Pod značkou lefpea se skrývají dvě ženy, Lenka a Petra, které vytváří překrásné obrazy jako z té nejmilejší dětské knihy. Petra se malováním živí a jak v rozhovoru opakovaně zmiňuje, tím, co dělá, si plní svůj dětský sen. A Lenka říká, že maluje za odměnu. Z jejich tvorby jako by ta vděčnost a štěstí přímo sálaly, nepřipadá vám? :)

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Jsme životní partnerky a malířské duo lefpea. Petra se malbě věnuje profesionálně, Lenka ve volném čase. Společně jsme vytvořily stovky obrazů.

  
  

PEA: Tvoření mě provází od dětství. Nerada jsem chodila ven mezi děti a raději jsem četla a kreslila podle obrázkových knížek a encyklopedií, obkreslovala a učila se tak znát zvířata, rostliny. Mám poruchu autistického spektra – Aspergerův syndrom, a tak v lecčem potřebuji pomoct, nasměrovat, nakopnout. Pracovala jsem jako grafička v open space kanceláři v Praze, po letech už jsem nedávala to přetížení, přeplněné metro, autobus. Abych zkusila prodávat na Fleru, mě přiměla Léna. Ona si malovala pro radost a mně podstrkávala plátno o víkendech, abych se zrelaxovala od počítače. Jednoho dne řekla: „A proč něco nenamaluješ a nezkusíš to vložit na Fler?“ Tak to vlastně začalo. Od naprosté nuly. Dala jsem výpověď. A malovala a malovala. Samozřejmě, že jsem se bála, že se neuživím, a první rok byl hodně těžký, ale jsem tu, žiju svůj dětský sen.

LEF: Jmenuji se Lenka, pracuji v obchodní sféře mezi papíry a čísly. K barvám a štětcům mě dovedl Rembrandt. Doma jsme měli čtyři jeho obrazy. Tedy samozřejmě jejich kopie. Zanechaly ve mně silnou stopu. Saskia jako Flora nebo Anatomie doktora Tulpa. Prohlížím a prohlížím, stále nacházím nové částečky tmy, šera, světla. Je to dokonalé. Až někdy někde na půdě nebo na zapadlém bleším trhu, třeba v Amsterdamu, objevím stočené zapomenuté plátno s jeho podpisem, nechám si ho. Malování je mi koníčkem, jako náctiletou mě bavily abstrakce olejem, pak jsem jeden čas trénovala malbu květin. Mou největší láskou na plátně jsou ovšem domy. Jednoduché, barevné, poházené, nereálné. Maluji barevné tvary a zjednodušuji si tím svět. Fascinují mě domy, kde statik přivírá oko. S plátnem rezonuji, mluvím, zpívám, smutním, žiji, procházím se v něm. Maluji jen to, co mě baví, hraji si. Chodím po světě. Chodím proti směru hodinových ručiček. Mám strakaté myšlenky a mnohdy černobílé názory. 
Jsem melancholický nostalgik, naivní snílek, iluzionista amatér, optimista v záloze. Jsem stará škola s mladou duší.


Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
PEA: Obě malujeme akrylem. Já jsem celkem pořádkumilovná, Léna dělá neskutečný bordel. Myšleno při tvorbě, v reálném životě je to spíš naopak. :-)

Nejraději mám pastelky, připadá mi, že je nejlépe cítím pod rukama, ovládám ten nejlehčí přítlak a ten lze krásně stupňovat. Akryl rychle schne a pomocí médií lze schnutí i zpomalit, takže je také možno malbu „ovládat“ podobně jako pastelky. Každá technika má svá pro a proti. U akrylu můžu krásně vrstvit, míchat odstíny, ředit. A jelikož má láska k pastelkám neutuchá, možná ba naopak, začala jsem tvořit kombinovanou technikou a zkouším, jak se tváří akvarelové pastelky na plátno. Nanáším je na akrylový podklad a pod rukama mi vznikají jemné obrazy, které ke mně promlouvají a pastelky mi samy vedou ruku.

