Města otevřených dveří
Dnes píšu o městě. To, co je kolem nás, když vyjdeme ven ze dveří domu, to, co nás inspiruje, uklidňuje, naštvává, irituje, způsobuje, že na něco rezignujeme nebo za tím vytáhneme do boje. Díváme-li se na něj jako na uměleckou galerii nebo designérské studio, je fascinující svou barevnou variací různorodých expozic, kde si každý najde ten svůj obdivovaný kus. A pak jsou tu lidé, kteří v něm žijí. Generace se odráží na městě a město nám vše vrací. Někdy přátelskými objetími, někdy pravým hákem. A tak si s městem hrajeme na „city“ ve vzájemné symbióze. Přesně tu si představuji pod slovem urbanistický.
Význam slova se mi ve slovníku nechce hledat. Nechci se ho naučit, chci ho zažít a objevit pro něj svou vlastní definici. Pokud vás města inspirují, kladli jste si alespoň jednou při procházení svobodnými nebo naopak ostnatými místy oblíbeného města různě zakončenou otázku začínající „proč“, nebo jste se někdy do některého města zamilovali (otázka „proč“ je v tomto případě nepodstatná), nesmíte minout nebo vynechat akci nazvanou Open House.
Lisabon se letos v říjnu poprvé připojil do nevelké společnosti měst otevírajících svoje dveře proto, aby si město s jeho obyvateli lépe porozumělo, Open House. Otevřely se jindy zavřené dveře, nechala se objevovat tajemství skrývající za dveřmi a komunikovala se přes ty nejpovolanější zasvěcovače, přes autory/architekty/designéry. O víkendu svěřeném Lisboa Open House se otevřely dveře padesáti architektonických hodnot převážně průvodcovaných a ve znamení "entrada livre" (vstup zdarma).
Se zakořeněnou představou, že město není moje nejoblíbenější místo na světě, i já jsem se pustila do objevování a snažila se porozumět s hlavou otevřenou jeho trikům a iluzím. Popravdě jsem nevěděla, kde začít. Moje předsudky o nelidsky zamotaných a pečlivě skrytých prostorách města jsem však mohla odhodit díky mocně přehledným webovým stránkám akce otevřených dveří. Tleskám organizátorům. Organizátoři nás totiž hodlali vzít na místa a do domů, národních pokladů i temných drahokamů, pompézních i intimních, fantaskních i inspirativních. Všechno tak přehledně, že bych to neobjevila ani po mnoha letech zasvěcených tomuto městu. Prostě na víkend nás chtěli vytáhnout ven.
Aby nedošlo k mýlce, nemám ambice vám tu vykládat o architektuře Lisabonu. Chci se s vámi podělit o to, co mě Open House nechal objevit. Vidět místo, kde žijeme, jako společnost, čerstvou, svěží, živou, moderní, vzdušnou, prosvětlenou, kouzelnou, tvořenou skutečnými lidmi pro skutečné lidi. Prostě přesně pro mě. A umění vyhnout se nakažlivému pohledu „všechno je špatně“ nebo taky zaprášené, starožitné, otlučené, přeplněné, zprofanované fotografií, kterou musím mít vyfocenou v albu, protože je na každé pohlednici. Miluju ten čerstvý pohled a budu si ho hýčkat. Chtěla bych, aby mi byl vlastní nejen při objevování jiných míst doma a v rotujícím světě. Aby byl vždycky po ruce, až zase dojde na takzvaný pohled na věc. Na věc je nejlepší objevit si ten svůj vlastní pohled. Pak se totiž z bezvýchodné černé stane nekonečná modrá. Ale zpátky k pohledům na město.
Pohled první: prostor pro lidi
Restaurace Casanova, dobře, chcete-li, pizzerie, s kuchyní a pecemi v prosklených vitrínách směrem do ulice a restaurací s dlouhými vápencovými stoly osvětlovanou z druhé strany blýskáním řeky Tejo. Na stěnách sedm zrcadel umělce Pedro Cabrita Reis a červené žárovky nad stoly, které rozsvítíte, když chcete, aby obsluha vyplnila vaše přání rychleji. A ta atmosféra. 15 minut si vychutnáváte čekání na stůl na místě, které žije, a to spolu s přinejmenším dvaceti dalšími lidmi v řadě. A vůbec nikomu čekání nevadí. Čekání se proměnilo spíš v příjemné očekávání. Tady prostě nespěcháte. Konečně jste se po týdnu zastavili, a to chce oslavit.
Oficiální stránky Open House Lisboa označily atmosféru v tomto promyšleně stvořeném prostředí za kosmopolitní. Atmosféru potvrzuji.
