev… Zažívala jsem chvíle radosti při otevření pece, ale i opakované zklamání nad popraskanými či zkroucenými cedulkami a neviditelnými barvami, které tam kdysi byly, ale při výpalu zmizely. Učila se pokoře a trpělivosti, kterých je u keramiky potřeba.

Až letní kurz v roce 2007 u paní Jitky Hášové v Bechyni mi udělal pořádek v nespočtu materiálů a postupů a definitivně mě nasměroval. Když jsem pak v roce 2008, asi po třech letech všeho toho experimentování prodala svůj první výrobek, byl to pro mne obrovský impulz jít dál touto cestou.

Dnes už moje výrobky zdobí víc než 2000 domečků, chat a chalup po celé republice, některé „bydlí“ v Americe, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Řecku, Chorvatsku a dokonce i v Austrálii. Nejvíc mě ale potěšilo, když mě nedávno oslovila paní přímo z Klikova, abych jí vyrobila repliku jejich starého domovního čísla, které bylo rozbité a poškozené.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Výroba keramiky je poměrně časově náročná – ke každému výrobku je potřeba se několikrát vrátit, otáčet při sušení, retušovat, nakládat a vykládat pec a tak dál. V posledních dvou letech jsem proto neustále řešila problém s rovnováhou mezi časem, který keramice věnovat můžu, a tím, který bych jí opravdu věnovat chtěla, aniž bych opustila zaměstnání a zanedbávala rodinu. Zjistila jsem totiž, že pro to, abych byla spokojená, potřebuju dělat oboje – mít práci, ve které jsem v kontaktu s lidmi a která plně zaměstnává moji hlavu, a pak si sednout ke keramice jen se svými myšlenkami a v klidu při poslechu hezkého CD tvořit.

Situaci jsem letos v lednu vyřešila změnou zaměstnání a snížením pracovního úvazku na poloviční. A protože svůj pracovní čas teď dělím přibližně půl napůl, dalo by se říct, že keramiku dělám poloprofesionálně. Pořád ji ale považuju za svého koníčka a nechci se stavět na úroveň výborných profesionálních keramiků, kteří vytvářejí nádherné věci a vkládají do nich kus opravdu poctivého řemesla a uměleckého ducha.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Malování pod průhlednou glazuru je stará hrnčířská technika spojená s klasickým řemeslem. A i když je to již téměř 13 let, co mě tato keramická technika okouzlila, nemyslím, že bych ji v dohledné době nějak měnila. Protože chci, aby byly moje výrobky odolné povětrnostním vlivům, používám jako základ kameninovou hlínu, která vyžaduje poměrně vysokou teplotu výpalu, díky které získává tvrdost a dlouhou životnost. Na druhou stranu vysoká teplota výpalu značně omezuje barevnost výrobků. Dnes výrobci keramických materiálů dokážou překonat i tento limit, přesto ale pro své výrobky nejraději používám odstíny, které vychází z „klasické“ barevnosti, jakou kdysi používali hrnčířští mistři. Je to především kobaltově modrá, chromově zelená, černá, hnědočerná, případně žlutá. Pokud si u mě někdo objednává cedulku na starý dům, například mlýn ze 17. století anebo citlivě zrekonstruovanou roubenku v Českém ráji, a radí se se mnou o jejím vzhledu, snažím se mu doporučit tyto tradiční barvy.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Když napíšu: přijde objednávka od zákazníka, udělám si grafický návrh, který v případě potřeby se zákazníkem konzultuju, pak cedulku namaluju, naglazuju a vypálím, bude to znít velice rutinně a naprosto nekreativně. Většina cedulek ale projde právě touto cestou. Možná i proto často říkám, že se považuji spíš za řemeslníka než za kreativce. Někdy ale zákazníci neví, jakou cedulku by přesně chtěli, anebo naopak se ji snaží sladit nejen barevně, ale i stylově s fasádou domu, a pak přijde ta pravá chvíle pro tvoření a vymýšlení. Pak se často uplatní nápady, které nosím v hlavě dlouho. Může to být detail, který jsem viděla na nějakém obraze v galerii, zdobné liště na zámku, anebo klidně i na 2000 let staré fresce antické budovy. Často mě osloví kombinace barev, jednoduchý ornament. Roky si fotím domovní čísla na cestách po Čechách a v zahraničí. Když narazím na internetu na jakýkoliv zajímavý obrázek, tvar, který by šel jednou využít, taky si jej uložím. To všechno pak funguje jako zásobárna nápadů, které čekají na svůj čas. Některé pak použiju, když vyrábím cedulku „na sklad“ (například domácí požehnání), jiné si počkají na „svého“ zákazníka.