 

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte rády na zakázku?
PEA: Ve všem kolem nás se dá najít určité kouzlo, jen to chce zpomalit a vnímat. Někdy si dávám úkoly, například že při venčení psa musím najít a vyfotit co nejvíce modrých věcí, které uvidím. Nebo najít šest různých typů rostlin a jejich lístků. Ráda si tyhle úkoly fotím, protože se tak na to víc soustředím. Nejvíce inspirativní jsou pro mě pohádky, dětské knížky.
Pro Lénu básně, fotografie, architektura. Mnohdy stačí zavřít oči a nechat myšlenky plynout, ať si dělají, co chtějí. Vidět kombinaci třeba dvou barev, stín budovy, v přírodě vidět mechy, stromy, pozorovat oblohu…
Zakázky? Ovšemže. :-) Cítím u toho větší zodpovědnost a trochu déle mi trvá, než se do toho ponořím. Ale to je tím, že mám tak trochu strach, aby se to povedlo, jak si dotyčný představuje. Občas se na mě obrací zákazníci s prosbou, zda bych nenamalovala znova nějaký obraz, který našli u mě mezi prodanými. Pokud to jde a mám na to rozpoložení, snažím se vyhovět. Žádný obraz ale není naprostou kopií toho předešlého, může se lišit malinko v detailech. Zkrátka a dobře – můžete se na mě obracet. :-)



Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
PEA: Nejlépe se mi tvoří v ateliéru, odpoledne, když si přizpůsobím světlo, které dopadá na pracovní plochu a vytváří kolem mě jakousi atmosféru. Nemám ráda, když je moc slunce. To tady pak běhám a otáčím žaluziemi, popotahuji závěs, než naladím to správné světlo. Udělám si kávu, nasadím sluchátka a poslouchám audioknihu. To musí být vždy, bez toho mi to moc nejde, protože myšlenky mi až příliš přeskakují přes sebe a ruší proces vlastní tvorby. Určitý příběh, který poslouchám, mě vtáhne do děje, vyruší mé neposedné myšlenky a otevře jakousi bránu do jiné části mozku, která mi dovolí vnímat své ruce, plátno, barvy… Možná je to zvláštní, někdo by řekl, že je to divné dokázat vnímat souběžně dva „prostory“, příběh a malbu něčeho úplně jiného, než mi hraje do uší. Ale opak je pravdou, jsou to jakési dvě cesty, které jdou vedle sebe a nebijí se mezi sebou. Když neposlouchám nic, ruší mě desítky nápadů, myšlenek, taky zvuky zvenčí nebo z bytu… Takhle je to krásně uhlazené, vím, kam jdu a dokážu se zcela ponořit do malby. Až tak, že zapomínám pít, jíst.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není "jen" koníček.
PEA: Asi když jsem ukončila zaměstnanecký poměr, dala výpověď a od té chvíle to bylo už jen na mně a na tom, co dokážu. Celé to je pořád učení se, práce, u které se člověk musí vzdělávat dál a dál. Je to vlastně z jednoho úhlu pohledu práce jako každá jiná. Je to zodpovědnost. Nestačí „jen“ umět malovat. Bez každodenního tréninku to nejde.
Pro mě je malování stále tím největším koníčkem, vždy jsem si přála malovat do dětských knížek nebo na plátna, žít si ve vlastní fantazii, vytvářet nové světy. Být obklopena spoustou barev a štětců, kelímků, tub, tuší, špachtlí, pastelek, všemožných tvořítek, razítek, válečků.

 

Když se na to podívám s odstupem, celé je to příliš krásné, než abych tomu mohla uvěřit. Od mala jsem se výtvarnou tvorbou chtěla živit a teď je to tady! Jupí! :-)
Léna říká, že maluje za odměnu. :-) I když posledních několik měsíců, no ono už je to vlastně rok a půl, má zdravotní limit, který jí nedovoluje malovat. Je ve fázi mezi operacemi, čeká ji ještě operace šlachy v rameni a pak už „jen“ několik pár týdnů stabilizovaná fixační poloha. Pak, pevně věřím, se k malování bude moci vrátit. To bych byla skutečně šťastná. Každý, kdo se potýká v životě s nějakým zdravotním omezením, mi dá za pravdu, že zdraví je nejvíc. A je třeba denně s pokorou děkovat.