Na zahrádce restaurace koukáte na parkoviště s jednou obrovskou, co obrovskou, megaobrovskou lodí. A to vše je roseno v pravidelných intervalech mlhou z miniaturních kapiček vody. To aby gurmáni u stolů na slunci neuschli.
Nebudu se rozplývat jen nad designem a atmosférou místa, ale i nad jídlem. Nic z tohoto místa prostě nebylo uměle vymyšleno. Všechno mu bezmezně věříte.
Jsem zastáncem teorie, že prostředí, ve kterém se pohybujeme, motivuje lidi k určitému chování. Toto místo probouzelo v lidech kouzlo osobnosti. Ano, bylo hodně kouzelně osobní, anonymitu nemilosrdně nedopustilo.
Pohled druhý: život na břehu řeky
více foto facebook stránka koordinátora
Cais da Pedra, staré obchodní sklady a ruka architektů na břehu řeky na kraji „starého“ města. Výsledkem je jedinečné městské prostředí poskytující zábavu, dobroty a prostor pro výstavy a umění. Na pohled to tu pořád voní vůní starých skladů s obsahem připraveným cestovat na lodích do daleka. Vůně je ale jen pomyslná a oživená staronová místa jen dobarvuje, stejně jako řeka.
Pohled třetí: místo, co nás vzdělává
Škola, Escola Secundária D. Dinis, a její modernizované prostředí. Musela jsem navštívit alespoň jedno místo, které mívá pro veřejnost většinou dveře zavřené. Zavřené dveře a pocit tajemna a něčeho zakázaného. Toho nás však po pár okamžicích úplně zbavil architekt projektu Ricardo Bak Gordon.
architekt Ricardo Bak Gordon
Školní budovy ze sedmdesátých let minulého století v Portugalsku nesly spoustu neduh (např. absence tepelné a zvukové izolace), které byly autorem modernizace rozhřešeny. Navíc rekonstrukce probíhala v pouhých šesti měsících (2007 - 2008), a tak konstrukční metody a materiály musely být časové zkratce přizpůsobeny.
Nová budova s vlnitými stěnami, která při projektu vznikla, spojuje všechny ostatní budovy tvořící školní komplex v „TO“, jedno, nadefinované slovy „bez začátku a konce“. Náš průvodce několikrát označil takový prostor jako „learning street“, výborný název. Navíc přidala celému komplexu prostory, které nebyly původně stavbám vůbec přisouzeny. Knihovny, místa pro setkávání lidí a odpočinek.
Stěny z vlnitého plechu, z venku i zevnitř, sjednocující všechny pavilony bíle svítí a tvoří kontrast s barevnou podlahou, pro každý pavilon jinak barevnou. A mnoho často přiznané infrastruktury, izolace a kabelů a rozvodů a vůbec. To by člověk nevěřil, kolik metrů kabelů taková škola spotřebuje.
Moderní a vzdušný prostor podporující kreativitu a setkávání lidí. To říkala tato škola návštěvníkovi o říjnovém víkendu.
Design školního prostředí, to je něco, co by mělo mít hlavu a patu. To je něco, co má smysl. Protože prostředí nás prostě ovlivňuje a klade výzvy.
Možná, že jsem nevybrala ta nejprofláknutější místa města nebo místa s přístupem tak omezeným, že umocňuje jedinečnost přístupu. Měla jsem ale možnost navštívit místa, která jsou skutečná a naplněná skutečnými lidmi. To mě motivuje dívat se ještě více kolem sebe.
Kamkoli se po světě vrtnete, zkontrolujte internetovou stránku měst Open House Worldwide. Myšlenka zrozená v Londýně zakladatelkou Victorií Thornton otevřít architekturu zkušenosti nazvané „na vlastní kůži“ se zasvěceným průvodcem se nedá vyčíst ani naučit, dokonce ani založit do alba. Vyberte si město a nenechte se o ni ošidit.
Myslím si, že i Praze by nový svěží vítr slušel. Tak co Praho, „Want to become an Open House City?“
Ještě se sluší vyseknout jednu velkou poklonu organizačnímu týmu a armádě dobrovolníků v Lisabonu. A speciální poklonu kurátorům celého víkendu: „Díky pane Herberte Wrighte a pane Fernando Sanchez Salvadore. Našla jsem vlastní definici slova urbanistický a objevila vlastní pohled na věc.“
Kdo ví, k čemu mě moje objevy inspirují. A vaše objevy a oblíbená místa, moji čtenáři, ty by mě moc zajímaly, neváhejte se o ně podělit.