No a pak je třetí kategorie zakázek, které nechodí často, ale o to víc potěší – když má zákazník nějakou svoji představu, někdy dokonce pošle přímo i nákres cedulky, a pak spolu ladíme detaily. Já se snažím jeho představu skloubit s možnostmi technologie, využít svých zkušeností, někdy nás spolu napadne něco úplně jiného, než bylo v původním zadání. Tyto zakázky jsou většinou velkou výzvou a to mě opravdu baví. Je příjemné mít možnost pomoct někomu zrealizovat jeho představu. Mám zákazníky z Cínovce, kterým jsem dělala již několik cedulek – od označení dveří, přes domovní čísla, jmenovku až po několik speciálních cedulek typu pamětní desky, a pořád mě dokážou překvapit svojí další objednávkou.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Vkus lidí je dost rozdílný, a tak by asi člověk měl dělat věci podle toho, jak to cítí, aby byly v souladu s jeho přesvědčením. S výrobkem musím být spokojená především já, abych jej odeslala zákazníkovi anebo vystavila k prodeji. Když přijde e-mail anebo SMS od zákazníka, ve kterém vyjádří svoji spokojenost, někdy dokonce až nadšení, tak si říkám, že přesně pro tyto chvíle stojí za to se hodiny hrbit v dílně.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Je jich hodně a jsou různých oborů. Koukat se na to, jak vysoký je vrchol keramického řemesla, chodím do obchůdku k Václavu Fišerovi anebo A.J.A. U StudioES obdivuju raku keramiku, možná si časem i něco koupím. Jsem dost zatížená na šperky, a kdybych mohla, vykoupila bych obchod Vika Mayzel Jewelry, Jara design anebo SOULjewellery. Svými šperkařskými nápady mě hodně baví Tomáš Miškovič. Z vinutek aleale jsem si vyrobila několik párů náušnic a u pifpaf jsem si nechala náušnice vyrobit pro změnu na míru. Pro děti mi oblečení do nepohody šila VERA ROSE, a kdybyste hledali zajímavou sukni, doporučuju obchod mojí kamarádky Funny Town Factory. Určitě jsem na mnohé, jejichž obchůdky velice často navštěvuji, zapomněla, v mých Oblíbených je jich opravdu dlouhý seznam.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Asi bych zvolila velký keramický ovál s obrazem sv. Floriána. Na fasádách domů v jižních Čechách jsou občas vidět malované obrazy různých svatých. Manžel hrozně po takovém obraze na našem domě toužil, a tak jsem si řekla, že jej zkusím vyrobit z keramiky a namalovat. Byla to obrovská výzva, ale bez jejich překonávání se člověk neposune dál. Jenom vyladění postupu sušení oválu o rozměrech 60 x 40 cm tak, aby zůstal rovný a nepraskl, trvalo několik měsíců a vzniklo při tom už ani nevím kolik nepovedených kusů. Malování samotné zabralo pár dnů a pořád jsem myslela na to, že jestli ty barvičky v peci vyhoří anebo ovál při druhém výpalu praskne, bude mě to strašně mrzet. Nakonec je obraz ve štítě domu a já mám dobrý pocit, že jsem to dokázala.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Na fasádě našeho statku mám jak domovní číslo, tak keramickou vývěsku a několik mých domovních čísel je i u nás ve vsi a denně na ně koukám. Má záliba ve špercích se projevila i v tom, že mám keramických kousků doma plný šuplík. Kovářova kobyla jsem spíš v jiných keramických výrobcích, například strašně nerada dělám hrnky. V kuchyni máme buď hrnky od jiných keramiků, anebo ty staré, které jsme koupili i s domem asi před 20 lety. Jsou otlučené, omyté od myčky, ale mám je strašně ráda a budou součástí naší domácnosti do doby, než se rozbijí.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Protože moje tvoření je vlastně koníček i kus zaměstnání, tak to málo času, co mi pak ještě zbývá, dělím mezi aktivity opět nějak spojené s hlínou a běžné aktivity. Jednou v měsíci mám s dětmi od nás ze vsi a blízkého okolí kroužek keramiky, každou neděli se potkáváme v rámci našeho keramického spolku, který jsme v Plástovicích založili před 10 lety. V létě děláme společně například keramický workshop pro veřejnost. Občas si dojdu zacvičit, anebo vyjedu na kolo, abych své tělo opět dostala do souměrnosti po hodinách strávených ohýbáním nad hlínou a práce u počítače. Ráda trávím čas na zahradě našeho statku, ale také vyrážíme s dětmi a se psem na výlety po blízkém okolí. Po dlouhé době jsem opět začala číst knihy. Ráda se kouknu na hezký film, například od Kar-Wai Wonga. A kdybych náhodou měla ještě nějaký volný čas, určitě si najdu další koníček, pár nápadů nosím v hlavě už dlouho.

Jak vypadá váš ideální den?
Ráno vstanu, sluníčko svítí, je léto, nikam nemusím spěchat, v kuchyni je uvařený oběd, dům čistý a poklizený. Děti jsou zabrané do svých aktivit a nemusím každých 10 minut hledat míč nebo krabičku na brouky. Jdu proto do dílny a tvořím něco, co si v duchu plánuju už hrozně dlouho, a pracuji, aniž bych sledovala čas a situaci za dveřmi dílny. Vzhledem k věku mých dětí a velikosti našeho domu si na takový den ale asi ještě chvilku počkám, proto jsem ráda i za ty, které život přinese a jsou tak „obyčejně“ příjemné.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Pro příští rok nevím, ale tím, že jsem letos v lednu snad konečně vyřešila dilema, jak dělit čas mezi práci, keramiku a děti, tak se keramice můžu věnovat ve větším klidu. Proto zvažuju, že bych se asi víc věnovala propagaci svých výrobků, což jsem až do teď téměř nedělala. Také by se mi líbila nová keramická dílna se spoustou světla a velkými okny do zahrady, ale to je plán spíš na dalších řekněme 15 let.