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
PEA: Pomohla mi Léna, vystartovat z ničeho bych se jen tak sama neodvážila… A jí asi nejvíc pomohlo vždy to, že jsem jí vymyla štětce. :-)
Zkušenosti člověk získá i tím, že jde nesprávnou cestou, zkusí techniku, která mu nesedí, barvy se mu špatně míchají nebo neladí. Každá značka, výrobce má malinko jiné složení, hustotu, sytost, krytí. Za vším je mnoho hodin práce a píle a tréninku. Chyb i rozmrzelosti. Vyházela jsem spousty pláten a určitě zas nějaké vyhodím. Záleží mi na tom, co poputuje dál, k lidem. Mnohdy puntičkářsky hledám dokonalost. A někdy zapomenu odeslat zásilky, před Zásilkovnou se zastavím a zjistím, že jsem balíčky nechala doma. Co není v hlavě, musí být v nohách.



Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
PEA: Jsem hrdá na naši autorskou knížečku Pondělíčkování. Je to takový balíček, kus nás dvou, naší práce plynoucí dál od nás k vám. Autorkou textů je Léna, její lyrizované vzpomínky všedních i nevšedních dní, básničky, úvahy, humor v kombinaci s našimi obrazy. Pondělíčkování doputovalo i do pořadu Jaroslava Duška, Duše K.



Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
PEA: Asi bych se tak dlouho nebála všech nastavení, která Fler nabízí. Třeba jsem si dlouhou dobu vytvářela ručně své vlastní faktury, přestože na Fleru je možnost si to vše nastavit a pak jen exportovat. Jako správný autista nemám ráda změny, tak mi to fakt trvalo, než jsem se k tomu dokopala. Taky jsem otálela s nastavením druhů plateb. No, s chybami spěchám pomalu…



Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
PEA: 
Když někoho vyjmenuji, bude mi pak líto, že jsem třeba na někoho zapomněla. Mám ADHD. Zapomínám pořád. Nemůžu tedy s čistým srdcem jmenovat. Za ty roky mám na Fleru i přátele (které tímto srdečně zdravím :-)).


Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Nemůžu si pomoct, ale prostě barvy a tvoření miluju, takže když mám volno, tak stejně maluju. Ale je potřeba se i hýbat, chodím ven se psem, do parku, do přírody. Ráda zútulňuji byt, zrovna si skládám takovou „picture wall“ ve svém pokoji. Taky mě baví vytvářet si v grafickém programu potisky na trička a mikiny, které si pak nechám v tiskárně udělat a nosím je. Ráda odpočívám u seriálů. Ale to vždy jen večer, po práci. Mám své dny tak nějak „nalajnované“ a jsem ráda, když je vše dle plánu.

Léna, kdyby mohla, nejradši by létala třeba jako Létající Čestmír nad Prahou, ideálně nad kostelem Svatého Mikuláše na Malé Straně. :-) Jinak prohlíží knihy, kde jsou moderní krychle, co vyhrály nějakou architektonickou soutěž. Hodně píše. Vzniká nová knížečka plná poetických obrazů s povídáním, fantazírováním, špetkou smutku a ztrát, nových setkání, inspirací… Taky vaří a pořád něco jí.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Člověk míní, Pán Bůh mění

.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Asi aby činili tak, aby z toho, co dělají, měli a cítili pořád radost. Mám dojem, že zákazník to nějakým šestým smyslem vycítí, jestli je dílo děláno s nechutí nebo s radostí. Jestli to tvůrce bavilo, nebo se mu do toho nechtělo. Poradila bych také, aby si Fler pořádně prozkoumali a využívali jeho možností, jak jen to jde. A nakonec bych ráda podtrhla péči o zákazníky. Naslouchat jim. A naslouchat své intuici.